20. června, 2019 Táňa Matelová
Památník obětem životické tragédie. Foto (výřez): Táňa Matelová
Psal se 6. srpen 1944. Po páté hodině ráno na dveře rodiny Kiszkových zabouchali příslušníci gestapa. Chtěli, aby se Franciszek Kiszka prokázal zápisem do takzvané volkslisty (Deutsche Volksliste, německá národnostní listina), kterým se obyvatelé na nacisty okupovaném území hlásili k německé národnosti. Příslušný průkaz však Franciszek nevlastnil, jelikož byl Polákem. „Přikázali, aby se oblékl. Chtěla jsem mu dát ponožky, gestapák ale řekl: ,Není třeba, hned se vám vrátí.‘ Odvedli ho a mně také nařídili, abych se oblékla a šla s nimi. Devítiletou dcerku poslali k sousedům,“ vzpomíná Anna Kiszková, která se o manželově smrti dozvěděla až po svém návratu z koncentračního tábora. Přitom byl zastřelen dříve, než ji samotnou stihli vyvést z domu.
Kromě Franciszka Kiszky povraždilo toho rána gestapo dalších třicet pět lidí. Nejednalo se pouze o obyvatele Životic, ale také Horní a Dolní Suché, Dolních Bludovic a Těrlicka. Národnostně převažovali Poláci (27), dále Němci zlikvidovali osm Čechů, a jednomu z popravených nepomohl ani zápis do volkslisty. Nejmladší oběti bylo šestnáct let, nejstarší šedesát. Abychom se dobrali toho, co k tomuto masakru vedlo, musíme se vrátit o dva dny zpět do místního hostince Izydora Mokrosze.
Dne 4. srpna 1944 přijelo do Životic několik příslušníků těšínského gestapa: vedoucí zpravodajského oddělení Karl Weiss, Friedrich Gawlas z oddělení protiněmecké činnosti a řidič Georg Sponagel. Po návštěvě hostince starosty obce Henryka Mokrosze, jenž už byl několikrát partyzány potrestán za svou vstřícnost vůči nacistům, se přesunuli do hospody jeho vzdáleného bratrance Izydora Mokrosze.
Shodou okolností právě té noci skupina partyzánů pod vedením Józefa Kamińského, která patřila k jedinému oddílu Zemské armády (Armia Krajowa) působícímu na Těšínsku, plánovala útok na četníky. Horníci vracející se z odpolední směny však partyzány upozornili na přítomnost příslušníků gestapa. Tuto příležitost partyzáni nehodlali promarnit, a rozhodli se proto cíl útoku změnit. Původně mělo k přepadení dojít ve chvíli, kdy se jednotka gestapa bude vracet po silnici do Těšína. Když však čekání trvalo příliš dlouho, rozhodla se skupina zaútočit přímo na Mokroszovu hospodu. Na blížící se útok upozornil gestapáky řidič Sponagel, a tak se stihli na akci partyzánů připravit. Přesto při přestřelce zemřeli Weiss, Gawlas, Sponagel a hostinský Mokrosz. Na straně útočníků pak padl Antoni Krótki, několik dalších partyzánů a návštěvníků hostince utrpělo zranění.
Výslechy svědků celé události započaly hned druhého dne ráno. Odvetné akce se ujal kriminální rada Quido Magwitz. Celá obec byla obklíčena příslušníky landwache (pomocné stráže) a vojáky. Gestapo v doprovodu místních četníků obcházelo domy ve vesnici se seznamem osob, které mají být zlikvidovány. Ve skutečnosti byl však tento spis pouze orientační a popraveni byli všichni muži, kteří neměli potvrzení o zápisu do volkslisty. Způsob zabití byl ve většině případů podobný: odvedený měl být podroben pouze výslechu, alespoň takto to gestapáci prezentovali. Ve skutečnosti jej kousek od domu, v blízkém lese či na poli, střelili zezadu.
Nelze si přitom nepovšimnout chladnokrevnosti vrahů. Pozůstalí, jejichž vzpomínky lze mimo jiné nalézt v publikaci historika Mečislava Boráka Svědectví ze Životic: Těšínsko za druhé světové války a okolnosti životické tragédie (1999), poukazují na příslib gestapa, že se jejich muži a příbuzní brzy vrátí domů. „Bratr německy odpovídal, že je národnosti české, a proto nemá volkslistu. Musel jít s nimi. Vzpomněla jsem si, že ještě nesnídal, a zaskočila jsem domů. Vzala jsem krajíc chleba a běžela za nimi. Gestapák mi ho ale nedovolil předat a povídal, že se bratr hned vrátí zpátky a že chleba nebude potřebovat,“ popisuje ono tragické ráno Anna Dudová, sestra zastřeleného Františka.
Gestapáci uvítali, když si oběti s sebou vzaly finanční obnos. „Podala jsem mu šaty. Manžel z nich vytáhl peníze, nechal si třicet marek a zbytek mi podal. Gestapák to viděl a usmál se,“ říká Florentina Bujoková. Podobnou zkušenost měl také Wiktor Szelong, bratr zavražděného Erwina. „Potom [otec] šel dál, až našel mrtvého Erwina ležet na zemi. Sňal mu plášť a nové boty, peníze už u sebe neměl.“
O krutosti vražd svědčí také skutečnost, že gestapo střílelo po lidech, kteří přes Životice pouze projížděli. Takovou obětí se stal kupříkladu Karol Pawlas vracející se z noční směny. „Nařídili mu nasednout na kolo a pokračovat v cestě. Když se rozjel, zastřelili ho,“ vzpomíná na zesnulého strýc Wacław Pawlas. O způsobu zabití synovce se dozvěděl díky tomu, že se s Pawlasem z práce vracel kolega, jenž se mohl volkslistou prokázat a následně celou událost popsal.
Cestou domů byl na kole zastřelen také Józef Kraina, po kterém se dochovala prostřelená bandaska na kávu. Jeho žena Maria Krainová podobně jak mnoho dalších svědků vzpomíná na to, že gestapáci jednali pod vlivem alkoholu, což patrně přispělo k ještě výraznějšímu otupění jejich soucitu s oběťmi. „Vzbudili nás gestapáci v civilu. Z kapes jim čouhala hrdla lahví s kořalkou. Oba měli brýle a byli podnapilí, třetí v uniformě mluvil slezským nářečím.“ Podle výpovědí příslušníků landwache v případě několika vražd vybídli gestapáci své oběti, ať utíkají – poté je zastřelili zezadu, aby tak vzbudili dojem, že mnohé z nich byly zabity při útěku.
Kromě šestatřiceti mrtvých bylo dalších jedenačtyřicet občanů posláno do koncentračních táborů. Vrátili se pouze čtyři z nich. Proč však oběťmi této tragédie byli většinou Poláci? Jednak v Životicích národnostně převažovali – podle sčítání lidu z roku 1921 tvořili 62 procent obyvatelstva. Zároveň to bylo zapříčiněno i těžším postavením Poláků v porovnání s českým obyvatelstvem (například zrušení vlastnického práva, ztráta veškerých mzdových zvýhodnění, menší počet kupónů na potravinové dávky nebo větší pravděpodobnost odsunu na nucené práce do Říše), což dopomohlo k aktivizaci opozice na Těšínsku, již téměř výhradně tvořili občané polské národnosti.
Jak ale v roce 1944 vyplynulo z vyšetřování samotného gestapa, ani jeden ze zabitých v Životicích neměl nic společného s hospodskou akcí partyzánů Kamińského, ani s nimi neudržoval žádné styky. Jako oficiální důvod jejich smrti pak byla v matrice uvedena mrtvice či srdeční slabost. Těla byla pohřbena v hromadném hrobě v Orlové a do Životic byla převezena v červnu 1945.
Deprimující je pak nedostatečný postih vrahů. Z pětadvaceti jmen příslušníků těšínského gestapa, kteří se přímo či nepřímo podíleli na tomto masakru, před soudem stanulo pouhých jedenáct. Nemluvě o členech ústředny katovického vládního obvodu, pod jehož správu Těšínsko spadalo, kterým se trest zcela vyhnul. Viny bylo zproštěno také vojsko, členové landwache a německé četnictvo, až na Fritze Sattlera, který prokazatelně střílel. Po válce se však po něm slehla zem, stejně jako po kriminálním radovi Quido Magwitzovi, jedné z vůdčích osobností celé akce, proti němuž bylo stíhání v sedmdesátých letech zastaveno. Ještě v roce 1985 se objevily jeho záběry ze Spolkové republiky Německo (v době akce mu nebylo ani dvacet devět let). Od roku 1972 československá vláda vyslala téměř sto žádostí o zahájení trestního stíhání pachatelů zločinu. Ani jedné nebylo vyhověno.
Podobná vyhlazovací akce jako v Životicích se uskutečnila také v nedaleké polské Ustroni. V listopadu 1944 zde bylo zabito pětatřicet osob. Masakr se lišil tím, že se vraždění tentokrát odvíjelo výhradně podle seznamu (zabit byl například Józef Halama, který byl v té době nasazen na nucené práce do Třineckých železáren) a mezi oběťmi figurovaly také ženy. V této souvislosti rozhodně nelze zapomenout na Javoříčko, přezdívané rovněž „moravské Lidice“, kde byli vybiti mužští obyvatelé a následně došlo k vypálení obce, a to pouhé tři dny před osvobozením. Necelý měsíc předtím došlo k masakru ve valašské osadě Ploština, kde nacisti za podporu partyzánů zaživa upálili dvacet čtyři osob (tuto tragédii ve svém díle Smrt si říká Engelchen zpopularizoval slovenský spisovatel Ladislav Mňačko). V květnu 1945 odcházející německé jednotky zabily pět obyvatel obce Leština nedaleko Šumperka. Zde však následovala odveta ze strany místních Čechů, kteří bestiálním způsobem zmasakrovali šestnáct Němců, již s vraždou neměli nic společného.
V Životicích dnes najdeme muzeum protinacistického odboje, před kterým je umístěn Památník životické tragédie znázorňující duševní pohnutí ovdovělé ženy-matky svírající v náručí své dítě a plačící nad tělem manžela. „Našla jsem nejprve syna, manžel ležel o třicet metrů dál. Pokoušela jsem se těla zvednout, byla jsem celá od krve. Běhala jsem od jednoho ke druhému jako smyslů zbavená. […] Oba už byli mrtví,“ popsala Amalia Mrowcowa, žena Antoniho Mrowca a matka Tadeusze Mrowca. Památník, který zhotovil akademický malíř a sochař Franciszek Świder z Karviné, tak nanejvýš sugestivním způsobem ilustruje nejen pohnutý osud životických vdov, matek a sester, ale i milionů dalších lidí, jimž válka vzala to nejcennější.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025