Šeptuchy z Podlesí. Výstava Kuby Kamińského v Praze

28. května, 2021 RUBRIKA Kultura


Whisperer Anna enters a young woman into a trance on the special stone where Holy Mary was seen by two small girls sixty years ago. Anna heals this woman from infertility while her husband holds her hand and prays.Foto (oříznuto pro potřeby náhledu): Kuba Kamiński

 

Leica Gallery připravila jako svou první jarní výstavu po několikaměsíčním covidovém uzavření působivý černobílý projekt polského fotoreportéra Kuby Kamińského. Ten na polsko-běloruské hranici zaznamenával mizející svět lidových zaříkávaček neboli šeptuch.

 

Jedna z mála pražských galerií zaměřených pouze na fotografii již před dvěma lety hostila retrospektivu Krzysztofa Millera, legendy mezi polskými fotoreportéry. Miller však v té době už bohužel nežil, a tak jako jeden z hostů přijel známý fotograf mladší generace Kuba Kamiński. Ten diskutoval v Knihovně Václava Havla spolu s Alžbětou Jungrovou o práci válečných fotoreportérů a právě v Leica Gallery měl autorský večer. Komentoval své snímky, především ty z občanské války v Libyi nebo z anexe Krymu. V závěru se ale dostal i ke svému cyklu Šeptuchy, jenž je pro něj velmi zásadní a osobní. Začal totiž vznikat právě v okamžiku, kdy Kamiński o povolání fotoreportéra zapochyboval. Nechtěl s mnoha dalšími nadále dokumentovat lidské neštěstí na různých koncích planety.

Tvrdí dokonce, že v současnosti, kdy je dobrá technika relativně snadno dostupná, by měli dostat přednost místní fotografové před „dobře živenými“ západními novináři. Když v roce 2020 vznikalo polské číslo časopisu Host, několik fotografií šeptuch se tam objevilo. A nakonec si našly cestu i zpátky do galerie, kde byly poprvé v Česku představeny. Kurátorkou letošní výstavy je básnířka ukrajinsko-polského původu Marie Iljašenko.

 
Víra uzdravuje

Kuba Kamiński se za šeptuchami vydal do regionu Podlesí (Podlasie). Poláci tuto oblast polsko-běloruského pohraničí často vnímají jako mírně zaostalou a bývá i terčem vtipů. Zároveň je ovšem kulturně bohatá a zajímavá. Po staletí zde totiž docházelo k prolínání římskokatolické, řeckokatolické a pravoslavné víry a vlivů slovanské, tatarské a židovské kultury. A ačkoliv dějiny, a to i nedávné, tu často zanechaly krvavé stopy, zůstala zde nedotčená příroda a také zbytky lidových zvyků a obyčejů, které jinde vymizely. Mezi ně patří také fenomén lidových léčitelek.

Většinou se jedná o ženy, jen výjimečně se mezi nimi objevují muži. Šeptuchy můžeme připodobnit k žítkovským bohyním. Léčí svými magickými postupy, směsí křesťanského a pohanského rituálu. Především však ty, jejichž nemoc nějak souvisí s duševními problémy. Klidně odmítnou pacienty přicházející třeba se zlomenou nohou nebo zánětem slepého střeva. Přijímají hlavně ty, kteří jinde pomoc nenašli, na jejichž neduhy je západní medicína krátká. Nemoci vymýtají, a to často za pomoci ohně a zaříkávání ve zvláštním dialektu – směsi polštiny, běloruštiny a staroslověnštiny. Základním předpokladem léčby je víra v jejich umění.

Mladý fotograf si nicméně musel také získat jejich důvěru. Kubu Kamińského nejdříve provázel jeho přítel antropolog, který z Podlesí pocházel. Postupně si sám vybudoval s některými šeptuchami bližší vztah a ony mu dovolily fotografovat i jejich léčebné postupy. V Leica Gallery najdeme třicet devět černobílých snímků. Ovšem navzdory tomu, že se Kamiński živí jako fotoreportér, charakter těchto děl není dokumentární. Pokouší se zachytit spíše atmosféru míst, kde šeptuchy žijí, zasadit je do typické krajiny. Řada z nich připomíná spíše symbolické obrazy, mezi nimiž potom fotografie rituálů – plamene, obřadů pod křížem nebo vymýtání nemoci – působí obzvláště silně. Strohý a přitom členitý prostor galerie je nechává vyniknout ve třech zvlášť komponovaných místnostech s působivými velkoformátovými dominantami.

 
Slovanské dědictví

Snímky nedoprovázejí žádné popisky, tvoří nadčasové vyprávění. Na jedné ze stěn najdeme ale báseň mladé autorky Katarzyny Szwedy Divoký východ ze sbírky Bosorka: „Staří lidé jako jablka na jabloni / čekají na vítr / mladé zakopávají pod stromem / tam je bude lízat země vylíže jim / rány po strništi / rány říkala mu matka říkala mu babka / nikdo nic neřekl / tamti odcházeli ještě pomaleji / jako by se báli že / jim něco vezmou / nezahrabou kde třeba / vyčkávají/ lidé v lesích ještě dlouho vyli a přišla tma.“

Szweda má lemkovské kořeny, vyrostla ve vesnici Kotań na polsko-slovenské hranici. Tedy poměrně daleko od Podlesí, které leží na úplně opačném konci Polska, byť také na východě. Stejně jako Kamiński i ona se pokusila zachytit, uchránit od zapomnění mizející tradice. Oba přinášejí umělecké obrazy, které promlouvají dnešním jazykem, ale stávají se mostem mezi dávným a současným.

Zatímco slovanská jednota se v průběhu let diskreditovala a odhalila se vždy spíše jako nacionalismus jednoho silnějšího slovanského státu, právě dědictví lidové kultury a jeho duchovního rozměru je něco, s čím stále neumíme pracovat. Objevují se uctívači Svantovíta, ale zdá se, že podstata slovanského tajemna byla založená spíše na malých bůžcích, lokálních posvátných místech a třeba právě i ženách-léčitelkách. Kamiński i Szweda dávnou lidovou moudrost, symboliku a kulturu neromantizují, ale dávají jí možnost ukázat svou hloubku, sílu víry, která se nepodřídila žádnému z institucionálně ukotvených křesťanských náboženství.

Pozůstatků těchto starých tradic vyrůstajících z křížení různých kulturních vlivů se nachází v Polsku více – právě v dříve trochu opomíjeném východním pásu. A z českého pohledu to představuje jeden ze zajímavých fenoménů současného Polska, byť jeho multikulturní rozmanitost už je téměř minulostí a žije jen v malých ostrůvcích. O židovském dědictví se ví hodně, ale o staroslovanské tradice zatím takový zájem není. Proto je teď možná vhodný okamžik se do Podlesí vydat.

Ještě z jednoho důvodu není od věci výstavu Kuby Kamińského navštívit. Češi se mezi Slovany pokládají za nejzápadnější a je pravda, že dlouhé soužití s německou kulturou nás proměnilo. Slovanství pro nás byl spíše romantický pojem, zatímco pro Poláky především střet s ruskými výboji. A to i v dnešní době, kdy jejich sousedy jsou Ukrajina a Bělorusko. Anexe Krymu nebo boje v oblasti Donbasu se Poláků dotýkají citelněji. Zásadněji ale také vnímají otázku běloruské nezávislosti a demokratizace – nejenže tam žije početná polská menšina, nyní Lukašenkem pronásledovaná, ale s Běloruskem pojí Poláky kulturní dědictví. I šeptuchy jsou jeho součástí podobně jako třeba Adam Mickiewicz. Ten se narodil ve městě Zaosie, které dnes leží na běloruském území.

 

Kuba Kamiński: Šeptuchy

Leica Gallery Prague, Školská 28, Praha 1

  1. 4. – 13. 6. 2021

 

kaminski_2

Foto: Kuba Kamiński

 

Whisperer Anna enters a young woman into a trance on the special stone where Holy Mary was seen by two small girls sixty years ago. Anna heals this woman from infertility while her husband holds her hand and prays.

Foto: Kuba Kamiński

 

kaminski_3

Foto: Kuba Kamiński

 

kaminski_1_vizual

Foto: Kuba Kamiński

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.