18. června, 2020 Lucie Zakopalová
Andrzej Sapkowski na Světě knihy v roce 2010. Po deseti letech si měl návštěvu festivalu a veletrhu zopakovat. Foto (oříznuto): Wikimedia Commons/Packa
Ze středoevropského pohledu měl mít letošní 26. ročník Světa knihy velké plus: jedním hlavních témat měla být polská literatura – paradoxně u nás méně prozkoumaná než ty geograficky vzdálenější. Samozřejmě s výjimkou děl hvězd typu Olgy Tokarczuk, která svou slibovanou účast v rámci postnobelovského syndromu už dříve odvolala, nebo Andrzeje Sapkowského, s nímž se měl představit jeho Zaklínač nejen v tištěné, ale také v audioknižní a seriálové podobě. A chybět by nemohl ani Mariusz Szczygieł známý v Česku svým Gottlandem. Přijet se chystalo skoro dvacet spisovatelů a spisovatelek, zastoupena měla být poezie, próza, reportáž, esejistika, detektivka, fantasy i dětská literatura. Ale připravený program sliboval rovněž třeba výstavu knižní ilustrace, koncerty včetně polsko-českého slamu nebo polskou kuchyni. Podobné programové doplňky už obvykle přetékají ze samotného Výstaviště do přilehlých a nově osídlených míst jako Lapidárium Národního muzea, kde se čte mezi barokními sochami, nebo Gauč ve Stromovce s možností koncertu v plenéru.
Svět knihy v sobě ale snoubí dva téměř nesourodé prvky, jak už napovídá jeho název. Mezinárodní literární festival prezentuje esa světové literatury, nositele Nobelových cen a dalších ocenění nebo zkrátka ty nejlepší autory a autorky z různých zemí, navíc v kvalitních překladech do češtiny. Na straně druhé probíhají v sálech i různé křty kuchařek a memoárů rozdílné kvality a některé stánky připomínají spíše výprodej levných knih.
To je ona půlka knižního veletrhu, který u nás bohužel nedosahuje kvalit svého protějšku ve Frankfurtu nad Mohanem nebo jiných podobných akcí, kde se skutečně intenzivně potkávají literární agenti a lovci bestsellerů, aby uzavírali smlouvy o autorských právech. I v Praze se setkávají, ale v menší míře, a často se s trochu povytaženým obočím dívají na ošuntělou budovu Výstaviště. Snad proto současný ředitel veletrhu Radovan Auer klade důraz především na onu první, literární složku. Podařilo se mu ve spolupráci s dramaturgem Guillaumem Bassetem v minulých dvou letech dostat do Prahy skutečné hvězdy. Jedním z vrcholů loňského ročníku tak byla diskuse Herty Müller a Maria Vargase Llosy v nacpaném sále Lucerny, na níž se stála fronta a na řadu zájemců se nedostalo.
Literární a kulturní svátek má ale své hranice, které určuje Svaz českých knihkupců a nakladatelů (SČNK), instituce, pod níž Svět knihy spadá. Ještě v březnu organizátoři doufali, že se veletrh přece jen uskuteční. Jednalo se o alternativním termínu na konci prázdnin nebo v říjnu. Prvního dubna ale padlo rozhodnutí o celkovém zrušení. Radovan Auer to v rozhovoru pro Ravt, internetovou podobu časopisu Tvar, komentoval následovně: „Veletrh musel být zrušen v okamžiku, kdy jsme obrazně řečeno řešili, kolik bude na které besedě mikrofonů. Byly již vynaloženy náklady v řádech milionů, a vůbec nemluvím o energii. Snažíme se každý rok posouvat akci kvalitativně i kvantitativně nahoru, letos jsme s Polským institutem (Polsko mělo být čestným hostem) i s dalšími partnery měli podle mne našlápnuto na výjimečný ročník. Teď jsme naopak v situaci, kdy máme sotva na pár měsíců fungování a musíme doufat, že nás náš zřizovatel – SČKN, vystavovatelé a ministerstvo podrží. To je samozřejmě frustrující i v té osobní rovině. V jednu chvíli jste soběstační a děláte něco, o čem jste přesvědčen, že má velký smysl pro obor. A pak jste najednou v roli čekatele na blahovůli jiných.“
Důvodem pro rozhodnutí byl především ohled na české nakladatele a nastavení tuzemského knižního trhu. Jeho prvním vrcholem je jaro se Světem knihy, druhým pak předvánoční prodeje. Posun veletrhu na podzim by paradoxně oboru uškodil: nakladatelé by financovali výdaje spojené s účastí na něm a lidé by si ve slevách nakoupili na Vánoce, takže by se efekt „kniha pod stromeček“ v listopadu už nejspíš nekonal. Nucené zmrazení ekonomiky kvůli pandemii postihlo nakladatele stejně jako další odvětví. Zde právě přichází ke slovu spor o to, jestli je obchodování s knihami čistý byznys. Stejně jako v oblasti divadelnictví bylo nutné stanovit hranici mezi artovými scénami a komerčnímu subjekty zaměřenými na populární komedie nebo muzikály, také v knihkupecké branži si nejsou všichni nakladatelé rovni. Nůžky se rozvírají především mezi takzvaně malými a velkými. Tohle rozdělení odráží i samotný veletrh. Většina těch malých sídlí ve stanu před Výstavištěm, zatímco kolosy typu Albatros uvnitř hlavní budovy stavějí své vlastní mikrokosmy, kde nechybí ani kavárna nebo dětský koutek.
Na koho z nich koronakrize dopadne hůře, není tak zjevné, jak se asi na první pohled zdá. Někteří z malých vydávají několik bibliofilských knih ročně a propad je tolik nezasáhne. Kolosům nepochybně uškodilo zavření velkých knihkupeckých sítí, ovšem stojí za nimi natolik silný kapitál, že nepochybně pomocí manažerských škrtů dokáží přežít. A tak to možná nejvíc odnese, jak už to v české společnosti bývá, střední třída čili v tomto případě středně velcí nakladatelé. Ti, kteří mají větší tým než jednoho člověka s kanceláří v obýváku a vydávají především kvalitní literaturu. Například brněnský Host vyčíslil předběžně ztráty na sedm milionů. Celý balík pomoci z ministerstva kultury pro knižní trh je ale dvacet milionů, tedy zhruba 200 tisíc pro jednoho nakladatele. V této situaci se čeští vydavatelé obracejí především na své věrné čtenáře a vyzývají je k nákupu. Koneckonců karanténa byla pro některé (šťastnější) i nečekaným prostorem pro čtení. Jak to dopadlo, se zjistí za pár měsíců, možná až po Vánocích. Záviset bude samozřejmě také na vývoji epidemie do konce roku.
Spolu se Světem knihy padl i Varšavský knižní veletrh – tady bohužel téměř doslovně. Nejdříve odstoupil ředitel Jacek Oryl, poté zkrachovala celá společnost Murator Expo, která veletrh pořádá. Letos je to z našeho pohledu o to zajímavější, že se ve Varšavě měla týden po pražském veletrhu, tedy od 21. do 24. května, představit česká literatura. Zatímco v Praze už stojí ve frontě na čestné hostování Francie, v Polsku je stále možné, že Česko v roce 2021 v této roli zůstane. Jeden z důvodů představuje i rozdíl mezi oběma veletrhy. Ten varšavský je mnohem více prodejní, hlavním tahákem jsou autogramiády a pro agenty prodeje práv. Nový fotbalový stadion, kde se akce koná, je také nablýskanější než trochu ošuntělé Výstaviště, jehož rekonstrukce se stále odkládá. Čestný host ale nikdy nebyl ve Varšavě nejzásadnějším bodem programu, řada návštěvníků například loni netušila, že jím je Rumunsko. Češi přistoupili k přípravám profesionálně a domluvili si s dnes už bývalým ředitelem dobré podmínky včetně prostoru na hlavní scéně nebo velkého stánku na dobrém místě. Snad se tedy tyto dohody podaří přenést i do dalšího roku.
Jak to vlastně vypadá na polském knižním trhu po koronakrizi? Zatím se nemluví o přímé podpoře nakladatelů a knihkupců mimo programy pro ostatní podnikatele nebo dotační programy zaměřené na kulturu. I to asi patří k mnohem tvrdší polské životní realitě, kde většina lidí už od nástupu ostrého kapitalismu v devadesátých letech ví, že se na sociální stát spoléhat nedá. Na druhou stranu se Polsko dlouhodobě snaží rozšířit knihovnickou síť a podpořit čtenářství: ta první je u nás v lepším stavu, čísla ve druhé oblasti také mluví pro Česko. Dále jsou naopak naši sousedé v systémovém řešení, které by nakonec mohlo pomoci knižním trhu více než dotační programy – jde o nulovou daň z přidané hodnoty (DPH) na knihy. Polská vláda už požádala Evropskou komisi o nezbytný souhlas se snížením z pěti procent na nulu. V Česku zatím tento krok nevzešel z ministerstva, ale objevil se jako žádost Svazu knihkupců a nakladatelů. Jeho předseda Martin Vopěnka v tiskové zprávě svazu dodává: „Připomínáme, že DPH je z principu daň ze spotřeby. A je otázkou, zda je nutné, aby stát danil zakoupení knihy jako spotřebu.“
Ve výše citované tiskové zprávě se objevuje také tato věta: „Jednalo by se o opatření spravedlivé a sociální, které by zároveň utlumilo tlak na zvyšování cen v důsledku poklesu počtu vydaných výtisků. Spravedlivě by se rozložilo mezi knihkupce, distributory i nakladatele a pomohlo by i autorům.“ Pomineme-li, že autoři jsou až na posledním místě, v tomto literárním kruhu zcela chybějí překladatelé a překladatelky.
O těch se během karantény rojily vtipy, že je konečně jejich způsob života masový, a navozovaly tak pocit, že vlastně na rozdíl od mnoha jiných povolání neztratili možnost výdělku. Zdánlivě ano. Stačí jim počítač a pracovní stůl. Musejí mít ovšem také co překládat. V březnu a dubnu většina z nich pracovala na zakázkách z minulosti, dobrý román zabere třeba půl roku a více. Jenže aby za tuto práci dostali zaplaceno, musí se kniha vydat. V lepším případě dostanou překladatelé půlku při odevzdání textu. Na příkladu pozvaných polských autorů, kteří byli na Svět knihy vybráni i v návaznosti na publikovaný český překlad, vidíme, že většina vydání se odložila. Týká se to namátkou nových románů Martyny Bundy a Jakuba Żulczyka nebo výboru z poezie Marzanny Bogumiły Kielar. V okamžiku, kdy se jarní vrchol literární sezóny neuskutečnil, čekají nakladatelé s horkými novinkami často až na podzim.
Právě překladová literatura je nejnákladnější a nejrizikovější. Je nutné platit překlad a zájem o cizí autory není tak velký – pokud nepočítáme anglojazyčný trh nebo vybrané francouzské či německé tvůrce. Abychom citovali tiskovou zprávu SČNK i do třetice, objevuje se tvrzení, že se „v posledních měsících ukázalo, že knižnímu trhu, tvrdě postiženému krizí, nelze účinně pomoci prostřednictvím kulturních grantů. Je tomu tak proto, že za normálních okolností je knižní trh na grantech nezávislý – z 99,5 procenta závisí na tržbách.“ V případě překladů je situace opačná: stojí na pomoci vlastního státu, kde například polský Instytut Książki nebo České literární centrum podporují překladatele a nakladatele z jiných zemí v tom, aby převedli danou knihu do svého jazyka, ale také na příspěvku státu přijímajícího, který překladům z cizích jazyků pomáhá prostřednictvím grantů nakladatelům.
Je to špatně? Příznivci teorie neviditelné ruky trhu nesouhlasí z jejich pohledu s nepřirozeným dotováním některých oblastí, zejména kultury. Ovšem kupecké počty „má dáti – dal“ v komplikovaném moderním světě tak úplně neplatí. Čtenářská gramotnost a rozhled po světě jsou důležité nástroje, které umožňují mu porozumět. A česká kotlina je příliš malá na to, aby vychovala zástupy skvělých spisovatelů a spisovatelek. Neznamená to ale, že nemáme žádné. Objevuje se jich v poměru k počtu obyvatel dost. Buďme rádi a podporujme jejich překlady do dalších jazyků. Může to být úspěšnější zahraniční politika než prezentace našich čelných státních představitelů.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024