06. května, 2015 Kateřina Hamatová
Velká mešita v Paříži. Vyroste něco podobného i v Praze? Zdroj: Wikimedia Commons/LPLT
Země střední Evropy oplývají ledasčím, ale muslimy tedy rozhodně ne: jak v Česku, tak na Slovensku a v Polsku jejich počet nedosahuje ani 0,1 %. V Maďarsku se jejich počet odhaduje na 30 000, což by odpovídalo současnému středoevropskému rekordu – asi 0,3 %! Pro srovnání: v České republice se k islámu hlásí necelé 2 000 věřících, přičemž počet praktikujících je zhruba poloviční. Násobně větší počet lidí se v témže sčítání lidu přihlásil k oficiálně neregistrované církvi rytířů Jedi (15 000 jedinců). Je možné, že kultovní sága George Lucase má v srdci Evropy větší vliv než stovky let starý Korán?
Počet muslimů ve střední Evropě je ve srovnání s některými zeměmi západní Evropy skutečně marginální. O to překvapivější jsou pak počty odpůrců tohoto vyznání v jednotlivých zemích – samozřejmě neexistují žádná prokazatelná čísla, ale jistým vodítkem se může stát například počet osob, které na sociálních sítích obdivují skupiny typu „Islám v ČR nechceme“ (necelých 119 000 palců vzhůru) nebo slavné „Polské ligy obrany“ (přes 18 000 „lajků“). Když ale přijde na akce mimo virtuální realitu (varšavské protesty proti stavbě Islámského kulturního centra z roku 2010, petiční akce proti stavbě jediné mešity na Slovensku v minulém roce), nejsou jejich počty nijak závratné. Co tuto skupinu lidí, bez ohledu na jejich počet, v jejich antiislámských postojích motivuje? Především xenofobie a neznalost.
Země střední Evropy ve své moderní historii nemají přímou zkušenost s islámským světem – drobnou výjimkou je Maďarsko, které ještě v dobách uherských zažilo vlnu muslimské imigrace z anektované Bosny, a Polsko se svou miniaturní, ale stále existující tatarskou menšinou. Tyto menšiny jsou relativně dobře integrovány do společnosti a nejeví se jako problémové. Asimilaci muslimů nejlépe ilustruje příklad Polska: saudskoarabská delegace při návštěvě jedné z tatarských mešit ke své hrůze nalezla místního imáma, kterak na zápraží svatostánku popíjí vodku. Středoevropští antiislamisté se ani tak nebojí „svých“ muslimů – jsou to ti zvenčí, které považují za hrozbu.
Tento argument však zní poněkud podivně. Střední Evropa totiž není příliš častým cílem imigrantů muslimského vyznání. Skoro to vypadá, jako bychom se v antiislamismu inspirovali v některých západních zemích, jako je Německo (Pegida), ovšem bez existence prvotní příčiny, tedy početné a jistým způsobem problematicky vnímané muslimské menšiny. Členové hnutí „Islám v ČR nechceme“ často tvrdí, že se svou aktivitou snaží zabránit tomu, aby zde nastala stejná situace, jaká panuje například ve Francii, kde se vedou spory o nošení hidžábu a satirické časopisy jsou terči fanatických teroristů. Skutečně nám něco takového hrozí i ve střední Evropě? A pokud ano, jsou problémem vyznavači islámu, nebo má smysl hledat příčiny extremismu v hlubších socio-ekonomických, případně psychiatrických podmínkách?
Tyto nálady hojně podporují média či internetové portály, které si na média hrají, přestože se soustředí především na přeposílání nepříliš objektivních článků, jež se středoevropským prostorem nemají nic společného, a doplňují je „katastrofickými grafy“ o počtu muslimů v Evropě za 15 či 50 let. Zaručené informace pak poskytují „veličiny“ jako Bill Warner, který svou přednášku „1400 let strachu“ přednesl již v Polsku i Česku. Pohled na islám je z těchto pozic značně zjednodušený. Nebere například v úvahu četné odlišnosti, které se v rámci islámu vyskytují. Zajímalo by mě, kolik antiislamistů ví, co je to džihádistický salafismus?
Jaké jsou výsledky kombinace xenofobie, neporozumění problematice a mediální masáže? Podle průzkumu, který provedl Pew Research Centre v minulém roce se zdá, že obyvatelé zemí, které se staly domovem početné muslimské komunity, pohlížejí na muslimy s mnohem větší laskavostí, než by se dalo čekat. Ve Francii a Německu se drtivá většina dotázaných přiklonila k tomu, že o muslimech ve své zemi smýšlí pozitivně a považují je za přínos, a nikoliv hrozbu pro svou kulturu. Naopak například v Polsku jasně převažují negativní názory. Nedá se říci, že by společnost na západě byla osvícenější, tolerantnější a média objektivnější – to spíše přímá zkušenost a život bok po boku s muslimy prokázal, že většinou není důvod k obavám. Je nutné mít na paměti, že výsledky těchto průzkumů mohou být zkreslené, a navíc každá agentura poskytuje často téměř protichůdné závěry. Pokud je však skutečně převážná část německé či francouzské populace muslimům spíše nakloněna, měli by se naši bojovníci s islámem nad svým postojem zamyslet.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025
