13. prosince, 2017 Błażej Torański
Bylo, nebylo... Foto: Pixabay/WildOne
Působil jsi v mnoha redakcích? Ptal se tě někdy nějaký redaktor, jestli píšeš pravdu?
Neptal.
Nikdo nekontroloval fakta, která jsi popisoval? Nikdo se tě nevyptával na lidi, s nimiž jsi hovořil? Nikdo si neověřoval to, co řekli?
Ne. Maximálně mi – když jsem začínal – radili, abych si ještě s někým promluvil, něco pevněji doložil, poohlédl se po dalších pramenech. Začínali jsme v jiné době. Začátkem 90. let byly některé věci nemyslitelné.
Jaké? Polopravdy? Lži?
Ano. Zdá se mi, že se to stávalo jen výjimečně. Obecně vzato v naší profesi vládl jiný étos. Psalo se jiným jazykem. Nikoho ani nenapadlo, aby reportáž vymýšlel někde u piva. Takové věci, jaké projdou dnes, tenkrát nikomu neprošly. Podle Oxford Dictionaries se slovem roku 2016 stal výraz post-pravda.
Co tento pojem podle tebe znamená?
Chápu jej jako radikálně subjektivní pravdu. Každá pravda je subjektivní, o tom není pochyb, avšak v reportáži přece jen usilujeme o to, abychom v souladu se svým svědomím líčili příběh pravdivě. Post-pravda je radikálním pohledem na skutečnost, pohledem, který prošel sítem politických názorů a osobních sympatií, které autor neskrývá, a zcela vědomě využívá takovýto narativ.
Takže tvé texty nikdo neověřoval?
Nesetkal jsem se s tím. Ty snad ano?
Ne. Jedinou formou vnějšího ověření je autorizace. Rozhovory vždy nechávám autorizovat, samozřejmě pokud mi to někdo výslovně neodmítá. Dělám to pro sebe, ne pro toho, s kým jsem rozhovor vedl. Dělám to proto, abych se nedopustil omylu. Vím, že nejsem dokonalý, a mám obavy, že jsem něco přeslechl nebo nepochopil správně. Vraťme se však k reportážím. Jsou texty polských reportérů prostoupené fantazií, polopravdami a smyšlenkami?
V Polsku se literatura faktu těší nesmírné oblibě. Zdá se mi, že její úspěšnost se zakládá právě na autenticitě. Vždyť přece není nic zajímavějšího než pravda. A v současnosti lze všechno snadno ověřit. Stačí jen několik kliknutí. Kdyby tedy polští reportéři své příběhy hromadně falšovali a zkreslovali, zahraniční nakladatelé by je nechtěli vydávat a překladatelé tlumočit. Po vydání Přípitku předkům jsem se dozvídal, že lidé tu knihu pokládají mimo jiné za určitého turistického průvodce.
To je pravda. Sám jsem to viděl v gruzínském městečku Signagi.
Kdybych v ní lhal, lidé by upozorňovali na to, že na místě je všechno jinak. Snažil jsem se tu knihu napsat tak, aby to byla literatura, zároveň jsem si však všechno ověřoval. Nedomnívám se tedy, že by jiní polští reportéři nějak plošně lhali.
Není tedy potřeba, abychom zaměstnávali lidi, jejichž úkolem je ověřovat fakta (fact checkers), jako je tomu v amerických médiích, kupříkladu v magazínu The New Yorker, kde ověřují dokonce i satirické kresby?
V Polsku také ověřujeme fakta, ale pouze ve fázi redakčních prací na knize. Nakladatelství Czarne má poctivou redakci, která mi například opětovně ověřovala veškerá vlastní jména v knize včetně těch geografických.
Jaký význam má to, že reportér Jacek Hugo-Bader ve své knize Dlouhý film o lásce. Návrat na Broad Peak popletl věk synů Macieje Berbeky (známý polský horolezec, jenž zemřel při sestupu z osmitisícovky Broad Peak v pohoří Karákóram. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno – pozn. red.)?
Vážně ho popletl?
Tvrdí to publicistka Ludwika Włodeková, která se zabývá střední Asií. V časopise Krytyka Polityczna a na Facebooku vytkla Jacku Hugo-Baderovi řadu polopravd a nepřesností. Hugo-Bader ovšem tvrdí, že „autor knižních reportáží může zabrousit do literatury“, tedy minout se s pravdou.
Pro dramaturgii, pro příběh, jejž Jacek Hugo-Bader líčí, není přesný věk dětí Macieje Berbeky nejspíš nijak zvlášť důležitý. Jestliže však reportéra při nějakém takovém prohřešku přistihneme, přestáváme mu důvěřovat. Rodí se pochybnost, že při líčení jiných skutečností se možná také míjí s pravdou. Je ovšem jisté, že čtenáři nesahají po výborně napsaných knihách Jacka Hugo-Badera kvůli cifrám a přesným statistickým údajům.
Právě – není náhodou síla emocí a autentičnost prožitků podstatnější než drobná zkreslení? „Píšu krví, potem a slzami. Mé pero je prostoupeno čistými emocemi,“ zdůrazňuje Hugo-Bader.
V reportáži by si však autor vymýšlet neměl. Záleží na tom.
V reportáži – to jistě. Avšak Dlouhý film o lásce. Návrat na Broad Peak je literatura faktu.
Nicméně čtenáři tu knihu chápou jako reportáž, neboť autor při jejím psaní neseděl u svého pracovního stolu ve Varšavě, ale vydal se společně s výpravou hledat tělesné pozůstatky dvou horolezců, kteří zahynuli při zimní expedici na Broad Peak. Podle definice Krzysztofa Kąkolewského, s níž se ztotožňuji, je literární reportáž hezky vylíčeným příběhem, který není smyšlený, nýbrž založený na skutečnostech. Jestliže jeden z těchto dvou prvků definice v knize chybí, není to literární reportáž. Stává se, že novináři překračují hranice mezi žurnalistikou a literaturou. Uvědomme si, že tato hranice je tekutá a má podobu nikoli jednoznačně vytyčené tenké linie, nýbrž širokého pásu, určitého nárazníkového pásma, šedé zóny mezi první a druhou zmíněnou oblastí. Ve skutečnosti si tuto hranici každý reportér určuje podle svého a svobodně si sám rozhodne, co už nesmí a co ještě ano. Existuje také něco jako „pravdivá smyšlenka“. Připusťme, že se nějaká událost odehrála v Lodži v ulici Tatrzańska, a nikoli Gdańska. Autorovi se však takovýto „fígl“ hodí, protože jeho hrdina se například jmenuje Gdański nebo třeba emigroval do Izraele z varšavského Gdaňského nádraží. Zaměňuje tedy ulici, aby dosáhl lepší kompozice celku.
Může si autor takovéto záměny dovolit?
Na to jsou tři možné odpovědi. Podle první z nich jména měnit nesmíme, i kdyby to nijak neovlivnilo tok příběhu ani emoce. Druhá říká, že právě za takových podmínek je měnit smíme. A podle třetí z nich můžeme v knížce takové retušování provést, ale musíme o tom informovat čtenáře. Jako to učinil Wojciech Jagielski v knize Noční poutníci, v níž z autentických životopisů vytvořil fiktivní postavy, a reflektoval to v úvodu knihy. S těmito třemi postoji se můžeme u reportérů setkat. Neodsuzuji toho, kdo přemístí reálnou událost z Tatrzańské ulice do ulice Gdańské, a to pod podmínkou, že se to klidně mohlo odehrát i tam, osobně se však takovýchto zásahů nedopouštím. Je ovšem nepochybné, že reportáž nelze vystavět na smyšlených událostech. Pak už to totiž nebude žádná reportáž, nýbrž „čistá“ literatura.
Hugo-Bader si toho tedy jako spisovatel může dovolit víc, nebo by se měl držet reportérských zásad?
Lidé mají právo číst Jacka Hugo-Badera jako reportéra, a ne jako „čistého“ literáta. Bílá horečka a Kolymské deníky vyšly v ediční řadě Reportáž nakladatelství Czarne. Neslyšel jsem, že by zpochybňoval, že píše reportáže, a zdůrazňoval, že tvoří beletrii par excellence. Zároveň však můžeme každého reportéra, jemuž vycházejí knihy, v určitém smyslu pokládat za spisovatele. Přirozeně ne každý spisovatel je zároveň reportérem, což zdůrazňuje například Andrzej Stasiuk, kterého vysloveně rozčiluje, zařadí-li jej někdo k autorům literatury faktu. Musíme mít na paměti, že reportáž pohlcuje prvky řady jiných žánrů. V reportáži mohou být básnické, odborné, esejistické nebo dialogické prvky. Je to nesmírně široký žánr.
Lže však reportér deníku Gazeta Wyborcza Jacek Hugo-Bader, nebo nelže?
Nevím, jestli lže, protože podmínkou lži je vědomá vůle uvést čtenáře v omyl. V případě nepřesností, na něž poukázala Ludwika Włodeková, mohla být na vině obyčejná roztržitost, možná nějaká nedbalost – což by se přirozeně stávat nemělo –, nebo zkrátka to, že „obětoval přesná čísla rytmu vyprávění“.
Rozhovor pro Sdružení polských novinářů byl převzat se souhlasem autora, redakčně upraveno a kráceno. Z polštiny přeložil Martin Veselka.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024