17. září, 2014 Luboš Rokos
První díl televizního historického seriálu České století se blíží do finále dialogem T. G. Masaryka s britským premiérem Lloydem Georgem. Brit zde odmítá Masarykovy postoje, když doslova tvrdí: „Lituji, nemohu Vás podpořit.“ Po této scéně následuje časový skok. Masaryk přijíždí jakožto prezident osvoboditel do Prahy, hlavního města nově vyhlášeného státu, jenž by nemohl vzniknout bez podpory západních velmocí, včetně Britů… K jejich názorovému obratu ve věci práva středoevropských národů na sebeurčení přispěly konkrétní události. Jednou z nich byla tzv. Sixtova aféra.
Císař jedná o míru
V listopadu 1916 nastoupil na rakouský trůn císař Karel I. Hned v prosinci poslal zúčastněným válečným stranám mírový návrh, který však nebyl akceptován. Karel se nicméně svého úmyslu ukončit válku nevzdával a od jara 1917 vedl tajná jednání s cílem uzavřít separátní mír, kdy by z války vystoupilo alespoň Rakousko-Uhersko. Prostředníkem rozhovorů se stal belgický důstojník Sixtus Ferdinand, který byl bratrem Karlovy manželky Zity. I tato jednání skončila na mrtvém bodě a celá záležitost v podstatě usnula. Znesvářené strany prostě dál pokračovaly ve válce i diplomatickém napadání.
Sixtova aféra vypukla v dubnu 1918, když francouzský premiér Clemenceau v průběhu vzájemného napadání zveřejnil dopis, ve kterém Karel I. v zájmu separátního míru nabízí, že bude tlačit na Německo, aby přenechalo Alsasko-Lotrinsko Francii. Zveřejnění vyvolalo okamžitou reakci Německa. Karel neměl moc na vybranou. Odcestoval za německým císařem Vilémem II. do belgických lázní Spa, kde mu slíbil plnou podporu a spojenectví až do úplného konce války.
Pro západní velmoci z toho vyplývalo jediné. Jestliže podunajská monarchie neuzavře separátní mír, musí ji oslabovat všemi prostředky a hledat spojence jinde. V obou případech se hodilo podpořit národně osvobozenecká hnutí v monarchii. Exilové reprezentace slovanských národů byly uznány za exilové vlády, včetně Masarykovy skupiny. Bojové jednotky typu československých legií byly uznány za regulérní armádu. Jinými slovy začalo být naplňováno právo národů na sebeurčení.
Ze zpětného pohledu vyplývá, že právo na sebeurčení nebylo něčím samozřejmým. Kdyby se povedlo uzavřít separátní mír západních velmocí s Rakouskem-Uherskem, tak by monarchie zůstala zachována v původním územním stavu. Právo na sebeurčení použily západní velmoci až jako důsledek Sixtovy aféry. Tento motiv se v Českém století ztratil v časové průrvě mezi Masarykovým dialogem s britským premiérem a mezi Masarykovým příjezdem do Prahy.
Rakouský žalář vs. ruský žalář
České historické povědomí vnímá první světovou válku převážně jako boj západních demokracií se středoevropskými monarchiemi. Západní demokracie měly být vnitřně svobodné díky své parlamentní demokracii a svobodu měly přiznávat i okolním národům prostřednictvím práva na sebeurčení. Naopak monarchie měly být nesvobodné svým autokratickým uspořádáním, o čemž měl svědčit fakt, že odpírají svobodu podrobeným národům. Rakousko-Uhersko bylo zváno žalářem národů. Název zřejmě narážel na brněnskou věznici na Špilberku, kam vláda posílala vězně z celé monarchie a kde dnes mj. visí deska na památku zde uvězněných Italů.
Na straně západních mocností ovšem stálo i carské Rusko. Archaická monarchie, nástupkyně byzantské říše, která svými tradicemi sahala až někam ke starověkým orientálním despociím. Národní práva neruských národů tu byla spíše na horší úrovni než v monarchii rakouské.
Světovou válku využila např. část Finů k ozbrojenému vystoupení proti Rusku. Finové se logicky obrátili na nejbližšího ruského protivníka, na Německo. Německá armáda začala ve Finsku provádět náborovou kampaň. Dvěma tisícovkám Finů se podařilo dostat přes hranice, absolvovat vojenský výcvik, začlenit se do praporu horských myslivců a účastnit se bojů na východní frontě. Vojenská síla to nebyla velká, např. československými legiemi prošlo přes sto tisíc mužů, ale jeden konkrétní dopad to mělo. Ruský gubernátor ve Finsku usoudil, že Finové nejsou loajálními poddanými cara, a odmítl rozšířit odvody vojáků i na Finsko.
Britské kolonie a indičtí pacifisté
Rusko a západní velmoci samozřejmě spojoval momentální mezinárodní zájem, nikoli nějaké vlastní hodnoty. Při pohledu mimo omezenou oblast střední Evropy, dále „za obzor Západu“, ale narazíme na kolonizované národy pod britskou nebo francouzskou nadvládou také bez práva na sebeurčení. Západní velmoci se hájily tím, že kolonizované národy jsou zaostalé a západní správa jim přinese pokrok a civilizaci. Tady mimochodem mají původ první rasistické teorie, které měly zdůvodnit, proč „barbarům“ nemohou příslušet stejná demokratická práva jako Evropanům. Není pak náhodou, že prvním velkým teoretikem rasismu se stal Francouz Arthur de Gobineau.
Světová válka přinesla do největší britské kolonie v Indii jisté uvolnění. Britové stahovali vojáky z Indie na frontu (hlavně tureckou) a verbovali s sebou i vojáky indické; těch bylo asi přes milion, tedy nezanedbatelný počet.
Britové šli v Indii opačnou cestou než Rakušané v Čechách nebo Rusové ve Finsku, kteří zaváděli přísné válečné restrikce. Britové v zájmu indické loajálnosti přislíbili větší indickou samosprávu a více svobody. Po potřebnou dobu tyto sliby plnily účel, ale po skončení války začali Britové samosprávu opět omezovat a na státní místa se místo Indů navraceli britští úředníci nebo vojáci. Indové reagovali pacifistickým odporem pod vedením Mahátmy Gándhího, ale na naplnění práva na sebeurčení si museli počkat až do r. 1947.
Válka je hlavně mocenský střet
Tak tedy vypadaly některé souvislosti práva na národní sebeurčení. Ve světové válce rozhodně nešlo jen o střet dvou zásadně rozdílných světů, o střet demokracie s monarchií. Válka byla především mocenským střetem, kde ideje včetně národního sebeurčení sloužily aktuálním potřebám té či druhé strany. A někdy tyto ideje pouze tvořily zástěrku, jak lidi motivovat k vraždění.
V jednom z kreslených vtipů Vladimíra Renčína se sešli dva nepřátelští vojáci někde v zákopech a jeden z nich se diví: „Cože? Vy také bojujete za Boha, vlast a rodinu? To musí být nějaký omyl.“ Na druhé straně zákopu v první světové válce skutečně stáli lidé, kteří si nepřítele nevybírali. Nepřátele i přátele jim stanovovala vláda.
Existuje více možností, jak se k takové situaci postavit. Jeden bývalý italský premiér vyvolal bouřlivou diskusi tvrzením, že dezertéři z první světové války byli stejní hrdinové jako ti, kteří se bojů účastnili. V případě Itálie to zní o to srozumitelněji, neboť tato země během války změnila strany a přidala se k západním velmocem. Italský voják bojující po celou válku si tak mohl říci, že válčil dejme tomu za vlast (resp. moc svého státu) nebo rodinu, aby ji uchránil před nepřátelským vpádem. Ale mohl si říci, že celou dobu bojoval i za spravedlnost nebo jinou vznešenou ideu?
Čeští a slovenští vojáci také začali uvažovat o smyslu války. Habsburkové jim nepřiznávali takové postavení, které by bylo rovnoprávné, a teď jim habsburský císař nakazoval, aby šli za něho umírat… Češi a Slováci si také nemohli vybrat nepřítele, naopak museli bojovat se Srby a Rusy, se kterými je pojila jazyková příbuznost. Neochota prolévat krev za vládu, jež se jich na nic neptá, stála za vznikem československých legií.
V celosvětovém konfliktu o moc vsadili Češi a Slováci na vlastní ideu svobody a národního sebeurčení. Čistě teoreticky mohla nastat situace, kdy by na sebe na východní frontě narazili československý legionář a finský myslivec a museli by na sebe vytáhnout zbraň. Oba by přitom bojovali za svobodu svého národa…
Češi a Slováci měli štěstí, neboť se zájmy vítězných velmocí od jisté doby začaly shodovat se zájmy hlavního proudu české i slovenské reprezentace. Jiné národy jako Indové takové štěstí v té době neměly. Tak už to bohužel ve světě chodí, zisk jednoho může být vyvážen ztrátou druhého. Nechci končit nijak pochybovačně nebo shazovat poctivé úsilí československých legionářů. Jen chci poukázat na to, že pokud měl československý stát v době vzniku takovéto štěstí, měli bychom myslet na země a národy, jimž štěstěna nepřála. Takových zemí i forem pomoci je celá řada.
Luboš Rokos
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025