22. září, 2024 Martin Veselka
Pozoruhodný, přes 180 metrů dlouhý objekt bývalé přádelny česané příze Julia Pfeifera z doby kolem roku 1880 v rumburské místní části Dolní Křečany, vystavěný na místě mlýna u říčky Mandavy. Po válce byl znárodněn a coby odštěpný závod 05 vřazen do národního podniku Bytex. Na rozdíl od většiny rumburských industriálních staveb se dochoval dodnes, a to v poměrně autentické podobě. Foto: Martin Veselka
Dějiny a rozvoj Rumburku jsou nedílně spjaty s osudy celého Šluknovského výběžku, ale i sousední Lužice. Právě odtamtud totiž do tohoto území, které dlouho pokrývaly pralesy proťaté jen několika méně významnými obchodními stezkami z Lužice a Míšeňska, pronikli první nečetní slovanští osídlenci. Pocházeli patrně z lužického kmene Milčanů a svědčí o nich vlastně jen hrstka místních jmen, například Šluknov, Lobendava, Doubice nebo Plešný, a nevelká archeologická lokalita Orlí roh u říčky Křinice v Českém Švýcarsku.
Kraj sice neleží vysloveně v horách, avšak nízká bonita půdy a poloha při horních tocích Mandavy a Sprévy, navíc ohraničená komplikovaným terénem Labských pískovců a Lužických hor, tehdejší osadníky zaměřené především na zemědělství příliš nelákaly. Zprvu tedy převládal les a činnosti s ním spjaté, proběhly i dílčí pokusy o těžbu rud, ale ke skutečnému rozvoji došlo teprve s příchodem několika kolonizačních vln z německých zemí.
Tito noví obyvatelé, mimo jiné z Fríska, přinesli znalosti pěstování a zpracování lnu, jež se postupem času ukázaly jako určující. Právě díky řemeslům (tkalcovství) a průmyslu totiž Rumburk a jeho okolí vyrostly v lidnatý, prosperující a dynamicky se rozvíjející kus českých zemí, který měl již od 18. století po Praze a Ostravsku nejvyšší hustotu obyvatelstva.
Abychom však nepředbíhali, vraťme se do roku 1298, kdy byl ve zhořeleckých městských listinách zmíněn jistý Heinricus de Romberch, tedy Jindřich z Rumburku, což je první doklad o existenci města a jeho původního jména. Osudy kraje dlouho ovlivňovala neustálená hranice, stával se předmětem zájmů Míšeňska, Lužice, Saska a Čech. Jeho prvními doloženými držiteli byli Ronovci, od nichž má i jméno, později se zde vystřídala řada dalších šlechtických majitelů včetně předních rodů, například Vartenberků, Šlejniců, Kinských či Lichtenštejnů.
Často docházelo ke změnám vlastnictví a majetky se různě dělily a drobily. Pozoruhodným fenoménem je, že v kraji zůstalo oproti jiným českým regionům jen málo dochovaných panských sídel: z hradů jen Tolštejn a zbytky Krásného Buku, ze zámků pouze Rumburk a Šluknov. Časté byly průtahy armád a požáry, v důsledku válečných tažení propukaly mezi zbídačeným obyvatelstvem selské bouře. Snad vlivem blízkosti protestantského Saska zde intenzivněji probíhaly i spory náboženské.
V dějinách Rumburska nastaly dva vzmachy. První z nich byl kulturní v dobách baroka, kdy zdejší panství vlastnili Lichtenštejnové. Vznikla tehdy třeba překrásná a jedinečná loretánská kaple, přesná kopie italského originálu a zároveň nejsevernější stavba svého druhu v Evropě. Současně se v kraji nebývale rozvíjela hudba. Jako kantor a varhaník zde působil místní rodák, vynikající barokní komponista Johann Christoph Kriedel, autor souboru překrásných kantát nazvaných Nově otevřená květinová zahrádka. Následovala ho řada menších skladatelů, houslařů a znamenitých hudebníků.
V barokní lidové zbožnosti má bezesporu své kořeny i silná regionální tradice výroby betlémů. Až do první půle 20. století bylo Šluknovsko patrně nejvýznamnější betlémářskou oblastí u nás. V samotném Rumburku existoval největší betlém v našich zemích s téměř 1200 figurkami, navíc byl každoročně rozšiřovaný, doplňovaný a poněkud svérázně aktualizovaný. Obsahoval třeba i nádražíčko, viadukt s vláčkem, vzducholoď či výjev z regionální světnice, kde jedna z postaviček čte Rumburské noviny. Žel po válce byl rozdělen, zčásti zničen a ztracen či rozkraden.
Druhý význačný vzestup byl hospodářský a jeho počátky spadají do 18. století, kdy v oblasti vznikly jedny z prvních plátenických manufaktur u nás. Konkrétně v Rumburku ji založil Angličan Robert Allason roku 1713. Textilnictví paradoxně pomohly i obě slezské války a ztráta konkurence v této korunní zemi, o niž tehdy rakouská monarchie z větší části přišla. Napoleonské války zase znamenaly dočasné omezení dovozu z Anglie. Město brzy proslulo slavným exportním artiklem – lněnou tkaninou zvanou rumburská véba. Postupná mechanizace výroby vyvolala odpor domácích tkalců. Rozvinulo se zde bosácké hnutí, probíhaly bouře proti zavádění strojů a využívání strojového plátna. Dělnické a socialistické organizace zde však nikdy nebyly tak silné jako v sousedním Varnsdorfu.
Po polovině 19. století se Rumburk vyšvihl mezi dvacítku největších měst Čech a stal se sídlem okresu. Hustota osídlení ve vrcholném období (1910) přesahovala v tehdejším rumburském okrese neuvěřitelných 360 obyvatel/km2, ve městě samotném žilo takřka 16,5 tisíce lidí, což je o šest tisíc více než dnes. Od roku 1854 zde vycházely noviny, v roce 1869 se Rumburk napojil na železnici, záhy na to byla zřízena plynárna a na sklonku 19. věku městská elektrárna.
Postupně vznikly městský park, reprezentativní objekt střelnice, která v současnosti po necitlivé normalizační přestavbě slouží jako kulturní dům, městské lázně, turnerská tělocvična a roku 1901 v části dnes zvané Podhájí velkolepý objekt sanatoria Frankenstein. Pobýval v něm v létě 1915 i Franz Kafka a zřejmě se mu v Rumburku líbilo, neboť coby zaměstnanec Dělnické úrazové pojišťovny navrhl, aby tento ústav sloužil jako léčebna nervově postižených frontových vojáků.
Rozvíjela se i vzdělanost. Už v roce 1860 založila trojice místních průmyslníků textilní školu a v roce 1908 se otevřelo honosné gymnázium, pokládané za nejkrásnější školní budovu českého severu. Pro svoji výstavnost a množství lokálů a zábavních podniků bylo město nazýváno Malá Paříž, někdy se k tomu ještě dodával přívlastek severu. Šluknovskému výběžku zase němečtí sousedé říkali Böhmisches Niederland, což se do češtiny převádí jako České Nizozemí, ač přesnější překlad by byl v daném kontextu spíše Česká Dolní země.
Byla-li řeč o Kafkovi, je nutno poznamenat, že Rumburk epizodicky figuroval i v životech dalších dvou velkých českých moderních umělců. Jaroslav Hašek prý roku 1905 během jednoho rozverného posezení v pražské Unionce uzavřel se svými přáteli sázku o to, kdo načerno dojede nejdál vlakem. Jako první se o to pokusil právě on a před průvodčími se nijak svým záměrem netajil. Dojel do Liberce a pak pěšky přes Doksy doputoval, zčásti společně s Růžičkovou tlupou potulných cikánů, až do Rumburku, kde je zadrželi četníci. Následně si dopřál patrně v nádražním hostinci pivo, poslal příteli Kudějovi žertovný telegram v řeči vázané a vrátil se vlakem zpět.
Druhým slavným návštěvníkem města byl Josef Váchal, který byl za první války ubytován v nevyhovujících podmínkách zdejšího hostince U hvězdy. Což ovlivnilo i jeho dojmy, publikované později ve slavné knize Malíř na frontě: „Novota stavitelských sezon před pěti lety a německé sedláctví, toť tehdy architektura groteskního Rumburku. […] Nakvartýrováni v dřevěných boudách hostince Zum Stern, vycházeli jsme každého rána na pole pod hřbitovem… Sál s okny vytlučenými, dřevěným lešením přepažený na jedno patro, kde ležela těla vedle těl s dušemi, jež sblížily bědy a nejistota zítřka…“
Otřesné podmínky, hlad, nevyplacené žoldy, ponižování a šikana ze strany rakouských důstojníků byly prapříčinou nejslavnější události v dějinách města – rumburské vzpoury. Ta vypukla 21. května 1918 brzy zrána a téhož dne večer byli vzbouření čeští vojáci rozprášeni u Nového Boru při pokusu táhnout na Českou Lípu a Prahu. Její tři vůdcové Stanko Vodička, František Noha a Vojtěch Kovář byli následně odsouzeni k smrti a zastřeleni.
Tresty, včetně těch nejvyšších, ovšem postihly více účastníků vzpoury – vesměs Čechů z Domažlicka a Plzeňska, jimž se tíživý pobyt v tehdy výlučně německém městě, jakkoli jeho válkou zbídačené obyvatelstvo prý spíše sympatizovalo se vzbouřenci, stal osudným. Události byly vícekrát zpracovány knižně i filmově, pomníky aktérů vzpoury i tradice vzpomínkových akcí vznikly již za první republiky. V dobách komunismu byla vzpoura poněkud reinterpretována, takže třeba po premiéře filmu Hvězda zvaná pelyněk (1964) žádali pamětníci, aby se kvůli nepřesnému zachycení událostí již více nepromítal.
Období po roce 1945 nebylo jen érou dějinných deformací, ale též dobou postupného úpadku druhdy bohatého města. Rumburk se ocitl na periferii, místní závody byly znárodněny a část jejich vnitřního vybavení vyrabována, rozchvácena či odeslána leckdy až na Slovensko. Německé obyvatelstvo, od třicátých let stejně jako v jiných sudetských městech většinově podporující Henleina s Hitlerem, bylo vyhnáno ze svých domovů. Z města a nejbližšího okolí takto muselo odejít 26 255 lidí. Antifašistů, nepostradatelných odborníků a členů smíšených rodin zbylo v Rumburku 623. Jedním z nich byl Rudolf Demel, který se v tomto dramatickém období zasloužil o záchranu muzejních sbírek a řady unikátních konfiskátů zabavených Němcům. Při likvidaci muzea v sousední Krásné Lípě třeba neváhal převážet osobně exponáty na vozíku, aby zabránil jejich rozkradení.
V roce 1950 byl zlikvidován rumburský kapucínský klášter a místní mniši internováni. Pro nejvýznačnější zdejší památku – loretánskou kapli – v důsledku toho nastaly dekády chátrání, které ji přivedly na pokraj zkázy. Ve městě se už od padesátých let hodně a barbarsky bouralo. Z kdysi početných podstávkových domů zbyla pouhá hrstka, což smutně vynikne při srovnání se sousedním Seifhennersdorfem v Sasku, kde jich stále uvidíte stovky. Demolici podlehla dokonce část zámeckého areálu, renesanční panský dům nebo celá jižní strana náměstí včetně bývalé radnice či honosného kina a kavárny Marx. Nahradilo ji ohyzdné nákupní středisko Lužan, po revoluci upravené do bizarní a křiklavé postmoderní podoby.
Symbolickým dovršením ponížení Rumburku se v roce 1960 stalo zrušení zdejšího okresu a jeho připojení k Děčínsku. Lze říci, že se s tím místní dodnes zcela nesmířili a o obnovu vícekrát usilovali, a to i v devadesátých letech, s čímž souvisela i snaha dostat se při zřizování krajů roku 2000 k Libereckému kraji, kam Šluknovsko v letech 1948–1960 patřilo. Veškeré tyto pokusy však vyzněly naprázdno.
Poklesla i úroveň tak základních služeb, jako je zdravotnictví. Rumburská nemocnice, kdysi elegantní a moderní zařízení, vystavěné v letech 1916–1928, patrně neprošla od doby svého vzniku rekonstrukcí. Působí dojmem natolik tísnivým, ba zpustlým, že se stala takřka ideální kulisou k temnému případu sestry Věry Marešové z roku 2014, jež měla údajně usmrtit šest pacientů. Nakonec byla obvinění zproštěna a po dlouhých soudních tahanicích dosáhla i rehabilitace a odškodnění, nicméně mezitím už námět sugestivně zpracoval Daniel Petr v pozoruhodném regionálním detektivním románu Sestra smrt.
Na přelomu padesátých a šedesátých let navíc byla zrušena zdejší porodnice, takže asi posledními slavnými rumburskými rodáky jsou známí výtvarníci Jiří David a Antonín Střížek, narození ještě v padesátých letech. Později byla sice načas obnovena, ale v roce 2017 opět zanikla, patrně již definitivně. Od té doby město formálně vzato rodáky nemá. O přežití koneckonců opakovaně bojovala i samotná nemocnice, jediná ve výběžku. Její někdejší pobočka na Podhájí, tedy již zmiňované bývalé noblesní sanatorium Frankenstein, chátrá a dle slov místních slouží jako ubytovna.
Dnešní Rumburk už sice není tak bezútěšným městem jako před rokem 1989. Je barevnější a živější, svým návštěvníkům nabízí mimo jiné opravenou loretu, skvělé muzeum, výborně fungující infocentrum či populární rekreační areál pod rozhlednou na Dymníku. Přesto se stále potýká se sociálně vyloučenými lokalitami, velkým procentem dluhové a exekuční zátěže u obyvatel a s odlivem mladých a nadaných lidí.
Jedním z nich je nesporně i kontroverzní filmař, raper a kreslíř Martin Pohl, známý i pod uměleckým jménem Řezník. Jeho dnes už kultovní černá komedie Párty hárd je na jednu stranu filmem jistě obrazoboreckým a vtipným, na druhou však v podstatě podtrhuje stereotypní vykreslení autorova rodiště jako místa periferního, vyloučeného, jehož charakteristikou jsou drogy, zkrachovalé existence a Romové.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025