25. února, 2024 Matúš Guziar
Miroslava Kuľková vydala loni svůj debut Hotel Balkán. Foto (oříznuto): archiv Miroslavy Kuľkové
Knihu Hotel Balkán, doplněnou sugestivními černobílými ilustracemi Marca Rapanta, tvoří sedm kratších textů propojených vypravěčkou identifikovanou jako slovenská cizinka. Už první z nich prozrazuje více o celé kompozici díla. Vypravěčka v něm totiž odhaluje, že její cesty po Balkánu mají rovinu badatelské práce z oblasti mezinárodních vztahů s konkrétním cílem, a sice najít odpovědi na otázky, jak se vztahy kazí a jak se opravují. V sedmi textech spolu s cizinkou procházíme různými místy balkánských zemí, čímž vzniká kaleidoskop různorodých příběhů postav z Bosny, Srbska, Albánie, Severní Makedonie, Kosova, Chorvatska a Černé Hory.
Vypravěčka přitom v knize neustále upozorňuje na všudypřítomné odkazy na poměrně nedávný konflikt vyvolaný etnickými rozbroji. Balkánský svět se tak jeví jako rozbitý a plný trosek, a to jak ve fyzickém smyslu rozbombardovaných míst a zchátralých budov, tak i v rovině rodinných tragédií a bolestivých vzpomínek: „Teodorina pamäť je nemilosrdne dokonalá. Budovy si pamätá s čerstvými ranami, miznúce v prachu. (s. 40) …doma vo svojej teplej mäkkej posteli zavrie oči a zo svojej dokonalej pamäťovej karty vyberie spomienku z leta 1999. (s. 46)
Ve vztahu k zraňujícímu vzpomínaní se příhodným leitmotivem provádějícím hrdinku na cestách stávají vrány, které prý na minulost nezapomínají, a zůstávají tak na místě coby svědkové tragických okamžiků.
Autorka sice zasazuje jednotlivé příběhy knihy do vícera zemí s rozdílnou kulturou a specifickou politickou situací, realitu celého regionu však nahlíží postava cizinky právě přes ústřední otázku svého bádání. Jako metodu výzkumu si volí osobní setkávání s politiky dané oblasti. Zvolený přístup se však jeví jako nedostačující, či dokonce nefunkční, a cizinka tak postupně se zklamáním zjišťuje, že odpovědi na své otázky se od mužských politických reprezentantů asi nikdy nedozví: „O podstatných veciach so mnou nikto nechce hovoriť.“ (s. 22) Mužští respondenti totiž na položené dotazy neodpovídají otevřeně a daleko více se zajímají o intimní sblížení s mladou ženou.
Protagonistka si tak začíná uvědomovat, že se ocitá ve světě silně poznamenaném posledním válečným konfliktem, který byl očividně rozpoután egocentrickými choutkami místních „alfasamců“. Přestože cizinka poznává balkánský prostor už víc než dvě dekády po zničující válce, zjišťuje, že život je tady pořád do velké míry ovlivněn autoritativním příkazem tradičního patriarchátu. Jeho běžným nástrojem pro získávaní moci a ovládnutí pravdy zůstává genderově podmíněné násilí: „Zaschnutá krv lemuje Petrinu strapatú hlavu, červené stužky sa spájajú na jednom mieste v čiernych vlasoch. Hnedé oko sa stráca v modrofialovom opuchu.“ (s. 48)
A právě tady se dostáváme ke skutečnému tématu autorčiny prózy. Balkánský prostor zde zastupuje mužský svět, v němž jsou ženy vnímány jenom v pozici kořisti nehodné vlastního rozhodování. Autorka využívá své balkánské příběhy k zobrazení různorodých situací, kdy je svoboda a seberealizace ženy svázána mužským diktátem. Snad nejkřiklavějším příkladem je v knize zmíněný fenomén takzvaných zaslíbených panen v Albánii. Žen, které jejich rodiny ve snaze uchovat majetek přinutily dodržovat celibát a prakticky se stát muži. To nakonec dokládá i příběh Duni, která tuto genderovou determinovanost vyjadřuje následovně: „Chcela som byť nezávislá a silná žena, ale také u nás neexistovali.“ (s. 64)
Motivy války mezi etnickými skupinami regionu se tak střídají s vyjádřením snahy o osobní vysvobození se zpod mužské nadvlády. Cizinka poznává příběhy balkánských žen a jejich útrapy způsobené rozhodováním mužů, ale zároveň sama zápasí s tíživými vzpomínkami na vlastní vztah: „Trasú sa mi prsty, keď skladám lodičku z farebnej fotky… Snažím sa vyhýbať dotyku kože s tvárou muža… Predstavujem si, že ho odnesie ďalej do Bosny, tá ho pošle Sáve, tá Dunaju, ktorý ho napokon odovzdá Čiernemu moru. Tam už bude loďka taká premočená, že ju na dne navždy pochová piesok.“ (s. 29)
Kuľková tak utváří obraz živého procesu zpracovávání nelehkých vzpomínek hned z několika perspektiv. Zatímco vědecký projekt protagonistky ukazuje vyrovnávaní se s traumatickou zkušeností války, v samotném vnitřním prožívání hrdinky sledujeme proces zpracovávání nepříjemné minulosti skrze motivy cíleného zapomínání. To v textu reprezentují i projevy cizinčina podvědomí vyjádřené snovým obrazem „belly“, jisté alternace hrdinky, na jejíž útokem poznačené tělo se cizinka rozhodne cíleně zapomenout.
V souvislosti s tím se autorce účinně daří zobrazovat zápas o vlastní pocit svobody prostřednictvím motivů úniku. Jako pars pro toto lze uvést několik osudů ženských postav. Itema usiluje po vynucených zásnubách metaforicky odplavat pryč od svého vztahu s Goranem: „Kiežby ten prsteň sám skĺzol z prsta. Možno ak bude vo vode dostatočne dlho, prsty sa jej scvrknú.“ (s. 91) Oanino úsilí vymanit se ze vztahu s Ionutem sledujeme v obrazu útěku ze společného bytu: „Byt sa jej zdal pochmúrny, malý, neprekvapilo by ju, keby v rohu začali rásť kvaple ako v jaskyni. Nemohla sa nadýchnuť…“ (s. 101) Příběh Jovany z textu Čierna hora, čierny vták zase sleduje rozpad vztahu a odchod ženy ze země po traumatickém zážitku násilného styku.
Paralelně s příběhy balkánských žen se snaha o únik před bolestnými vzpomínkami objevuje také v konání samotné protagonistky. Zpočátku Kuľková skrze svoji cizinku projektuje hlavně pocity nejistoty a úzkosti zapříčiněné explicitně nevyjádřenou, avšak nepochybně přítomnou problematickou minulostí. Pocity ohrožení lze vyčíst z jejího úzkostného prožívání různých interakcí s muži. Podobně taktéž vyrovnávání se s vlastní minulostí je zobrazeno zejména prostřednictvím motivu běhu ve smyslu touhy po svobodě a získání osobní integrity.
Zatímco na začátku u hrdinky sledujeme zpracovávání tíživé zkušenosti především skrze obrazy neklidného pohybu vpřed, postupem času cizinka nabývá sebevědomí a získává ztracený pocit osobní integrity: „Z nepravidelného tréningu sa stane pálčivá potreba…. Nadobúdam istotu, že ma moje nohy odvšadiaľ spoľahlivo odnesú.“ (s. 18)
Místo cíleného zapomínání se tak pouští do přímé konfrontace s vlastními vzpomínkami: „Niektoré otázky majú nabrúsené ostrie. Otáznik jednej z tých, ktoré mi nedajú spať, nakoniec chytím ako hák a zarežem si do živého… Olúpem sa ako vajce natvrdo.“ (s. 127) Je tak zjevné, že Kuľková nezůstává pouze u zobrazování prožitého traumatu, ale pro protagonistku, stejně tak jako i pro ostatní ženské postavy vytváří prostor pro uspokojivé vyřešení jejich tíživé situace. Dává tím jistou naději, že i z bolestné minulosti existuje cesta ven.
Čtenář, který by od debutu Miroslavy Kuľkové očekával plnokrevnou reportáž o politické historii Balkánu či rozsáhlý román plný vzrušujících scén, si zde přirozeně nepřijde na své. To však ostatně ani nebylo autorčiným cílem. A je to jen dobře, protože tato próza aspiruje na vyšší hodnotová kritéria, než je pouhý žurnalismus nebo dobrodružnost žánrové literatury. Projekt osobních svědectví a rozhovorů splňující roli epického tkaniva tu totiž překrývá silně subjektivizovaný příběh hrdinky, který má sám o sobě silnou výpovědní hodnotu. Ať to už bylo jejím záměrem, nebo nikoliv, povedlo se Kuľkové napsat narativně dobře zvládnutý text feministické literatury, která pro sílu vyznění nepotřebuje berličky angažovanosti, ale ustojí komplikovanost tématu i svou vlastní estetickou hodnotou. A to je nakonec něco, co se u debutantů nevidí tak často.
Miroslava Kuľková: Hotel Balkán. KK Bagala, 2023.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025