Může Orbán prohrát příští volby?

25. května, 2021 RUBRIKA Střední Evropa


imageORBViktor Orbán vládne nepřetržitě už 11 let. Foto: Wikimedia Commons/ European People's Party

 

Opozičním subjektům v Maďarsku se po letech marných snah podařilo spojit proti vládní straně Fidesz. Volební průzkumy jim přisuzují dokonce mírné vedení. Do příštích parlamentních voleb zbývá bezmála rok a čas s preferencemi ještě může pořádně zamíchat. V tuto chvíli se ale zdá reálně možné něco, co bylo ještě donedávna nemyslitelné – premiér Viktor Orbán nemusí z volebního klání roku 2022 vyjít jako vítěz. Jak by na takový výsledek zareagovaly současné politické a hospodářské elity, které za svůj podíl na moci vděčí jeho straně? Je smírné a pokojné předání moci po dvanácti letech nerušené vlády Fideszu vůbec možné?

 

Viktor Orbán je neoddiskutovatelným hegemonem maďarské politické scény již od roku 2010, kdy vyhrál volby s bezprecedentní převahou, jež mu zaručila dvoutřetinovou ústavní většinu v parlamentu. Od té doby si jeho strana Fidesz udržuje stabilně podporu okolo padesáti procent voličů. Přesvědčivě vyhrál i dvoje následující volby, ústavní většinu pokaždé obhájil. Důvodů pro to byla celá řada. Hlavní Orbánův úspěch ale je, že opanoval politický střed a podařilo se mu rozdrobit opozici a vytěsnit ji do dvou nesmiřitelných extrémů napravo a nalevo od vlastní strany. Zároveň se mu povedlo změnit volební systém tak, aby v něm převládly většinové prvky. V jedněch volbách se tak volí dvojím způsobem. Více než polovina poslanců se vybírá jednokolovým většinovým systémem, zbývající zákonodárci pak poměrným systémem na základě stranických kandidátek.

Rozkol v opozici a v podstatě většinový systém je kombinace, která Fideszu výrazně nahrává. V jednom volebním okrsku totiž stačí zástupci vládní strany k zisku mandátu nejtěsnější vítězství nad nejúspěšnějším z opozičních kandidátů, kteří soupeří mezi sebou navzájem. Samozřejmě, že si maďarská opozice tento handicap vždycky uvědomovala. Úvahy o vzájemné podpoře kandidátů nalevo od Fideszu, tedy mezi liberály, socialisty a zelenými, jsou staré jako rozdrobená opozice sama. Doposud ale všechny pokusy o ni více či méně selhaly. Mimo jiné i proto, že ani takováto dílčí spolupráce nemohla vést k vítěznému konci. V dlouhodobě stabilní situaci, kdy přibližná polovina země volí Fidesz a druhá půlka opozici, bylo zřejmé, že se v zájmu porážky Fideszu musí na společně podporovaných kandidátech shodnout celá opozice včetně donedávna radikální strany Jobbik. A to se až do roku 2019 zdálo jako utopie.

Časy se ale mění, stejně jako se postupně začal proměňovat Jobbik. Čím dál populističtější a nacionalističtější rétorika Fideszu mu brala vítr z plachet tak výrazně, že musel otočit kormidlem. Jobbik ustoupil od nejradikálnějších názorů a opustily ho nejkontroverznější postavy. Například zakladatel Maďarských gard Csanád Szegedi, který objevil své židovské kořeny a obrátil se na judaistickou víru. Nebo Béla Kovács, někdejší europoslanec s kořeny pro změnu ruskými, obviněný ze špionáže pro cizí mocnost, jemuž dokonce i spolustraníci přezdívali KGBéla. Rozhodným okamžikem pro sjednocení opozice byl ale až přelom let 2018 a 2019. Novela zákona o přesčasech tehdy přiměla k řetězovým protivládním demonstracím současně jak dělníky, kteří protestovali proti „vykořisťování od kapitalistů“, tak městské liberály, kteří Fideszu vyčítali neúctu k vládě práva a demokratickým principům. Zástupci všech opozičních stran a hnutí tak opatrně a nesměle vyšli do ulic bok po boku.

 
Zlomové primárky

Demonstrace byly poměrně početné a vytrvalé, vládu přesto nijak bezprostředně neohrozily. Dočasný pocit davové sounáležitosti se ovšem přetavil v sen o trvalé volební spolupráci. Hned podzim roku 2019 nabídl možnost vyzkoušet si ji v místních volbách, pozornost se upírala hlavně na post budapešťského primátora. Ten se volí přímo, různorodá opozice se tedy musela shodnout na společném kandidátovi. Z nouze se podařilo udělat ctnost a strany zorganizovaly několikakolové primárky. A to se ukázalo jako skvělý tah. Primárky připoutaly pozornost médií k opozičním politikům. A jednotný opoziční kandidát Gergely Karácsony díky nim vcházel do závěrečného klání, tedy skutečných voleb, rovnou ověnčen aureolou vítěze. Když se nakonec primátorem Budapešti stal, dosáhla skrze něj maďarská opozice na svoji nejvyšší politickou funkci od roku 2010.

Úspěšný scénář chce opozice na jaře 2022 zopakovat i v parlamentních volbách. Ty jsou enormně důležité, jde o jediný celostátní plebiscit. Maďarský parlament je totiž jen jednokomorový a prezident se nevolí napřímo, nýbrž právě parlamentem. Jedny volby tedy vždy narýsují politickou budoucnost země na minimálně čtyři roky dopředu. Jde o hodně, i proto se nakonec už loni v létě opozice na vzájemné podpoře kandidátů shodla.

Orbán a Fidesz zachovali poker face, ale tento vývoj je přece jen znepokojil. Minimálně natolik, aby se pokusili spolupráci opozice rozklížit úpravou volebního zákona. Stranám, které nepostaví vlastní kandidáty do většiny volebních okrsků, vládní novela zakazuje postavit vlastní kandidátku pro mandáty rozdělované poměrným systémem. Opoziční strany jsou tak v případě společného postupu ve většinově volených obvodech nuceny vzdát se i posledních zbytků samostatné kandidatury. Vláda předpokládala, že to už bude pro osobní ambice opozičních lídrů příliš velké sousto a že raději upustí od veškeré spolupráce.

Opoziční vlak už byl ale natolik rozjetý, že ho tento pokus nedokázal zastavit, naopak mu dokonce přidal páru. Nový zákon donutil opozici postavit jednotnou kandidátku pro celé volby. Paradoxně tak kvůli vládnímu tlaku vznikl místo vlažné, pokusné spolupráce jednotný, přesvědčivý volební blok. Myslí to zkrátka vážně a veřejnost to vnímá. I proto dnes sjednocená opozice v průzkumech vládní stranu dohání, možná dokonce mírně předhání. V průběhu letošního roku proběhnou opoziční primárky na kandidáty v jednotlivých volebních okrscích, na podzim dvoukolové primárky na premiérského kandidáta. V polovině května oznámil svou kandidaturu budapešťský primátor Karácsony. Opozice by v něm nepochybně měla zkušeného, výřečného a vedle přece jen už okoukaného Orbána i docela fotogenického lídra.

 
Četná úskalí

Potud se zdá být vše pro opozici nadějné. Na nejisté cestě k vítězství nad Fideszem ji ale čeká řada překážek a nebezpečí. A ještě těžší úkoly by musela řešit tehdy, pokud by případné volební vítězství skutečně chtěla přetavit ve změnu mocenských poměrů v zemi.

První výzva pro opozici bude vnitřního rázu. Chce-li vyhrát, musí navzdory své různorodosti a názorové rozkročenosti zůstat jednotná. Lehké to mít nebude. Zejména rozdíly mezi Jobbikem a demokratickými stranami můžou ještě odhalit řadu třecích ploch, minulost pravicových radikálů nelze jen tak vymazat. Rozehrávat opoziční strany proti sobě se bude nepochybně snažit i maďarská vláda, a to s mocnou mediální říší v zádech. Analytici odhadují, že státní a jiné provládní tituly v Maďarsku koncentrují ve svých rukou asi osmdesát procent mediálního trhu.

Dále je třeba si uvědomit, že Viktor Orbán je mimořádně schopný a nadaný politik. Je lidový, populární, má cit pro „problémy obyčejných lidí“. A výborně umí pracovat s tématy, která mu umožňují mobilizovat davy, ať už jde o proticizinecké nálady, odpor k Bruselu či strach z uprchlíků. Je pravděpodobné, že se bude snažit do voleb ještě nějaké podobné téma identifikovat a osedlat, aby tak zvrátil přízeň veřejnosti zpět na svoji stranu. Mohla by jím být pandemie a úspěšné očkování proti covidu-19, když maďarská společnost patří díky užití čínských a ruských vakcín mezi nejproočkovanější v Evropě. To ale bude záležet na dalším vývoji, téma pandemie je v dnešním Maďarsku dvojsečné. Země navzdory pokročilé vakcinaci vykazuje jeden z nejvyšších počtů zemřelých na milion obyvatel na světě a účinnost čínských očkovacích látek začíná být celosvětově zpochybňována.

Třetí překážkou na cestě k opozičnímu úspěchu je demografie a způsob přepočtu hlasů na mandáty. Maďarská opozice totiž tradičně vítězí ve velkých městech, zatímco Orbánova voličská základna je na venkově. Když se opozici nepodaří oslovit voliče mimo velká města, potom jí v podmínkách stávajícího volebního systému nemusí k ovládnutí parlamentu stačit ani většina odevzdaných hlasů.

Dejme ale tomu, že sjednocená opozice všemi úskalími projde bez úhony a bude mít v roce 2022 více poslaneckých mandátů než dnešní vládní strana. Bude to automaticky znamenat předání moci? Ne tak docela. Uvědomme si, že Orbán svůj mocenský systém buduje bezmála dvanáct let, téměř po celou tu dobu se přitom mohl opírat o ústavní většinu v parlamentu. Dnešní ústava je v zásadě jeho dílo. Po dobu devíti let její platnosti ji už devětkrát nechal změnit, aby mu vyhovovala co nejlépe. Politický a mocenský systém postavil na několika institucionálních pilířích, do jejichž čela nominoval své vyvolené. A ti na svých místech budou i po volbách, ať už dopadnou jakkoliv. Kdyby sjednocená opozice chtěla tento systém zcela zvrátit, potřebovala by volby vyhrát podobně drtivě, jako se to podařilo Fideszu v roce 2010. Získat dvě třetiny všech poslanců čili ústavní většinu. Čistě matematicky sice nelze vyloučit, že se volební zákon z dílny Fideszu v podmínkách sjednocené opozice obrátí jako bumerang proti svým tvůrcům. Realisticky ale takto výrazný úspěch opozice neočekávají ani její nejhorlivější zastánci.

 
Výbušná směs

Ani v případě vítězství opozice tedy spíše nelze očekávat, že by měla skutečně vyhráno. Musela by čelit mocným zastáncům současného premiéra Orbána nominovaným do rozhodujících funkcí na šest či devět let. Ať už se jedná o předsedu nejvyššího soudu, šéfa mocné mediální rady, vrchního prokurátora, ředitele centrální banky či drtivou většinu ústavních soudců. Když by chtěla budoucí vláda bez účasti Fideszu sestavit státní rozpočet, musela by si ho nejprve nechat schválit tříčlennou rozpočtovou radou, složenou opět z lidí, které do jejich křesel posadil Fidesz. A tak dále, a tak podobně. Viktor Orbán a jeho strana za tři volební období nerušené vlády doslova zacementovali svou moc do té míry, že už se dá hovořit o vládním režimu. Jakákoliv budoucí vláda, která by se prosadila navzdory vůli Fideszu, prostě nemůže být bez zásadních ústavních změn funkční.

A to ještě nepadlo ani slovo o současných hospodářských elitách země, jež většinou vděčí za svůj vzestup dobrým vztahům s vládou. Ty jistě také nebudou mít na změně vládní garnitury zájem. V Maďarsku už roky funguje mocenský systém, kdy blízkost k vládní straně dopomáhá podnikatelům ke štědrým státním zakázkám a oni se straně odměňují bezpodmínečnou loajalitou a finanční podporou. Tento systém je sám o sobě důvodem, proč Orbán volby prostě prohrát nemůže, respektive nemůže si to dovolit. Kdyby totiž v současnosti jen tu a tam nesměle naznačovaná podezření opozičních politiků a nezávislých investigativních novinářů na netransparentnost rozdělování státních zakázek měly začít zkoumat soudy, mohlo by to mít pro nejbližší okruh maďarského premiéra nepříjemné důsledky.

Co by tedy Maďarsko po volbách roku 2022 čekalo, kdyby sjednocená opozice dosáhla lepšího výsledku než vládní strana? Každopádně enormní tlak na křehkou a personálně i ideologicky neuvěřitelně různorodou koalici ze strany stávajících mocenských struktur. Ty samotné volby od moci neodstaví a budou mít k dispozici širokou škálu možností, jak případným vítězům v efektivní vládě a rozhodování zabránit. Čekat ale můžeme také vzedmutí velkých nadějí a emocí na straně té poloviny maďarské společnosti, která na Orbánovu prohru čeká dlouhých dvanáct let a už ukázala, že umí vyjít do ulic. To celé dohromady je dost výbušná směs.

Dát jednoduchou odpověď na otázku v titulku tohoto článku nejde. Viktor Orbán se svojí stranou příští rok ve volbách opravdu může získat méně hlasů než opozice sjednocená proti němu. Po dvanácti letech jeho vlády jsou ale karty rozdány tak, že jemu a jeho stoupencům zůstane podstatný podíl na moci nezávisle na výsledku voleb. Orbánův mocenský blok by se v takové situaci začal drolit jen postupně a rozhodující střet o vládu by se odehrával mimo volební místnosti. Na ulici, v médiích a v soudních síních. Mohlo by jít o docela zdlouhavý a pro celou společnost bolestivý proces.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.