28. února, 2024 Antonín Berdych
Trio ministrů za hnutí STAN přichází na vládu. V čele Vít Rakušan, za ním Jozef Síkela a úplně vzadu Mikuláš Bek. Foto: Vlada.gov.pl
Dosavadní klid neznamenal, že spory uvnitř vlády neexistovaly, právě naopak. Koalice pěti stran pokrývá velmi široké spektrum. Hodnotově se rozpíná od silně konzervativní KDU-ČSL až po nejliberálnější Piráty. V ekonomické rovině se velmi liší přístup Starostů a nezávislých (STAN) a Pirátů od formálně pravicových stran, jako jsou ODS a TOP 09. Politicky nejpřirozenějším kompromisem by v tomto případě byla nečinnost, kterou Česko zažilo třeba za vlády Bohuslava Sobotky (ČSSD). Tváří v tvář současným fiskálním potížím i vnějším podnětům ale není možná.
Pětikoalice však překvapivě zvládla i projednání konsolidačního balíku, který změnil přes padesát zákonů. I když byl z mnoha směrů kritizován, svůj účel – alespoň částečně – splnil. Skutečné konflikty uvnitř vládního tábora vyvolaly až věci politicky důležitější, než je vládnutí samo: volební preference a budoucnost jednotlivých stran. Blíží se totiž červnové hlasování do Evropského parlamentu a podzimní volby do krajských samospráv a části Senátu.
Důvod koaličních sporů tedy není věcný, je existenční. Proto není náhoda, že se často projevuje v tématech s okrajovým faktickým významem, která ale mají silný hodnotový potenciál. Jde o klasické, nepřesně nazývané „kulturní války“, jež známe především z USA. Bojuje se v nich o témata, do nichž si obě strany souběžně projektují obavy vlastních voličů, často uměle vytvořené, a svou potřebu působit jako konatel dobra.
Předmětem českých kulturních válek se staly dvě záležitosti: ratifikace Istanbulské úmluvy (IU) a iniciativa Manželství pro všechny. Ponechme nyní stranou obsah obou návrhů, neřešme ani postoj k nim. Pro účely textu je pozoruhodný přístup vládních politiků. Na straně podporovatelů stáli STAN, TOP 09 a Piráti, lidovci byli proti. Výsledkem byly střety, které svou intenzitou zdaleka přesahovaly reálný význam obou návrhů. A občanští demokraté na nich úplně shořeli, neboť někteří byli hlasitě pro (zejména u IU), jiní pro změnu hlasitě proti. Tento postoj dává straně stoprocentní jistotu, že se jí sníží počet voličů.
Odpůrci, kteří vedou boj z důvodu vlastní popularity, by totiž měli vědět, že politicky nejprospěšnějším přístupem je oba návrhy v tichosti schválit – stejně jako u jiných podobných kroků v minulosti by téma okamžitě zmizelo. „Tradiční hodnoty“ na bojišti českých kulturních válek možná přinášejí okamžitou podporu, zájem a viditelnost, jak ale ukazuje osud KDU-ČSL, jde o velmi dočasný úspěch. Nicméně tyto spory hlavním problémem vlády nejsou, štěpit se začala z jiných důvodů.
Nejhlasitějším rebelem v rámci koalice se stalo hnutí STAN. Doprovází ho už delší čas série problémů. V jeho středu vypukl doposud největší korupčně kriminální skandál tohoto volebního období, kauza Dozimetr. Ta stála křeslo ministra školství Petra Gazdíka a je neustále připomínána předsedou opozičního hnutí ANO Andrejem Babišem. Starostové se navíc nemohou pochlubit žádným zásadním úspěchem, který by jako svůj dokázali vlastním voličům prodat. Jejich ministry doprovázejí spíše drobné neúspěchy a celé hnutí STAN se ocitlo v permanentní defenzívě.
Letos se ale pokusili situaci změnit. V lednu zveřejnil předseda STAN Vít Rakušan provokativní klip, v němž kritizoval výkony vlády a narážel na premiéra Petra Fialu (ODS). Sklidil za to negativní reakce od koaličních partnerů i od části veřejnosti. Na video ovšem navázal sérií výjezdů do regionů, v nichž má dominantní postavení opozice, aby s místními „bez cenzury“ diskutoval. Pomiňme ironii, že jako ministr vnitra připouští existenci jakékoliv cenzury; debaty samotné měly solidní sledovanost i ohlas. Smyslem kampaně je ovšem zjevně ukázat odvahu před vlastními voliči, nikoliv přesvědčit samotné kritiky vlády. Ti v ní slouží jako nedobrovolný komparz. Jde o snahu udržet si vlastní příznivce, popřípadě je získat od jiných vládních stran. Tak to partneři STAN i chápou, a rozhodně to nevítají.
Další spornou iniciativou je nastolení tématu jednotné evropské měny. Starostové využili novoročního projevu prezidenta Petra Pavla, který se vyslovil pro přijetí eura, a razantně vrátili toto téma do veřejné debaty. Hádky a napadání na sebe nenechaly dlouho čekat. Počátkem února pak jmenoval ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák (STAN) svého zmocněnce pro přijetí eura. To vyvolalo v koalici další bouři. Následovalo smírčí řízení a kritika STAN od všech zbývajících vládních stran. Jejich prudké reakce naznačují, že to, co vidíme, je pouhou špičkou ledovce vztahů uvnitř koalice.
Spory rozhodně neustanou. STAN nominovalo do čela své kandidátky do Evropského parlamentu Danuši Nerudovou, bývalou kandidátku na prezidenta. Ta se účastnila debaty o euru a profiluje se i na dalších chybách současné vlády. Jako „nezávislá osobnost“ nenapojená na Fialův kabinet bezesporu pomůže příkopy mezi STAN a ostatními dále prohloubit.
Rovněž pirátští ministři jsou ve vládě ve značné defenzívě. I když strana nemá žádné korupční kauzy, při její přirozené otevřenosti ji dokážou oslabit i jinak epizodní aféry jejích členů. Hlavní problém ale má ve výkonu svého podílu na moci. Nejviditelnějším politikem Pirátů je ministr zahraničí Jan Lipavský, nicméně jeho kroky se s jádrem pirátských voličů spíše míjejí.
Počátek letošního roku se nesl ve znamení neúspěšných startů nových digitálních systémů. Problémy se částečně daří řešit, podstatný je ale obraz celé digitální agendy. A ten je tak slabý, že jej kritizuje nejen opozice, ale i soukromý sektor; přidávají se občas také vládní politici. Posílení elektronizace státních služeb byla vlajková loď, kterou Pirátům přisuzovali jak jejich voliči, tak veřejnost obecně. Po dvou letech u moci se ale fakticky mnoho nezměnilo – a nové iniciativy spíše budí rozpaky.
Navzdory slabému výsledku si Piráti drží solidní preference okolo deseti procent, což lze připsat gravitačnímu efektu jediné liberální a navenek alespoň trochu fungující politické strany této části spektra. Možná to je jeden z důvodů, proč jejich vedení do koaličních sporů příliš aktivně nevstupuje.
To ovšem více než dostatečně kompenzují tři pirátští europoslanci. Od počátku nesouhlasili s účastí své strany ve vládě a po celou dobu existence koalice ji systematicky kritizují. Jejich kritika (zejména ODS) je v současnosti zcela otevřená. Ani tento postoj stabilitě vlády nepřispívá.
Naopak jistým stabilizujícím faktorem je fakt, že se triu ODS, TOP 09 a KDU-ČSL stále daří udržet pohromadě volební koalici SPOLU. Největší podíl na její jednotě mají preference dvou menších subjektů. TOP 09 se dlouhodobě drží okolo šesti procent, což je nebezpečně blízko likvidační hranice. A lidovci definitivně klesli do pásma 2–3 procent, což jejich samostatnou kandidaturu vylučuje.
Proto jsou spory mezi jednotlivými stranami relativně mírné. TOP 09 čelila největšímu riziku – vzpouře vlastního zakladatele Miroslava Kalouska. Po mnoha měsících otevřené kritiky vlády usiloval o formálně nevolitelné místo na kandidátce do Evropského parlamentu. Vzhledem k vysoké šanci na preferenční skok by to ale znamenalo porušení dohody o celé kandidátce SPOLU. Když věc řešilo vedení topky, v podstatě rozhodovalo o další spolupráci s ODS a lidovci. Není překvapením, že se Kalousek na kandidátce nakonec neobjevil. I angažmá v podpoře eura bylo ze strany TOP 09 relativně krotké.
Pád preferencí KDU-ČSL hluboko pod pět procent je nebývalý. Hlavním terčem kritiky se logicky stal předseda Marian Jurečka. Boj o osud strany ale probíhá tradičně – tedy uvnitř a potichu. Už pouhý fakt, že se o výměně veřejně mluví, dává najevo, v jak velké krizi KDU-ČSL je. Výsledek vnitřní debaty byl takový, že Jurečka povede stranu až do podzimních krajských a senátních voleb. Pokud neuspěje, nebude prý funkci obhajovat. A to naznačuje, že většina ve vedení lidovců nechce dát novému předsedovi do vínku očekávaný volební debakl. Popřípadě to, že novým lídrem bude jeden z kandidátů v krajských volbách a je nutné ho v klání nejprve otestovat. Řadoví politici strany se i přes vnitřní krizi zapojují do veřejných debat o fungování pětikoalice. Tu tím ale oslabují daleko méně, než nakolik jí škodí dosavadní prosazování tradičních lidoveckých témat.
Zajímavou situaci zažívá i nejsilnější vládní strana, ODS. V diskusích v koalici je většinou ve značně pasivní roli, což plyne z její pozice v čele vlády. Angažmá na obou stranách fronty v kulturních válkách i indiferentní postoj k přijetí eura ovšem stranu poškozují. Stává se pro mnoho voličů nečitelnou. A snaha spory mírnit je z obecného hlediska správná a jediná možná, politicky ale příliš podpory nezíská. Větší rozhodnost a odvaha část názorového spektra utlumit by bezesporu straně pomohly. Je však otázkou, zda je to v současné situaci reálné.
Doposud zde nepadlo mnoho o roli opozice. Koaličních sporů zatím příliš nevyužívá, je to však jen otázkou času. Více než dva roky od voleb se hnutí ANO soustředilo na útoky na vládu jako celek, diferencovaný přístup k různým stranám koalice je v tuto chvíli nemožný. Nelze souběžně napadat všechny, a přitom se s některým ze subjektů ad hoc spojovat. A příkopy mezi vládou a čím dál více antisystémovou opozicí jsou natolik hluboké, že jejich překročení se zdá být nereálné.
Z vnějšího pohledu je v tuto chvíli čím dál jasnější, že ANO jako hlavní opoziční síla rezignuje na představu budoucí spolupráce s jednou ze stran stávající pětikoalice. Postupná radikalizace postojů zástupců Babišova hnutí – zejména v zahraničněpolitických tématech – naznačuje možnost jeho povolební dohody s SPD. A to je scénář natolik černý, že by mohl zpětně zapůsobit jak na politiky, tak i voliče současné vlády.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025