04. prosince, 2023 Antonín Berdych
Michal Šmarda se stal předsedou Sociální demokracie v prosinci 2021. Foto (oříznuto): Wikimedia Commons/David Sedlecký
Průzkumy veřejného mínění ukazují na první pohled naprostou převahu opozičního hnutí ANO, když druhá strana v pořadí – ODS – nedosahuje ani poloviny jeho preferencí. Vezmeme-li ale v úvahu předpokládané předvolební aliance, obraz české politiky vypadá jinak. Koalice SPOLU, tedy ODS, TOP 09 a KDU-ČSL, téměř jistě vydrží. Pokud našla navzdory různým pohledům na směřování EU shodu na společné kandidatuře do Evropského parlamentu, zvládne se domluvit i na parlamentní volby za dva roky.
Naopak spojení Pirátů a STAN už budoucnost nemá, obě strany budou příště zjevně kandidovat samostatně. Každopádně sečtením preferencí SPOLU, Pirátů a STAN zjistíme, že vláda má stále relativně silnou podporu, i když by nyní většinu ve sněmovně získat nedokázala. Nejde ovšem o katastrofální propad. Ukazuje se, že část podporovatelů vládních stran spíše nechce jít k volbám, než že by přešli k současné opozici.
Mnozí voliči vládních subjektů sice mají pocit, že tyto strany neplní své sliby, nevidí k nim ovšem reálnou alternativu. Nárůst podpory opozice je tedy relativní, ne nutně absolutní ukazatel. Zásadní hodnotový i praktický příkop mezi hnutí ANO a SPD na straně jedné a pětikoalicí na straně druhé je příliš hluboký. To dává naději pro posílení současné neparlamentní opozice, která by po příštích volbách mohla složení vlády ovlivnit.
Nejviditelnější stranou, která stojí mimo sněmovnu, zůstává Sociální demokracie, jež letos změnila svou zažitou zkratku ČSSD na SOCDEM. K překročení pětiprocentního prahu jí v roce 2021 chybělo jen pár desítek tisíc hlasů. Současné preference oscilují mezi třemi až pěti procenty a teoretická naděje na návrat stále zůstává. Některá média, zejména veřejnoprávní, stále poskytují Sociální demokracii poměrně nadstandartní prostor.
Stranu v současnosti vede Michal Šmarda, neúspěšný nominant na ministra kultury v roce 2019. Jeho jmenování bylo předmětem sporu mezi tehdejším prezidentem Milošem Zemanem a předsedou ČSSD Janem Hamáčkem. Konflikt však dal Šmardovi platformu, kterou po odchodu sociálních demokratů z parlamentu využil, a získal post předsedy. Od roku 2021 se kromě řešení vnitřních problémů Šmarda soustředí i na návrat své strany do sněmovny. Různé iniciativy, kampaně i jednotlivé příspěvky na sociálních sítích ovšem budí spíše rozpaky. Větší dosah než samotné sdělení má mnohdy jeho ostře karikovaná podoba.
Sociální demokraté mají ale vážnější problémy, než je extrémně slabá snaha o politickou komunikaci. Jsou jimi nečitelný postoj ke klíčovým dělícím liniím současné politiky a interpretace kroků, které je odeslaly do mimoparlamentního suterénu. SOCDEM nedokáže vyřešit rozhodující dilema, a sice svůj vztah k expremiérovi Andreji Babišovi a jeho hnutí ANO, s nímž do voleb 2021 vládla. Stejně tak neumí jednoznačně říct svůj postoj k válce na Ukrajině a nově i vůči izraelské operaci proti hnutí Hamás. Hodnotové ukotvení politické strany přitom stále představuje pro velkou část voličů klíčový faktor při rozhodování.
Jsou současní sociální demokraté schopni podpořit návrat Andreje Babiše k moci? A stojí na stejných pozicích k ruské agresi vůči Ukrajině jako třeba Robert Fico nebo Viktor Orbán, kteří napadené zemi nechtějí posílat vojenskou pomoc? I postoj k dění na Blízkém východě má na voliče nezanedbatelný vliv – přímo se pojí s migrací, pomocí uprchlíkům a vztahem k islámu. A to jsou záležitosti, které nejvíce rezonují mezi staršími, méně vzdělanými a nízkopříjmovými skupinami voličů, na něž SOCDEM cílí. Problematiku migrace přitom do veřejného prostoru například neustále vrací Andrej Babiš.
Šmardovo vedení ožehavá témata obchází v oficiálních vyjádřeních velkým obloukem. Pokud byl hlavním problémem strany její oportunismus a snaha udržet se u vlády za každou cenu, jen těžko svou pověst napraví tím, že bude na zásadní otázky dávat mlhavé odpovědi. SOCDEM má nyní osm místopředsedů (!), přičemž jedním z nich je stále i exministr zahraničí Lubomír Zaorálek. Jeho názory mají nyní až extrémní podobu. A těžko lze souběžně hájit Hamás a oslovovat voliče, kteří se obávají reálných, či spíše fiktivních migrantů z muslimských zemí.
Česko zažilo jen dva úspěšné restarty politických stran: KDU-ČSL po roce 2010 a ODS po roce 2013. Lidovci vypadli ze sněmovny po vzniku TOP 09; ODS přišla o většinu voličů, když čelila skandálům svého tehdejšího premiéra Petra Nečase. Oba subjekty zvládly obměnit své vedení, vyřešit vnitřní spory a získat novou energii k boji o návrat důvěry. Pokud tyto dva příběhy srovnáme se současným děním v Sociální demokracii, mnoho společných rysů nevidíme. Návrat sociálních demokratů do sněmovny nejde úplně vyloučit, nicméně strana sama pro to dělá velmi málo. A mnozí její představitelé jako by se snažili o pravý opak.
V českém názorovém spektru existuje relativně malá, nicméně hlasitá skupina voličů, která se zaměřuje na ekologickou, hodnotovou a identitární tematiku. Toto uskupení lidí – říkejme mu moderní levice – lze těžko identifikovat bez určitých zjednodušení nebo zploštění. Jde převážně o mladý a městský elektorát soustředěný hlavně v Praze a Brně. V oblasti ekonomiky stojí na silně levicových základech, v zahraniční politice převažuje pacifismus a odpor k současnému uspořádání mezinárodních vztahů.
Ve veřejném prostoru jsou nejhlasitěji slyšet její extrémní formy, například při blokádě silnic a ulic. Podstatné je si uvědomit, že jde v tomto případě o velmi malou část zmíněné skupiny. Lidé reagující na témata moderní levice už nyní mají určitou schopnost ovlivnit volební výsledky, přičemž tato schopnost v čase díky generačním změnám dále poroste.
Tradičně se tito voliči soustředili okolo Strany zelených. Jediným lídrem, který dokázal shromáždit dostatečnou podporu pro vstup do sněmovny, byl Martin Bursík v roce 2006. Ve všech ostatních volbách strana propadla a v dohledné budoucnosti je její návrat naprosto nereálný. Výsledek 0,99 procenta z roku 2021 mluví jasně. Nelze z toho vinit jen samotné vedení Zelených. V současnosti se tento názorový proud natolik diferencoval, že jedna politická strana sama jen těžko dokáže spojit radikální, či naopak umírněné přístupy k tolika různým otázkám. A celý tento nesourodý názorový proud nedokáže shromáždit oněch zhruba 270 000 hlasů, aby překročil pětiprocentní volební práh.
Stranou, která z toho profituje, jsou Piráti. Pragmatičtější voliči moderní levice chápou, že nenajdou ideální reprezentaci, proto se nejčastěji uchylují právě k nim. Volební podpora ostatních subjektů reprezentujících moderní levici je stále okrajová. Hnutí Idealisté nebo Budoucnost, která podobná témata prosazují, dosud nezaznamenala – například v komunálních volbách – reálný úspěch.
Je jasné, že do konce současného volebního období žádný podobný subjekt nezíská takovou podporu, aby se na politické scéně mimo parlament dokázal alespoň udržet. Zároveň však lze předpokládat, že přítomnost témat moderní levice ve veřejném prostoru i intenzita jejich prosazování dále porostou. Místem, kde se střet o jejich reprezentaci odehraje, ale nebudou volby, nýbrž další vývoj u Pirátů. Pokud zastánci těchto postojů získají v České pirátské straně silnější prostor, mohou odradit její umírněnější voliče nebo zásadně oslabit její koaliční potenciál. A to už by mělo přímý vliv na celkovou politickou situaci v Česku.
Poslední významnou oblastí, kde se mohou shromažďovat voliči nesouznící se současnou parlamentní opozicí ani vládnoucí pětikoalicí, je široké spektrum protestních, neukotvených a často i antisystémových hnutí. Nejvýznamnějším z nich je Přísaha vedená Robertem Šlachtou. Ve volbách v roce 2021 získala přes 4,5 procenta hlasů.
I když v hlavních médiích Přísaha není příliš vidět, sám Robert Šlachta i mnohé její regionální organizace nadále fungují. Vyjadřují se navenek a nezdá se, že by toto hnutí bylo zcela bez veřejné podpory. V průzkumech má podobné výsledky jako Sociální demokracie. Bez nějakého silného impulsu sice nejde očekávat, že by svou podporu dokázalo významně zvýšit, ovšem takový podnět může poměrně snadno přijít. Šlachtův narativ stojí zejména na boji proti korupci – a dlouhodobí pozorovatelé politiky vědí, že zásadní korupční skandál není ničím mimořádným. Přísahu tak nelze z úvah o vstupu do parlamentní politiky úplně odepsat.
Zajímavý je osud zcela antisystémové opozice, protestních hnutí stojících na odporu vůči migraci, odmítajících pomoc Ukrajině a podobně. Opakované masové demonstrace v Praze i jiných městech vyvolávaly pocit, že jde o významnou politickou sílu. Ta se ovšem v průzkumech neukazuje. Je zjevné, že část sympatizantů podobných hnutí dokáží odčerpávat Tomio Okamura (SPD) a Andrej Babiš; menší část je natolik antisystémová, že k volbám nechodí. Pokud příliv skoro půl milionu uprchlíků z Ukrajiny, rekordní inflace a vysoké ceny energií nedokázaly tyto síly využít ke zformování životaschopné organizace, v dalších měsících a letech se to nepovede zcela určitě.
Česká politika má tak pravděpodobně jen dva neparlamentní subjekty, Přísahu a SOCDEM, které mají určitou naději na úspěch v příštích sněmovních volbách. O výsledku rozhodnou spíše vnější faktory než samotné úsilí jejich představitelů. Podstatné je, že současná parlamentní opozice systematicky pracuje na odčerpávání nerozhodnutých voličů, což je v případě SPD strategie efektivní. Hnutí ANO má ale na obzoru zásadní problém – svůj koaliční potenciál. Andrej Babiš nedokázal v roce 2021 podržet svého partnera ČSSD nebo alespoň strategicky pracovat s Přísahou. To ho následně poslalo do opozice. A nezdá se, že by se z této své chyby poučil. Pokud si nevytvoří spojence a nepomůže jim v dalších volbách uspět, může se scénář z roku 2021 opakovat.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025