23. listopadu, 2016 Antonín Berdych
Domluveno. Budeš ministrem místo Dienstbiera. Foto: Facebook/Bohuslav Sobotka
Nejprve suchá fakta: jednoznačným vítězem krajských voleb se stalo Babišovo ANO, které vyhrálo v devíti regionech. Dvě první místa zbyla na ČSSD, po jednom vítězství v krajích si připsali KDU-ČSL a Starostové pro Liberecký kraj. Sociální demokracie dopadla z hlediska podpory voličů nečekaně špatně, a to i v souběžně konaných senátních volbách, v nichž získala pouze dvě křesla. Následovalo skládání krajských koalic, při němž ČSSD částečně zmírnila volební neúspěch, když vyjednala pět hejtmanských křesel. ČSSD však po osm let ovládala téměř všechny krajské vlády. Jelikož jde na české poměry stále o masovou stranu s regionální strukturou, je logické, že ve chvíli, kdy ztrácí přístup k moci, se mezi straníky zvedá vlna nevole.
Lze spekulovat, zda příčinou neúspěchu ČSSD je ostuda okolo tzv. policejní reformy, nebo chaotické zmítání se v pavučině čínského vlivu. K úpadku strany jistě vydatně dopomáhá prezident Miloš Zeman, který nevynechá žádnou příležitost k tomu, aby vedení ČSSD mediálně poranil. Stranu však především sráží – a to stejně jako vícekrát v minulosti – vnitřní spory a slabost nejvyššího vedení.
ČSSD už několik let otřásá boj tzv. lánských pučistů s premiérem a jeho věrnými. Krajské a senátní volby sice napomohly politicky odrovnat hlavní pučisty, jihomoravského hejtmana Michala Haška a místopředsedu Senátu Zdeňka Škromacha, ale další pučista, jihočeský hejtman Jiří Zimola, naopak posílil. Bývalý senátor Škromach se sice po své porážce evidoval jako nezaměstnaný na úřadě práce v Hodoníně (!), zůstává ale aktivní v médiích i uvnitř strany. A bývalý vůdce vnitrostranické opozice Hašek také neskládá zbraně, naopak usiluje o návrat do celostátní politiky. Hovoří se například o jeho kandidatuře v příštích sněmovních volbách. Hejtmana Jiřího Zimolu už část strany přímo označuje za budoucího Sobotkova nástupce.
Reakcí předsedy ČSSD Bohuslava Sobotky na tento chaos byla deklarovaná snaha o oslovení městského voliče a volání po novém politickém stylu. Když přijde politická bouře, je lépe jet na vlně než jí být smeten – touto radou se Sobotka pravděpodobně řídí. Krátce po volbách ovšem vypukla aféra spojená s návštěvou dalajlámy v Praze. V reakci na jeho setkání s ministrem kultury Danielem Hermanem podepsali předsedové obou komor parlamentu, premiér i prezident bezprecedentní prohlášení, kterým deklarovali podporu strategické vazbě s Čínskou lidovou republikou.
Kontext tohoto podpisu vyvolal bouřlivou reakci, která rozhodně překročila sociální bublinu lidskoprávních aktivistů. Ani nezainteresovaný volič totiž nemá rád, když se vedení státu sklání před autoritativním Pekingem. Jediným škrtem pera tak mohli sociální demokraté Sobotka, předseda Senátu Milan Štěch i předseda Poslanecké sněmovny Jan Hamáček své vysněné liberální voliče odepsat. V kontrastu s tímto názorovým kroucením se byl postup Andreje Babiše: význam čínských investic do Česka – oprávněně – zbagatelizoval a opatrně ministra Hermana podpořil.
ČSSD a premiér Sobotka osobně se ocitli v pasti. Z jedné strany je od liberálních voličů ohradila čínská zeď lobbistických zájmů, ze strany druhé jim radikálnější hlasy mohou brát komunisté či zmrtvýchvstalý populista Tomio Okamura v koalici s šéfem Zemanovců Janem Velebou. A vpravdě geniální marketing Babišova ANO dokazuje nemožné, když odsává hlasy ze všech částí politického spektra: například liberál ocení Babišovu rovnou páteř vůči Pekingu, radikál si zase vzpomene na jeho tvrdé odmítání migrace.
Postavení premiéra Sobotky se tak pár týdnů po volbách stalo nejslabším v celé jeho politické kariéře. Rozhodl se tedy k zoufalému kroku – oznámil změny v rámci sociálně demokratických ministrů. Tento krok byl od počátku zcela nedomyšlený a nedopracovaný. Hlavní obětí se stal nepopulární a ne zcela úspěšný ministr pro lidská práva Jiří Dienstsbier. Dalšími pak měli být ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček a ministryně práce Michaela Marksová, jež jediná nakonec rošádu přežila bez úhony. Bohužel mezi oznámením úmyslu a provedením změny ponechal premiér časovou prodlevu, kterou vyplnila média, jež správně dala změnám punc zoufalého posledního tahu. Hlavním důvodem zdržení byl fakt, že se Sobotkovi nedařilo najít na uvolněná místa vhodné nástupce.
Výsledek změn byl více než rozpačitý. Dienstbierův nástupce, poslanec Jan Chvojka je politický nováček, který se v minulých volbách do sněmovny dostal spíše omylem (kdo si dnes vzpomene na akci „kroužkujme odspodu“?). Těžko věřit, že řadový poslanec bez zjevného charismatu může za jedenáct měsíců udělat pozitivní změnu.
A nástupce na ministerstvu zdravotnictví je z politického hlediska ještě horší. Zatímco odcházející Svatopluk Němeček neměl vysloveně špatnou pověst, zvládl prosadit několik zákonů a dokonce možná zvládne i osudový zákaz kouření, jeho nástupce Miroslav Ludvík provází kontroverzní pověst. Kdo nezná příběh o „kuliších“ v jím řízeném Motole, ochudil se o pikantní střípek pražské politické mozaiky. Jestli ČSSD věří, že symbol pokřiveného státního zdravotnictví a klientelistického systému v něm představuje politickou naději, pak je to s ní horší, než si myslíme.
Krajské volby se tak pro ČSSD staly nejen deklarací politické slabosti, ale i onou pověstnou banánovou slupkou, na níž naprosto ztratila rovnováhu. Předseda strany a premiér Sobotka se nachází v těžké defenzívě, opouštějí ho spojenci uvnitř strany i mimo ní a svými zmatenými kroky pouze odhání další a další voliče. Pokud se uvnitř sociální demokracie něco výrazně nezmění, stane se její politická činnost v dalších měsících jen umetáním cesty pro Andreje Babiše do sídla vlády, Strakovy akademie.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025