25. června, 2025 Lucie Zakopalová
Olga Tokarczuk na veletrhu Svět knihy Praha. Foto: Richard Klíčník
Může nám připadat, že je to nadsazený výrok. Spisovatelé si přece neustále stěžují na to, že je nikdo nedoceňuje, že literatura nemá ve společnosti významné místo a v médiích se pro ni neustále zmenšuje prostor. Den strávený v blízkosti nobelistky, jejíž příjezd jsem spolu s dalšími organizovala, ale staví tento výrok do jiného světla. Především dobře ukazuje rozdíl mezi příjemným vědomím autora, že jeho tvorba je známá a čtená (což je pochopitelným cílem snad každého píšícího člověka), a nepříjemnou slávou celebrity, kterou dnes ještě více nafukují sociální sítě.
Když Olga Tokarczuk opouštěla sál Franze Kafky na pražském Výstavišti, kde probíhala diskuse s autorkou dramatizací jejích her Renatou Putzlacher-Buchtovou a překladatelem románů Petrem Vidlákem, vrhali se na ni s nepříčetným výrazem v očích lidé s bílými kartičkami i vytištěnými fotografiemi se slovy „jen jeden podpis, prosím“. A neodbytně pronásledovali naši skupinku mířící ke stánku nakladatelství Host a polskému stánku, kde za okamžik začínala autogramiáda. Ta se nakonec protáhla na dvě a půl hodiny a emoce ve frontě připomínaly čekání na první otevření Primarku na Václavském náměstí.
Tokarczuk ze sebe během podepisování vydala všechno – každému věnovala úsměv, vyměnila si s ním případně i několik slov, byť konverzaci sama nezahajovala, kromě otázky, komu má podpis věnovat. Výkon hodný maratonce ji stál všechny síly a po skončení autogramiády už rozhodně nebyl prostor na procházku po Praze. Po rychlé večeři v hotelu šla rovnou odpočívat.
Ačkoli ohlášený příjezd nositelky Nobelovy ceny na veletrh budil od počátku mediální pozornost a zpráva o něm spolehlivě převálcovala i informaci o čestném hostování Portugalska, v časopisech a novinách se desítky rozhovorů s nobelistkou neobjevily. Olga Tokarczuk se je totiž rozhodla neudělit. Výjimku udělala jen pro časopis Respekt. I tak ale rozhovor s Kateřinou Čopjakovou vznikal s předstihem, aby byl prostor pro poctivou autorizaci a také překlad Petra Vidláka. Ani diskuse na Světě knihy nebyla streamována, přestože do sálu o kapacitě tři sta lidí se zájemci sotva vešli a mnozí nepochybně na účast rezignovali při pohledu na frontu u vstupu.
Jedním z důvodů spisovatelčiny zdrženlivosti může být zkušenost, kterou prošla v roce 2016, kdy publikovala román Knihy Jakubovy. Na více než osmi set padesáti stranách v něm vypráví příběh mystika Jakuba Franka a na jeho pozadí také představuje trochu jiné dějiny každodennosti Polska 18. století. Hlas dává tehdejším „menšinám“, tedy skupinám, jejichž perspektiva v hlavní historické naraci není běžně přítomná. Mezi ně patří Židé (próza se zaměřuje na sektu frankistů), ženy nebo nevolníci. Tento mnohem komplikovanější a mnohovrstevnatý obraz staví proti příběhu šlechtické republiky načrtnutému v kanonických historických románech klasika Henryka Sienkiewicze, kterého pro zjednodušení můžeme označit za polského Jiráska.
V rozhovorech ke Knihám Jakubovým jejich autorka otevřeně a velmi ostře vyjádřila svůj názor na polské dějiny a způsob, jakým jsou vyprávěny. Na tomto místě není nutné doslovně citovat její výroky ani reakce na ně – to vše je snadno dohledatelné. Důležité je, že se spisovatelka ocitla uprostřed boje dvou táborů, na které se současné Polsko dělí. Nechyběly osobní útoky na sociálních sítích, ničení knih a odsuzující výroky politiků jednoho tábora, na straně druhé pak solidarita kolegů spisovatelů a umělců a představitelů tehdejší politické opozice, která je dnes pro změnu u moci.
V té době spisovatelka ještě nebyla laureátkou Nobelovy ceny. A její převzetí v roce 2019 pravděpodobně přidalo další důvody k mediální ostražitosti. Především se objem žádostí o rozhovor, vyjádření názoru, komentář nebo veřejné vystoupení zvětšil takovým způsobem, že Olga Tokarczuk až na výjimky zůstává tam, kde je jí nejlépe – v roli autorky. To, co je pro ni důležité, chce sdělit v knihách. Zároveň se vyhýbá mediálnímu humbuku, který jí ubírá síly.
Ani na Světě knihy nekomentovala veřejně politickou situaci v Polsku, přestože zrovna probíhalo první kolo velmi (jak jinak) vyhrocených prezidentských voleb. Mluvila o nutnosti podpořit Ukrajinu. O tom, že se obrátí na své kolegy spisovatele z různých zemí, a nepochybně i řadu jiných nobelistů, aby na Ukrajinu jezdili na setkání. Vysvětlovala, jak teď Ukrajinci a Ukrajinky více než kdy jindy potřebují kontakt se světem a pocit solidarity.
Zmínila také, že si často klademe otázku, jestli má literatura nějakou váhu a smysl. A najednou potkala lidi, pro které knihy měly existenciální rozměr, o němž už ve střední Evropě rádi pochybujeme. Přitom tak trochu zapomínáme na vlastní ne tak dávnou minulost, kdy měla literatura podobný význam.
Během diskuse na Světě knihy bylo zkrátka vidět, že po „stockholmské tragédii“ Olga Tokarczuk cítí, jaký dosah může mít to, co říká – a mnohem více si chce sama zvolit prostor a formu, jak své názory vyslovovat. Je ochotná nechat se vyždímat pro čtenáře, kteří stojí ve frontě na podpis. Nechce se ale stát mediální celebritou komentující všechno, co se děje.
Snaha vytvořit kolem sebe „bezpečný“ prostor, omezit množství autorských setkání a mediálních vystoupení má samozřejmě i pochopitelný cíl – zachovat si co nejvíce energie a času pro psaní. Je přece trochu paradoxní, aby světová cena za literaturu zabila autorskou tvorbu. Ale může se to lehce stát, a to zejména pokud si uvědomíme, že Tokarczuk věnuje řadu roků studiu pramenů jako v případě Knih Jakubových nebo téma promýšlí, cizeluje. Tak to bylo třeba s Empusionem, variací na Mannův Kouzelný vrch z roku 2022, kterou psala mnoho let.
Zajímavé je přečíst si i knihu, kterou vydal Host v českém překladu u příležitosti autorčina příjezdu na veletrh. Jedná se o její prozaický debut Cesta lidí Knihy publikovaný v roce 1993. Už v něm se objevují její typické motivy, jako je představa duchovní cesty, která se protíná se skutečným fyzickým cestováním světem. Nebo literární text jako prostor pro filosofické otázky nesené dobrým vyprávěním.
„Každá kniha může být odrazem Knihy, jejím odleskem. Může připomínat všechny lidské pokusy o dosažení pravdy o světě. Lidé totiž byli obdařeni předtuchou, že každá věc, která se jim zdá být hodna popisu, má nějaký kosmický nebo božský rozměr a stane se věčnou. Proto trpělivě, jako mravenci, sbírají slova, aby ji pojmenovali. A všechno stojí za popsání. Nejen životy světců, velké katastrofy, války nebo sňatky králů, ale i narození sedmého dítěte v rodině tkalce, sklizeň v chudé vesnici, sny šílené stařeny a den v útulku v Mantes. Lidé tuší, že když se tyto více či méně významné události spojí a poskládají dohromady jako rozsypané kamínky velké mozaiky, život a smrt odhalí svůj pravý smysl,“ píše ve svém debutu spisovatelka, která po pětadvaceti letech od vydání své prvotiny získala Nobelovu cenu – a i přesto chce pořád ještě především psát.
ROČNÍK XIV. – 4. ČÍSLO, LISTOPAD 2025