26. května, 2021 Miroslav Šepták
Svobodným klidu nepřidává ani existence konkurenčního seskupení pod vedením Heinze-Christiana Stracheho. Foto: Miroslav Šepták
Žádný jiný politický subjekt nevyvolává v zemi pod Alpami tolik emocí. Svobodná strana Rakouska (FPÖ) představuje od roku 1955 nedílnou součást tamního politického ringu. Někteří politologové a komentátoři ji označují za krajně pravicovou, jiní za národně konzervativní. Kvůli její populistické a antiimigrační rétorice vyloučili možnou koalici s ní jak liberálové z NEOS, tak Zelení.
Přitom ne vždy šel ze strany, kterou charakterizuje modrá barva, strach. Teprve s nástupem charismatického Jörga Haidera do jejího čela v roce 1986 museli tehdejší hegemoni rakouské politiky – lidovci (ÖVP) a sociální demokraté (SPÖ) – zbystřit. Haiderovi se podařilo dovést Svobodné k nečekaným úspěchům. Pomohla mu kombinace kritiky přehmatů dlouholeté koaliční vlády lidovců a sociálních demokratů, důrazu na restriktivní migrační a azylovou politiku a v neposlední řadě vlastní mimořádné schopnosti vést kontaktní kampaň s voliči. Svobodní jako někdejší otloukánek rakouské politické scény získali v parlamentních volbách v roce 1999 celkem 26,9 procenta odevzdaných hlasů.
Následovala účast ve vládě s lidovci, jež zároveň znamenala začátek vleklé vnitřní krize. Názorové rozpory uvnitř FPÖ vyvrcholily v roce 2005 odchodem Jörga Haidera, jenž si založil vlastní politické hnutí Svaz pro budoucnost Rakouska, aby o tři roky později tragicky zahynul.
FPÖ se po rozchodu s Haiderem ocitla na historickém minimu voličské přízně. Tehdejší průzkumy veřejného mínění jí dokonce prorokovaly boj o setrvání v parlamentu. Nový předseda Svobodných Heinz-Christian Strache, jenž se z někdejšího Haiderova horlivého stoupence proměnil v jeho hlasitého kritika, vsadil vše na ostrou opoziční rétoriku vůči vládě lidovců a sociálních demokratů.
Když do toho v roce 2015 vypukla celosvětová migrační krize a desítky tisíc běženců chtěly do Rakouska, byl vídeňský rodák náhle na koni. Sen o vítězství ve volbách a funkci spolkového kancléře mu ovšem vzal novopečený šéf lidovců Sebastian Kurz. Přebral Svobodným některá důležitá témata (migrace, vnitřní bezpečnost) a obalil je do přijatelnější formy. Navzdory tomu vytvořili právě Kurz a Strache po parlamentních volbách v roce 2017 vládní tandem. První housle hrála mladá lidovecká kometa, na Stracheho zbyla funkce vicekancléře. Vládnutí Svobodných ukončila v květnu 2019 aféra spojená se zveřejněním tajného videa pořízeného na ostrově Ibiza. Tam měl Strache slíbit údajné příbuzné ruského oligarchy přednostní přístup ke státním zakázkám výměnou za ilegální financování strany.
Aby kauz kolem rodáka z Vídně nebylo málo, objevily se těsně před podzimními parlamentními volbami informace ohledně jeho dlouholetého zneužívání veřejných financí pro soukromé účely. Strache si údajně měl za stranické peníze kupovat vše možné, od luxusního oblečení až po přípravek na podporu mužské potence. Pod tíhou narůstajících obvinění vyloučila FPÖ v prosinci 2019 někdejšího předsedu ze svých řad.
Vzniklé personální vakuum způsobené Stracheho nuceným odchodem nedokázala strana dodnes úspěšně překlenout. Chvíli se zdálo, že nový předseda Norbert Hofer bude správnou volbou. Někdejšímu prezidentskému kandidátovi Svobodných a jednomu z předsedů rakouského parlamentu sedí pozice ministra a vstřícné tváře FPÖ. Třebaže to současný kancléř Sebastian Kurz nepřizná, Hofer by pro něho představoval daleko přijatelnějšího vicekancléře, než je současný šéf Zelených Werner Kogler.
Opoziční role však Hoferovi nesvědčí; je příliš nevýrazný a konsenzuální. Jeho kritici chtějí do předsednického křesla dosadit bývalého ministra vnitra Herberta Kickla, jenž nejde pro ostré slovo daleko. Stejně jako kdysi Haider nebo Strache, kterým psal v minulosti projevy. Koneckonců výsledek vídeňských komunálních voleb z loňského podzimu znamená pro funkcionáře FPÖ varovné memento, jak hluboko až mohou padnout (Svobodní ztratili 23,7 procentního bodu ve srovnání s rokem 2015 a obdrželi pouhých 7,1 procenta hlasů).
Strana je v současné době rozpolcena na dvě názorová křídla. Spory mezi nimi pozvolna vycházejí na povrch. Projevuje se to například v otázce nošení roušek a očkování proti nemoci covid-19. Zatímco Hofer je pro, Kickl obojí vehementně odmítá.
Svobodným klidu nepřidává ani existence konkurenčního seskupení pod vedením Heinze-Christiana Stracheho. Jeho týmu HC Strache – Aliance pro Rakousko se zatím příliš nedaří, nicméně existence dvou stran s téměř identickým programem usilujících o stejné voliče situaci FPÖ rozhodně nepomáhá. Pochopil to i Strache a nabídl Svobodným urovnání vzájemných sporů. FPÖ ale o svého někdejšího šéfa spojeného s mnoha skandály nestojí, neboť ho vnímají jako překážku na cestě ke svým ztraceným voličům.
Straně v minulosti vždy pomohla kombinace krize a dostatečně charismatického lídra. Negativní ekonomické a společenské důsledky pandemie koronaviru představují vodu na její mlýn. Chybí jen lídr s mediálními kvalitami a schopností vést kontaktní kampaň s voliči. Jak již bylo řečeno, Norbert Hofer se na opoziční roli nehodí. Herbert Kickl je zase pro nemalé množství potencionálních voličů příliš radikální a agresivní.
Nabízí se tak možnost sáhnout po někom třetím, kdo by spojoval obě názorová křídla. V budoucnu by to mohl být předseda hornorakouské zemské organizace Manfred Haimbuchner. Každopádně političtí soupeři by neměli FPÖ podcenit. Až strana překlene současné problémy, může na spolkové úrovni opět dosahovat výsledků kolem dvaceti procent. S takovou silou se vody rakouské politiky dají pořádně rozvířit.
ROČNÍK XIII. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2024