06. března, 2020 Lucie Zakopalová
Foto: Pixabay/Silviarita
Letos v květnu bude Polsko po deseti letech opět čestným hostem našeho největšího a nejprestižnějšího knižního veletrhu a festivalu – Světa knihy. V roce 2010 dorazila mimo jiné nositelka Nobelovy ceny za literaturu Wisława Szymborska, přičemž silná polská reprezentace se chystá do Prahy i tentokrát. Do Polska se naopak vydají čeští spisovatelé a spisovatelky, a to o týden později, kdy bude naše země hlavním hostem Varšavského knižního veletrhu (Warszawskie Targi Książki).
Není to náhoda, právě přislíbená „vzájemnost“ vedla k tomu, že se ministerstva kultury obou států rozhodla projekt podpořit – což není úplně samozřejmé, protože obě země se snaží proniknout především na prestižní západní veletrhy. Do přípravy se zapojili různé instituce, překladatelé, polonisté a bohemisté. A zatímco v politice se často hovoří o tom, že konkrétní polsko-česká spolupráce po příslibech a deklaracích málokdy nastane, v oblasti kultury se zdá, že je možná. V kontaktu jsou ředitelé obou veletrhů i České literární centrum s Instytutem Książki. V programech obou květnových akcí se tak objeví polsko-české tandemy, některé autorské dvojice dokonce vystoupí jak v Praze, tak ve Varšavě. Publikum většinou zajímá především seznam hostů. I tentokrát půjde nepochybně – jako u podobných festivalů – o výběr z hvězd, které nemůžou chybět (pokud mají čas), a také z autorů aktuálně vydaných překladů. Ne vždy ale skladba pozvaných hostů přímo odráží to, jak si polská literatura vede v Česku a naopak.
Psát o polské čechofilii už začíná být trochu nudné. Nicméně i protentokrát nezbývá než konstatovat, že v Polsku patří české knihy mezi oblíbené. Dokazuje to existence nakladatelství, která se zaměřují pouze na českou produkci: například vratislavská Afera Julie Różewicz, vnučky slavného básníka Tadeusze. Téměř každé menší nakladatelství má svou českou řadu. Poláci si rozhodně nevybírají jen humoristy nebo „švejkoviny“, jak by možná někdo očekával. Mezi překládanými autory najdeme namátkou třeba Jana Balabána, Michala Ajvaze, Biancu Bellovou nebo Petru Hůlovou. Lze tak říci, že současná próza je zastoupena více než reprezentativně. Nechybějí totiž ani mladší ročníky, jako jsou Ivana Myšková, Jan Němec, Pavla Horáková nebo Marek Šindelka.
Důraz ovšem musíme položit na slovo próza. Od žijících básníků vychází aktuálně pouze sbírka Petra Hrušky, zatímco v češtině si můžeme pořídit samostatné sbírky či výbory Ryszarda Krynického, Adama Zagajewského, Roberta Rybického, Eugeniusze Tkaczyszyna-Dyckého, Justyny Bargielské nebo Małgorzaty Lebdy a dalších, nemluvě o dvou průřezových generačních básnických antologiích. Možná je to i otázka překladatelů, starší čeští autoři se výběrově objevují ve výborech básníka a literárního kritika Leszka Engelkinga. Ale existuje naděje, že se situace začne postupně měnit. Pokud ano, velkou zásluhu na tom bude mít Zofia Bałdyga, polská básnířka žijící v Praze, jež neúnavně překládá a propaguje českou poezii v polských časopisech a na tamních festivalech.
Při pohledu na polskou literaturu v českých překladech se situace dosti liší, neboť próza zde tvoří spíše menší část. Hvězda enfant terrible polské literatury Doroty Masłowské poněkud pohasla, zato se u nás pravidelně objevují romány čerstvé držitelky Nobelovy ceny Olgy Tokarczuk vydávané v asi ročním odstupu po polském vydání. K nim se připojují i novější jména, například Szczepan Twardoch nebo Martyna Bunda. Zásadní čtenářský bestseller se ale mezi prozaiky od zlaté éry Masłowské neobjevil. Skokově si však našel oblibu zcela jiný žánr. Pokud srovnáme současnost s rokem 2010, kdy se tři léta po českém vydání Gottlandu Mariusze Szczygieła čeští čtenáři poprvé dozvěděli o existenci polské reportáže, letos bude na veletrhu potřeba hned několik poliček, aby se na ně produkce nakladatelství Dokořán a Absynt vůbec vešla. Od Wojciecha Tochmana přes Lidii Ostałowskou a Pawła Smoleńského až k Małgorzatě Rejmer – značka „polská reportáž“ začíná žít vlastním životem a pronikat do českého povědomí.
Druhou výraznou změnou je situace v dětské literatuře. Nejdříve polští ilustrátoři a autoři knih pro nejmenší čtenáře nesměle pronikali do malých vydavatelství, jako jsou Jakost nebo Baobab. Dnes už je najdeme v Albatrosu, Slovartu a dalších velkých nakladatelských domech. Tady se silná generace polských výtvarníků a spisovatelů (ačkoli obraz je zde přeci jen na prvním místě) potkala s trendem vytlačujícím levné disneyovské produkce. Až budete příště procházet kolem výlohy některého z knihkupectví, zkuste si udělat malý test a objevit v ní polskou knihu pro děti – většinou se vám to podaří. Naopak v Polsku se kromě Lichožroutů česká produkce příliš neprosazuje, ačkoli ani u nás nechybějí zajímaví ilustrátoři a autoři. Možná je mezi Baltem a Krkonoši stále zastiňuje nehynoucí Krteček.
Nepoměr panuje také v odborné a populárně-naučné literatuře. Především polské historické publikace se těší mezi českými nakladateli (a zřejmě i čtenáři) oblibě. Vydává je třeba Academia, Host nebo Pant, ale také Albatros. Mezi autory se nacházejí renomovaní historici jako třeba Karol Modzelewski. Jejich knihy často zaplňují mezery ve znalostech dějin 20. století, které se nezřídka objevují, když se podíváme na severovýchod. Osud „krvavých zemí“ pro české čtenáře ostatně objevuje i známý americký historik Timothy Snyder. Podobné publikace mají při setrvalém okouzlení některých českých politických elit režimem ruského prezidenta Vladimira Putina, jenž se k sovětské minulosti své země hlásí, velký přínos. Nechybějí ale ani „sebekritické“ knihy polských reportérů nebo historiků, které osvětlují temnější kapitoly dějin svého národa.
V Polsku překlady podobných českých prací prakticky scházejí. Přitom si „český mýtus“ přímo říká o stržení. A to ne proto, aby nás Poláci přestali řadit v průzkumech mezi své nejoblíbenější národy. Líbí se nám ale všeobecně rozšířený obrázek Čecha jako trochu pomalého, neambiciózního pohodáře, jehož nejoblíbenějším jídlem je vepřové se zelím a knedlíkem zapíjené půllitry piva? Vize moderních českých dějin jako sledu ohýbání a uhýbání? Paradoxně tento mýtus začínají bořit sami polští autoři, novináři a historici píšící o Češích, například Aleksander Kaczorowski a další. Jednou z prvních vlaštovek by mohlo být i polské vydání díla Miloše Doležala o komunisty umučeném knězi Josefu Toufarovi Jako bychom dnes umřít měli. Ačkoli v tomto případě nejspíše o překladu rozhodla především autorova náklonnost k Polsku a jeho tamní přátelé, kteří knihu protlačili.
Jaká díla tedy můžeme Polákům doporučit, aby lépe poznali „českou duši“ v její skutečné podobě? Třeba přesný řez do české společnosti, tedy Slepé skvrny Daniela Prokopa. Nebo nedávno vydanou publikaci z oblasti, na níž se Češi už v době komunismu zaměřovali více než Poláci – ekologie. Kniha Jiřího Sádla Krajina! Průchod okolím v příkladech spojuje přírodovědecké vzdělání s citlivým přístupem ke svému okolí jako jedinečnému organismu, symbióze lidské kultury a přírody. A jako malý bonus osvětluje kulturotvornou funkci českých procházek. A do třetice? Co třeba Jiný TGM od Pavla Kosatíka?
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025