17. února, 2013 Lucie Zakopalová
Před pěti lety řekl v rozhovoru pro Literární noviny Jiří Macháček: „Polonista Honza Faber přeložil skvěle i verše Rafała Wojaczka, jemuž u nás doposud také nevyšla kniha, což je podle mne velký dluh, který by Protimluv v budoucnu rád splatil.“ Výbor z Wojaczkovy tvorby Který nebyl vyšel v ostravském nakladatelství Protimluv na konci loňského roku.
Název Protimluv vám možná nic neříká. Pokud nejste z Ostravy nebo nepatříte mezi literární nadšence, nemuseli jste se s ním setkat. Ale za deset let už se kolem Protimluvu vytvořila skupina redaktorů, autorů, překladatelů a přispěvatelů, kteří utváří jeden z odlišných (proti)proudů v české kultuře. Jeho jinakost nespočívá v nucené a agresivní provokaci, „pouze“ v hledání jiných a méně známých témat. O decentralizaci a pluralismu se v souvislosti s naší „postmoderní“ dobou mluví často.
Když se ale podíváme na českou kulturní realitu, vidíme většinou jen Prahu a Brno. Ostatní města ožívají většinou jen v okamžiku, kdy se v nich odehrává nějaký významnější festival – jako se do Jihlavy jezdí za dokumentárním filmem, do Plzně a Hradce za divadlem nebo do Uherského Hradiště a Karlových Varů za filmy. A zbytek roku jakoby se čekalo. Většinou totiž chybí zájem místních, kteří publikum zaplňující na pár dní jejich ulice, hospody a parky pozorují spíše podezřívavě. Pokud se o nějakém městě mluví v této souvislosti s nadějí, je to Ostrava. Dobře to bylo vidět při kandidatuře na Evropské hlavní město kultury 2015. Nejen festival Colours, ale také stále přitažlivější
kouzlo starých fabrik a dohasínajících uhelných hald, trochu méně uhlazená atmosféra ve srovnání s historickými památkovými zónami, místní divadla Jiřího Myrona a Petra Bezruče nebo Architecture Week Ostrava tvoří silný a především celoroční základ místní kulturní scény.
Protimluv neskrývá, že je pro něj důležité právě Ostravsko a jeho umělci. Vydává časopis, skoro stostránkovou revue věnovanou literatuře, výtvarnému umění, architektuře nebo hudbě a dalším fenoménům, je to také nakladatelství, zaměřené na české autory i překlady, zejména ze sousední, polské literatury, a organizuje příležitostně i další kulturní akce a pravidelně v říjnu festival Protimluvfest, probíhající na různých místech, ale především ve spřáteleném antikvariátu a klubu Fiducia. Podíváte-li se na hosty festivalu nebo autory, narazíte na stejná jména – pro Protimluv je zásadní lokální komunita a okruh spolupracovníků vždy vycházel z osobních kontaktů a na nich založené důvěře. Proto s ním už léta spolupracuje třeba překladatel Jan Faber. Kdo také někdy potkal Jiřího Macháčka, šéfredaktora a hlavního organizátora všech akcí, pochopí velmi rychle, jak Protimluv funguje a jaká je jeho filosofie. Jeho cílem není samoúčelné rozšiřování a sám Macháček sebekriticky přiznává, že je to i určitou nechutí k „marketingu“.
Proto Protimluv nepatří mezi nejznámější kulturní časopisy, ale zase si drží dobrou úroveň. A má zároveň i jeden specifický rys, který ho výrazně odlišuje – výrazně se zaměřuje na polskou kulturu, především pak literaturu. Samozřejmě je to dané i jeho polohou blízko u hranic, ale nejen tím. Jak sám šéfredaktor říká, polská kulturní scéna je pro něj inspirativní i proto, že „v Polsku existuje několik rovnocenných kulturních center, kdežto tady je skutečně jen jedno. Zbytek už je region.“
Silnější „lokální“ centra v Polsku souvisejí s větším počtem obyvatel, ale důležitým aspektem je i mnohem výraznější angažovanost zejména mladých Poláků. Díky nim ožilo třeba studentské město Vratislav, nemluvě o intenzivní atmosféře varšavských ulic, která je pro české studenty většinou překvapivá. Kultura je u našich sousedů více založena na akci, setkávání a někdy velmi bouřlivých diskuzích. Spontánně vzniká mnohem víc časopisů a ne
ziskových organizací. Zkrátka je cítit větší touha dělat věci po svém – bez ohledu na to, že to nemusí být nijak výnosná ani vděčná záležitost.
Co ještě pro nás může být v Polsku zajímavé, zejména ve srovnání s českou realitou? Poezie. Jistě, čeští básníci existují, ale v porovnání s tím, jak žije poezie u sousedů je to nesrovnatelné. Různorodé časopisy a nakladatelství, odlišné styly a směry, včetně politické poezie. Protimluv je jedním z mála českých nakladatelství a časopisů, které současnou polskou scénu pravidelně sledují. Před sedmi lety vyšla také v Protimluvu Antologie poezie Na divoko, slezské básnické skupiny „Na dziko“, k níž patřil třeba Krzysztof Siwczyk nebo Marta Podgórnik. Všechny autory, kteří dodnes publikují, ačkoli například Wojciech Kuczok už jen jako prozaik, spojovalo místo narození – tedy různá
vesměs neutěšená městečka ve Slezsku a poetika, syrový pohled na svět, zmrtvělý, nehybný, šedý.
„Rozmazané kontury míjených domů. Výrazné / vchody do předsíní na pozadí ještě bílého / sněhu. Řady potemnělých aut / přidržujících koryta ulic. Centrum – a za ním… / řídnoucí budovy. Tovární zdi a střechy…,“ píše Maciej Melecki v Mrtvých bodech, básni roku 1995, která jako by stejně dobře popisovala Ostravsko. Střední Čechy nebo Jižní Morava jsou mu v určitém smyslu vzdálenější než polský Śląsk.
„Nepřijel jsem sem v pravý čas / Sezóna ještě nezačala / a místní už říkají / že tady nezačne nic.“ To už je Rafał Wojaczek a Mrtvá sezóna, báseň napsaná v šedesátých letech minulého století. Přesto má k poetice Mrtvých bodů docela blízko. Ve své bezútěšnosti, drsnosti, touze šokovat, v hlubší struktuře a snad i rozpadlém básnickém subjektu. Fragmentárnost současné poezie skupiny Na divoko je výraznější, u Wojaczka cítíme návaznost na melodii modliteb nebo písní, třeba i v častých refrénech. Ale drásavost a neklid jsou stejné. Rafał Wojaczek začínal s generací pozdější Nové vlny (Ryszard Krynicki, Stanisław Barańczak nebo Adam Zagajewski), ale byl spíše těžko zařaditelným provokatérem a samorostem.
Jeho život, který dobrovolně ukončil v pětadvaceti letech, obrostl od té doby legendami. V Mikołowě, kde se narodil, vzniklo i kulturní centrum a institut zkoumající jeho tvorbu. Genius loci nakonec člověka jistě ovlivňuje – básníka Krzysztofa Siwczyka si režisér Lech Majewski vybral jako představitele hlavní role v experimentálním černobílém snímku Wojaczek.
„Splátka dluhu“, poctivě připravený výbor z Wojaczkovy poezie Který nebyl, jehož editorem je básník Norbert Holub, je zajímavý i v tom, že soustřeďuje překlady různých českých překladatelů, mnohdy ještě ze samizdatu – J. A. Pitínského, Václava Buriana, Violy Fischerové nebo Víta Slívy. Ty nejnovější překlady pak patří Janu Faberovi a Soně Filipové. Někteří z nich knihu Který nebyl osobně představí 21. února v pražské kavárně Fra a o den později pak v Ostravě, v klubu Fiducia. Další hmatatelný důkaz Protimluvu, který je.
Lucie Zakopalová
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025