Rok vlády Igora Matoviče: konflikty, chaos a směřování k rozvratu státu

04. března, 2021 RUBRIKA Střední Evropa


imageMSIgor Matovič na jednání Evropské lidové strany. Foto: Wikimedia Commons/EPP

 

Nová slovenská vláda se loni v březnu ujala moci v mimořádně těžké době začínající pandemie nemoci covid-19. Některé její chyby můžeme proto omluvit nedostatkem zkušeností s podobnou situací. Řadu věcí však pochopit nelze. Patří k nim chaos a amatérismus při přijímání protipandemických opatření, ignorování špičkových expertů, vulgarizace politiky, vyrábění konfliktů a ponižování oponentů. Tyto negativní jevy spojuje osoba premiéra Igora Matoviče, jenž vše korunuje nedůstojným vystupováním doma i v zahraničí.  

 

Když po parlamentních volbách 2020 vznikla nová vláda a média připomínala minulost Borise Kollára, předsedy jedné z koaličních stran (Jsme rodina), nastupující premiér Igor Matovič (OĽaNO) to označil za útok. Nepřekáželo mu, že se Kollár dříve pohyboval v prostředí slovenských mafiánů a dělal s nimi byznys, ale vadilo mu, že se to připomíná. Nový slovenský premiér tak reagoval ve stylu svého předchůdce Roberta Fica (Směr). Zpochybnil tím své předvolební sliby, že přináší změnu. A to byl jen začátek. Obavy těch, kterým záleží na demokracii a mají určité nároky na slušnost a politickou kulturu, se začaly naplňovat až příliš brzo. Bylo zjevné, že Matovič svou pozici lidsky ani politicky nezvládá. Toto konstatování platí dodnes.

Pokud bychom měli novou vládu za něco pochválit, lze zmínit její podporu příslušným orgánům v rozplétání korupčně a přímo mafiánsky fungující sítě soudních a policejních funkcionářů a dalších lidí propojených s vládou Roberta Fica a krátce i s kabinetem Ficova tehdejšího spolustraníka Petera Pellegriniho. Dva obvinění – někdejší policejní ředitel Milan Lučanský a bývalý příslušník Slovenské informační služby František Böhm – spáchali sebevraždu. Exsoudkyně Monika Jankovská, jež spolupracovala s nechvalně proslulým Marianem Kočnerem, se o ni předávkováním léky pravděpodobně pokusila. Podrobnější komentář k těmto tragickým případům však přesahuje možnosti tohoto textu.

Vedle snahy odhalit dosah chapadel mafiánské chobotnice můžeme vládu též ocenit za justiční reformu z dílny ministryně spravedlnosti Márie Kolíkové, která v kabinetu reprezentuje stranu Za lidi. Dva uvedené pozitivní vládní počiny mají jeden společný rys: premiér Matovič do nich nevstupuje. Paradoxně právě proto se mohou uskutečňovat. Jinými slovy vede v současné vládě ke zdárnému výsledku pouze to, do čeho její šéf nezasahuje.

 
Dobrá zpráva i pochybnosti  

Ovšem ne všechny kroky nové garnitury v resortu spravedlnosti sklízejí potlesk. Matovičův kabinet čelil kritice, že účelově mění příslušný zákon, aby mohl dosadit do jedné z vysokých prokurátorských funkcí expolitika Daniela Lipšice. Jde o blízkého člověka Igora Matoviče i ministra práce a sociálních věcí Milana Krajniaka (Jsme rodina). Představitelé koalice se bránili, že volba bude transparentní, a to i díky veřejnému slyšení kandidátů. Bylo ovšem zřejmé, že se jedná o rétorické alibi, což se také potvrdilo. Když byl generálním prokurátorem zvolen kandidát Kollárovy strany Jsme rodina Maroš Žilinka, šlo o dílčí prohru Igora Matoviče. Ten si pak spravil chuť prosazením Lipšice do funkce speciálního prokurátora.

V čem je u tohoto respektovaného právníka problém? O tom si povíme dále. Nejprve však pozitiva. Daniel Lipšic jako bývalý ministr vnitra dokonale zná orgány činné v trestním řízení. Když ještě předtím zastával post ministra spravedlnosti, byl schválen trestní řád i trestní zákon. Patří mezi dlouholeté bojovníky proti organizovanému zločinu. Nemá za sebou žádnou kauzu, jeho politické působení bylo z morálního hlediska v pořádku. Když v roce 2016 způsobil dopravní nehodu, při které zemřel chodec, okamžitě se vzdal poslaneckého mandátu.

Beze změny legislativy by se však speciálním prokurátorem nikdy stát nemohl. Už toto nasvědčuje, že premiér Matovič měl s Lipšicem od začátku jasné plány. Exministr je jeho bývalým blízkým politickým kolegou a ten má vazby na další členy vlády. Mimo jiné dostal bezpečnostní prověrku díky pomoci svého kamaráda, ministra Krajniaka.

Tyto skutečnosti nutně neznamenají, že bude konat ve prospěch vládní koalice, respektive že se nebude chovat profesionálně. V některých citlivých případech však může dojít ke zpochybnění výsledků vyšetřování. Lipšic je totiž od začátku ve střetu zájmů, a koalice tak volbou politicky spřízněného člověka vytvořila nebezpečný precedens. Nemluvě o tom, že všude jinde by bylo asi nepředstavitelné, aby za daných okolností nebyl do jedné z vysokých prokurátorský funkcí vybrán prokurátor Ján Šanta. Ten dostal dlouhá léta nedotknutelného Mariana Kočnera do vězení, a to dokonce ještě za vlády Ficovy strany Směr. Po předešlém speciálním prokurátorovi Dušanu Kováčikovi, který je dnes mezi obviněnými osobami, však Lipšic bezpochyby představuje změnu k lepšímu.

 
Papalášství a pokrytectví

Když se v minulosti provalil skandál s plagiátorstvím šéfa Slovenské národní strany (SNS) a  tehdejšího předsedy parlamentu Andreje Danka, Kollárova strana Jsme rodina mu vzkázala, že „takovýto člověk nemá v politice co dělat“. Matovičovo hnutí OĽaNO pak tehdy uvedlo, že „v normálních zemích kvůli plagiátorství politici podávají demisi“. Samotný Matovič tvrdil, že „lidé ve vyspělé Evropě odstoupili z veřejných funkcí kvůli maličkostem. Danko to však zřejmě nedokáže“.

Když se po volbách ukázalo, že také Boris Kollár získal titul díky opisování, on ani premiér Matovič najednou neviděli nejmenší důvod k jeho odstoupení z pozice předsedy parlamentu. Pak vyšlo najevo, že dokonce i Matovičova diplomka je opsaná, navíc na ní premiér sám vůbec nepracoval. Oba však beze studu pokračují ve svých funkcích. Ukazují tak, že si osvojili dvojí metr a pokrytecké chování na způsob Roberta Fica, jenž jednal podle zásady „jinak v opozici, jinak ve vládě“.

Před časem český ministr zdravotnictví Roman Prymula porušil protipandemická opatření. Byl donucen ze svého postu odejít. Na Slovensku představitelé vládní koalice v čele s Igorem Matovičem porušili návštěvou Borisa Kollára v nemocnici nařízení, které všichni občané musí zachovávat. K vyvození politické odpovědnosti opět neviděli důvod, přestože premiér i další ministři neustále vyzývají občany, aby byli odpovědní a opatření proti šíření koronaviru dodržovali. I za Matoviče tak pokračuje papalášství a karpatský styl politiky.

 
Konflikt jako pracovní metoda

Také ve funkci premiéra Matovič potvrzuje, že politiku neumí dělat bez neustálých hádek. Přesněji, že vyrábění konfliktů je jeho pracovní metodou. Útoky a spory si zvyšuje sebevědomí a zakrývá svou neschopnost důstojně řídit zemi, pracovat koncepčně a naslouchat expertům. Konflikty vyvolává všude: uvnitř koalice, ve vztahu s prezidentkou Zuzanou Čaputovou i dalšími názorovými oponenty. Neustále podněcuje sváry s předsedou strany Svoboda a solidarita (SaS) a ministrem hospodářství Richardem Sulíkem, kterého kvůli zpožděnému nákupu testů na koronavirus opakovaně obviňuje ze smrti tisíců lidí, což je samo o sobě absurdní. Kritiky svých chaotických a často neodborných rozhodnutí neustále ponižuje a častuje je nepublikovatelnými výrazy.

O Matovičových útocích na Zuzanu Čaputovou jsme psali v předchozím čísle Demokratického středu. Proto jen stručně zopakujme některá fakta. Když se zjistilo, že Matovičova diplomová práce je plagiát, načež premiér odmítl vyvodit zodpovědnost, Čaputová vyjádřila svou lítost, že očekávání veřejnosti spojená s novou vládou zůstávají nenaplněna. Kdo zná Matoviče, věděl, že se s touto kritikou nesmíří. Prezidentku začal ještě více než doposud ignorovat.

Při rozhodnutí o celoplošném testování a nákupu antigenních testů loni na podzim Matovič Čaputovou zcela obešel. Tento krok byl o to vážnější, že organizaci testování zabezpečovala armáda, jejíž nejvyšší velitelkou je právě prezidentka. Navíc Matovič o této akci informoval dříve německou kancléřku Angelu Merkelovou než Zuzanu Čaputovou. Takovou drzost by si k hlavě státu žádný normální premiér nedovolil.

Na Matovičovy způsoby musela prezidentka Čaputová už několikrát reagovat a připomenout mu demokratická pravidla i předvolební sliby. V předvečer sametové revoluce dokonce vyslovila „zklamání ze zhoršující se politické kultury, jejíž součástí se stávají osobní útoky či vulgarismy“. Nedávno jsme se navíc dozvěděli, že se premiér Matovič neobtěžoval odpovědět jí na tři textové zprávy. Když prezidentská kancelář tuto skutečnost zveřejnila, Matovič konstatoval, že neměl důvod na SMS odpovídat. Toto by si dnes snad nedovolil ani premiér nějaké banánové republiky.

 
Ignorování vědců a expertů

Současná pandemie nemoci covid-19 ukazuje, jak důležité je v lepších časech podporovat vědu a výzkum, popularizovat jejich výsledky a zároveň budovat důvěru k vědecké sféře. A to i vzhledem k šíření různých bludů a dezinformací, jejichž vliv důvěra v experty omezuje. Pandemie může prestiž vědecké obce posílit. Jenže premiér Matovič jako by se snažil o pravý opak. Buď zasahuje do opatření na základě doporučení odborníků, nebo vědecké špičky přímo ignoruje. Jestliže premiér chce budovat výlučně svou vlastní prestiž (a to i způsobem, který oprávněně vyvolává kritiku), může se nakonec stát, že veřejnost ztratí respekt jak vůči politice, tak k vědě.

Navzdory tomu, že přední experti upozorňovali, že další celoplošné testování není efektivní (už proto, že se pak situace zlepší jen na chvíli) a naopak je z různých důvodů rizikové, premiér ho letos v lednu opět prosadil. Nebere v potaz instrukce výrobců antigenních testů, že jsou vhodné na testování v ohniscích nákazy, nikoliv celoplošně. Podobně premiér přehlíží upozornění expertů na nevyhovující práci s daty.

Současná zlá situace, chaos a bezradnost jsou výsledkem toho, že se vláda loni v létě vůbec nepřipravila na druhou vlnu pandemie koronaviru. Přestože odborníci varovali, že přijde a může být ještě horší než ta první. Stalo se. Jenže vláda v čele s premiérem Matovičem zaspala a důsledky její tehdejší nečinnosti sklízí Slovensko dodnes.

Schválení protipandemického systému Covid automat (aspoň toto se provedlo podle doporučení expertů) by mohla být cesta k většímu přehledu pro občany i samosprávy. Neboť jde o věc, kterou vláda převzala od odborníků, a premiér do ní zřejmě tentokrát nezasáhl. Nicméně v praxi, kde už přichází ke slovu státní administrativa, to nakonec tak jednoduché není. Svědčí o tom chaos při otvírání škol i traumatizované samosprávy. A při zkušenostech s Matovičovou vládou vůbec není jisté, že se Covid automat nebude měnit při každé možné příležitosti.

 
Paranoidní premiér

Igor Matovič si ve svém nitru vybudoval obraz vnějšího světa rozštěpeného na dobro a zlo. V reakci na podněty zvenčí se potom utváří jeho paranoidně schizoidní reakce. Má sklony překrucovat realitu, je přesvědčen o nepřejícnosti a zlých úmyslech druhých. A to i tehdy, když jde o konstruktivní kritiku, dobře míněné rady a podobně. Tvrdohlavě trvá na svém bez ohledu na skutečnost. Má nepřiměřený pocit vlastní důležitosti. A nerozumí společenským ani diplomatickým pravidlům. Ti, co mají jiný názor, se mu jeví jako nepřátelé. Jsou ztělesněním zla, a jsou jím proto démonizováni.

Takovéto vidění světa zákonitě vede k destruktivnímu chování. Stejní lidé jsou v každé společnosti. Když ale člověk s podobnými charakterovými rysy má shodou okolností v rukou určitou moc, dopady jeho chování překračují úzký osobní rámec a ničivě zasahují do svěřené oblasti, případně do fungování státu. Toto všechno jsou rysy paranoidně schizoidní pozice, abychom použili termín, jejž zavedla britská psychoanalytička původem z Vídně Melanie Kleinová.

Politici svým vystupováním (dnes už včetně komunikace na sociálních sítích) nastavují vzorce chování, modely kulturnosti či jejího opaku. Když jsou pokřivené způsoby ve veřejném prostoru dlouhodobě přítomné, dokáží společnost akorát tak otrávit. Určitě ji nemění k lepšímu. Jejich rozkladný potenciál je o mnoho větší, než se na první pohled zdá.

„Co nám však dnes chybí, je politika zdravého rozumu, bez malicherností a vzájemných hádek,“ uvedlo 17. listopadu 2018 Matovičovo hnutí OĽaNO. Dnes, kdy je premiérem právě Igor Matovič, bychom mohli napsat to samé. A byla by to ta nejmírnější slova, kterými bychom mohli charakterizovat styl jeho vládnutí. Styl, který není už jen ostudný, ale je i nebezpečný, protože směřuje k vnitřnímu rozkladu vlády a rozvratu státu.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.