05. března, 2024 Jiří Januška
Připomínat si Evžena Gála na stránkách Demokratického středu má dobrý důvod. Obě části názvu a zaměření tohoto časopisu jsou totiž pro tuto osobnost velmi charakterizující. Evžen Gál byl bytostným demokratem, zároveň byl svým životem – tím, kde a co žil – Středoevropanem.
Ve svých devatenácti letech opustil rodné jižní Slovensko a přišel studovat do Prahy, kde po dvou letech na „matfyzu“ našel své místo na filozofické fakultě a vystudoval obory čeština a maďarština. Následně pracoval jako pražský redaktor maďarskojazyčných novin Új Szó vycházejících na Slovensku, poté jako kulturní referent Maďarského kulturního střediska v Praze. Od roku 1990 až do své smrti působil na pražské Filozofické fakultě Univerzity Karlovy na hungaristice (ať už se tento obor zrovna jmenoval jakkoliv), s výjimkou let 2003–2009, kdy stál v čele budapešťského Českého centra.
Kromě toho se věnoval mnoha dalším aktivitám spojeným se sbližováním českého a maďarského kulturního a společenského kontextu. Zmíním zde jen to, že byl zástupcem maďarské menšiny v Radě vlády pro národnostní menšiny a rovněž tlumočníkem při mezistátních návštěvách. Nejčastěji vzpomínal na častá tlumočení Václavu Havlovi a na návštěvu maďarského prezidenta Árpáda Göncze v Praze v roce 1997, který kromě státnických povinností absolvoval rovněž návštěvu v Maďarském kulturním středisku a na oboru maďarština na Univerzitě Karlově.
Profesně se jako učitel, badatel a expert věnoval primárně maďarské literatuře 20. a 21. století a jejímu šíření v českém prostředí. Byl přesvědčen – jak se dočteme i v úvodu k jeho knize Cesty a portréty moderní maďarské literatury v českém kontextu I. – že literatura byla a je „fenoménem, který se výrazně, velmi specificky a ničím nenahraditelně podílí na utváření identity člověka, nebo dokonce menších či větších kolektivů“. Soukromě pak neustále sledoval politické a společenské dění jak v Česku, tak v Maďarsku, případně i na Slovensku. To se stávalo častým tématem jeho hovorů, jednou za (delší) čas pak i předmětem veřejně publikovaných komentářů.
Jeho pojetí mezilidských vztahů ve společnosti bylo zásadně demokratické. O tom samozřejmě svědčí nejen to, že se zúčastnil studentského pochodu a byl zbit na Národní třídě 17. listopadu 1989 (to připomínám jen jako epizodu), ale hlavně to, jak se vztahoval a vyjadřoval k různým událostem. A to, co zažívali jeho studenti, se kterými na tato témata vedl hovory a neúnavně chtěl znát jejich názor, diskutoval, argumentoval – ovšem svým laskavým a respektujícím způsobem.
Proto pro něj samozřejmě zvláštní kapitolou bylo Maďarsko po roce 2010, které k analýzám, komentářům a k tomu, abychom mu věnovali pozornost, vybízelo a vybízí neustále. Vyjádřil se k této otázce ostatně i v Demokratickém středu (3/2020) ve svém článku Když vlast nemůže být v opozici.
Celoživotním tématem společensko-politického charakteru ale pro Evžena Gála byla otázka národnostní a problematika nacionalismu/ů. A zde přichází ke slovu střední Evropa. Pocházel totiž z Fiľakova (tehdy Československo, dnes Slovensko), ale z maďarské rodiny, ovšem dvě třetiny svého života prožil v Praze. Celý život se pak pohyboval v tomto maďarsko-česko-(maďarsko)slovenském trojúhelníku.
Co lze říci s jistotou, je to, že neakceptoval rigidně chápaný nacionalismus. Zcela zásadně. Není pak divu, že mu byli z politického i literárního hlediska blízcí takoví maďarští autoři jako třeba György Konrád, jehož esej Kdo je Maďar a co je maďarské? před několik lety připomněl Český rozhlas, nebo Péter Esterházy (zde se hodí citovat spisovatelovo vyznání v eseji Z podivuhodného života slov: „Proto je to prosím tak, že věrností nejsem vázán ani své zemi, ani své vlasti, ani své třídě – pokud nějakou mám –, ani své rodině – tu mám –, ale jen a pouze jazyku, maďarskému jazyku.“). A že velmi rád učil tu část dějin maďarské literatury, která se vázala k časopisu Nyugat (Západ), jenž vycházel v letech 1908–1941.
Evžen Gál byl po třicet let synonymem české hungaristiky. Byl úběžníkem oblasti česko-maďarských vztahů. Kdo se na tomto poli pohyboval či do něj jen nahlédl, nemohl na něj nenarazit. Jeho odchod je velká ztráta. A to zde ani nemluvím o ztrátě lidské, o které už mi došla slova. Z hlediska svých blízkých i z pohledu oboru odešel předčasně. Ovšem zanechal nám vzpomínky a hluboké zjištění, jak zajímavé – a z hlediska české společnosti a vůbec střední Evropy – důležité je studovat maďarská témata.
Evžen Gál na snímku z roku 2022. Foto: Wikimedia Commons/Jindřich Nosek (NoJin)
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025