Východní politika jako šance na zlepšení česko-polských vztahů

24. května, 2021 RUBRIKA Střední Evropa, Téma


imageANAlexej Navalnyj to v Rusku nemá už dlouhá léta lehké. Takto vypadal poté, co na něj v roce 2017 zaútočili prokremelští radikálové. Foto:Wikimedia Commons/ Evgeny Feldman

 

Jak česká, tak polská východní politika se v uplynulém roce dostaly v souvislosti s napětím ve vztazích s Běloruskem a Ruskem do popředí veřejného zájmu. V obou případech přitom patřily Česko a Polsko k tahounům společného postupu Evropské unie, když se podílely na vyjednávání se zmíněnými autoritářskými státy. Ukázalo se, že pokud existuje politická vůle, obě středoevropské země si mohou v celé řadě věcí vzájemně pomoci a společně prosazovat mnohdy velmi podobné vyjednávací pozice.

Uplynulých dvanáct měsíců bylo v oblasti zahraniční politiky Evropské unie obzvláště náročných. Unijní sedmadvacítka se od léta zabývala celou řadu krizí spojených se zmanipulovanými prezidentskými volbami a následnými prodemokratickými protesty v Bělorusku, které trvají – byť v menším měřítku – prakticky doteď. Zároveň Evropu dlouhodobě pálí neurovnané a v poslední době ještě více vyhrocené vztahy s Ruskou federací. Když se k tomu v září minulého roku znovu rozhořel konflikt mezi Ázerbájdžánem a Arménií o Náhorní Karabach a navíc vypukly nepokoje v Kyrgyzstánu, vypadalo to, že se v EU neřeší nic jiného než východní Evropa a širší euroasijský region.

Tato série událostí představovala velkou výzvu zejména pro státy střední a východní Evropy, které se zeměmi takzvaného Východního partnerství a Ruskem přímo sousedí. Na stabilitě, bezpečnosti a prosperitě ve svém okolí tak mají životní zájem. V této souvislosti jsme také mohli zaznamenat výraznou diplomatickou aktivitu států Visegrádské skupiny, dále pak Rumunska, Bulharska a dalších partnerských zemí z Pobaltí či Skandinávie.

 
Problémy na východě

Již v srpnu minulého roku v reakci na zmanipulované prezidentské volby v Bělorusku prosadil polský premiér Mateusz Morawiecki i s podporou svého českého protějšku Andreje Babiše mimořádný summit evropských lídrů k situaci v této zemi. Na schůzce se mimo jiné rozhodlo o vyčlenění speciálních finančních prostředků na boj s pandemií v Bělorusku, ale také ve prospěch tamní občanské společnosti, nezávislých médií či na pomoc obětem politických represí.

Později Poláci v rámci visegrádké čtyřky a také na unijní úrovni prosadili takzvaný Marshallův plán pro Bělorusko. Ten měl být odstartován v okamžiku, kdy by se Bělorusové vydali cestou demokracie a ukončili autoritářskou vládu prezidenta Alexandra Lukašenka. Češi, Poláci, Litevci a další se též velmi aktivně zapojili do podpory stávkujících studentů či dalších občanů, kteří byli poškozeni během protestních akcí nebo následného věznění. Od počátku protestů se přitom za mřížemi ocitly desítky tisíc lidí. Česko, Polsko, Litva a mnohé jiné země se rovněž angažovaly při spuštění právní procedury umožňující stíhání zločinů představitelů běloruského režimu či pohnání jeho vedení k zodpovědnosti prostřednictvím takzvaného Moskevského mechanismu OBSE.

V oblasti politiky vůči Rusku jsme byli svědky podobných turbulencí. Jak Polsko, tak ČR reagovaly nejen na loňské rozsáhlé změny ruské ústavy, které umožnily Vladimiru Putinovi pokračovat v prezidentské funkci i po roce 2024, ale zejména na pokus o zavraždění opozičníka Alexeje Navalného. Po něm – a to i kvůli ruskému zapojení do událostí v Bělorusku – Česko na začátku září dokonce pozastavilo své bilaterální konzultace s Moskvou. Polsko jednalo ještě ostřeji, když premiér Mateusz Morawiecki označil Rusko za nepřátelský režim. Obě středoevropské země pak podpořily zavedení nových sankcí proti představitelům ruského režimu, které iniciovalo Německo, na jehož území se Alexej Navalnyj po otravě nervově paralytickou látkou ze skupiny novičoků a následné evakuaci z Ruska léčil.

Ještě rozhodnější byl přístup Polska a České republiky při zavádění nových sankcí proti představitelům Ruské federace v souvislosti s porušováním lidských práv a základních demokratických norem v této zemi. Jak ČR, tak Polsko podpořily a pomáhaly uvést do praxe nový unijní nástroj na ochranu lidských práv ve světě. Ten vůbec poprvé zacílil na zástupce ruského státu kvůli protiprávnímu uvěznění Alexeje Navalného po jeho návratu do vlasti. Ruská odveta spočívala mimo jiné ve vyhoštění několika unijních diplomatů včetně jednoho Poláka. Stalo se tak na začátku února 2021 během návštěvy šéfa evropské diplomacie Josepa Borrella v Moskvě.

Nejdramatičtější však byly letošní dubnové události související s eskalací ve vztazích mezi USA a Ruskem. Ke Spojeným státům se solidárně přidalo Polsko, které se vymezilo proti zásahům Moskvy do amerických prezidentských voleb vypovězením tří ruských diplomatů. Ještě v ten samý týden následovalo rázné prohlášení premiéra Andreje Babiše a prvního vicepremiéra Jana Hamáčka o zapojení ruské tajné služby GRU do výbuchu muničních skladů ve Vrběticích v roce 2014 a o vypovězení osmnácti ruských diplomatů/špiónů z českého území. Následovalo další vzájemné vyhošťování, po němž se obsazení ambasád v Praze a Moskvě zafixovalo a značně zredukovalo. Varšava se za Česko postavila a ve spolupráci s dalšími visegrádskými partnery připravila deklaraci na jeho podporu. Byť ta byla – pravděpodobně kvůli maďarským výhradám – nakonec iniciována slovenskou diplomacií a její text se oproti původnímu znění zkrátil.

I v tomto případě nicméně stálo Polsko po boku Česka, ačkoliv kvůli vlastnímu dřívějšímu vyhošťování na rozdíl třeba od Slovenska nevypovědělo v solidárním gestu žádného ruského diplomata. Podporu od zahraničních partnerů v některých ohledech zkomplikovaly vnitřní nejednotnost a rozporuplné výklady některých českých ústavních činitelů v čele s prezidentem republiky Milošem Zemanem, který mluvil o více vyšetřovacích verzích vrbětických výbuchů, a rozmělnil tak vládní přístup.

Reakce EU a Západu na krize v Náhorním Karabachu a Střední Asii byly obecně slabší, ale i zde ukázal tehdejší český ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček snahu o zprostředkování dialogu mezi oběma znepřátelenými stranami. Také Poláci opakovaně vyzývali k jednání a k ukončení bojů a násilí na civilistech. V případě Kyrgyzstánu byl nejzásadnější postoj Evropské unie a jejích institucí, do jehož formulace se jak polská, tak česká strana zapojily.

 
Uhelná aféra

Před českou i polskou diplomacií stojí v současné chvíli celá řada společných výzev, které je možné řešit za pomoci užší koordinace a vzájemné podpory, a to i na úrovni EU. Jak ukázala úzká spolupráce v oblasti evropského přístupu vůči Bělorusku či polská a visegrádská podpora Česka ve vrbětické kauze, pokud spolu Praha a Varšava úzce kooperují, výsledek se dostaví. Je k tomu však zapotřebí dostatečná politická vůle, diplomatická energie a také příznivá témata, jimž by se obě země ve svých strategických vztazích věnovaly.

Právě bilaterální relace jsou přitom v poslední době vyhrocené jiným dílčím problémem, v němž se Polsko rozhodlo neustoupit a dovést ho až k soudu. Jedná se o uhelný důl Turów, kde se polská strana rozhodla rozšířit těžbu hnědého uhlí, čímž podle Česka nejen narušila vzájemné vztahy, ale také ohrozila zásoby pitné vody a kvalitu života na severu Čech. Tato eskalace přitom má potenciál vztahy do určité míry ochromit a odhalila nedostatek pozitivní agendy v česko-polských relacích.

V tomto kontextu může východní dimenze zahraniční politiky a spolupráce na evropské úrovni doplnit současnou paletu vzájemných témat a obohatit ji o oblast, kde se Česko s Polskem více potkávají. To je případ jak vztahů s Běloruskem, Ruskem či zeměmi Východního partnerství, tak i s tím spjatých otázek včetně historické paměti a vypořádání se s neurovnanými konflikty z minulosti. Již dříve česká a polská diplomacie diskutovaly o možnosti uspořádat společnou konferenci o historické paměti se zvláštním důrazem na vztahy s Ruskou federací. Ta se totiž v této oblasti dlouhodobě chová revizionisticky. Opakované konflikty o dědictví druhé světové války či některé historické osobnosti minulého století přivedly jak Českou republiku, tak Polsko na hranu konfliktu s režimem ruského prezidenta Vladimira Putina. Ten tuto oblast dlouhodobě využívá k nátlaku na země střední a východní Evropy.

Česko a Polsko už ostatně v minulosti v oblasti východní politiky úspěšně spolupracovaly, a mají tak na co navazovat. Dařilo se jim nastolovat toto téma také v Bruselu. Právě přinášení regionálního know-how o východní Evropě a převádění iniciativ EU do konkrétních projektů by mohlo posílit. Jak se ukazuje ve visegrádských zemích i jinde, existuje k tomu poměrně silná vůle. Bylo to vidět při spolupráci s běloruskou občanskou společností a na pomoci represím čelícím běloruským studentům a akademikům. Pro ty česká a polská strana, ale i další země regionu zprostředkovaly pomoc s relokací, nalezením práce či poskytnutím zdravotní pomoci. S dalším utahováním šroubů v Bělorusku bude této podpory i pro další skupiny obyvatelstva zapotřebí ještě více. Zároveň bude nutné převést výsledky politického, diplomatického a právního tlaku na Lukašenkův režim do promyšlených iniciativ, v jejichž rámci může přístup podobně smýšlejících zemí našeho regionu přinést konkrétní výsledky.

V oblasti politiky vůči Moskvě se pro diplomacii obou států nabízí ještě lepší příležitost, když na konci května a později v červnu proběhne summit unijních lídrů, který by se mohl zabývat také současnými vztahy mezi EU a Ruskem. Obě země by zde společně s dalšími partnery měly usilovat o konsenzus v prosazení silného normativního přístupu vůči kremelskému vedení, ale také v otevírání se vůči ruské společnosti. Není tajemstvím, že mezi členskými státy stále panují značné rozdíly v pohledu na to, jak silně vůči Moskvě postupovat a jestli například pokračovat v zavádění dalších sankcí v reakci na zhoršující se domácí situaci v Rusku. Schůzky unijních zahraničních ministrů přitom prozatím žádné další konkrétní výsledky kromě rétorického odmítnutí chování Putinova režimu doma i v zahraničí nepřinesly. Přitom právě vrbětická aféra, ale také zapojení Ruska do série výbuchů v Bulharsku by tento nový konsenzus mohly pomoci budovat.

Určitou překážkou pro prosazení vůle Česka a Polska v Bruselu je samozřejmě pozice obou vlád, které z různých důvodů nemají dnes v EU nejlepší reputaci. Nicméně jen vytvářením nových koalic a budováním partnerství napříč Evropou na silném regionálním základě může být tento problém překonán. To platí pro vztahy jak s Ruskem, tak Běloruskem, Ukrajinou a dalšími zeměmi Východního partnerství. Jestli se to s ohledem na napjatou předvolební situaci v Česku a politickou nestabilitu v Polsku v této chvíli podaří, zůstává otázkou. Nicméně je jasné, že při formování východní politiky k sobě Česká republika a Polsko najdou cestu rozhodně snáze než při řešení vzájemných sporů o uhelný důl Turów.

 

Článek byl podpořen z prostředků Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR.

661664_636396_mzv_cz            714938_2219183_cz_pl       AMO_cerne-logo_horizont_2020

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.