Tři maďarské snímky, které stojí za zhlédnutí

01. června, 2023 Jan Gregor RUBRIKA Kultura

---

Maďarská režisérka Ildikó Enyedi před pár lety vyhrála Berlinale se svou melancholickou, surrealistickou romancí z prostředí jatek nazvanou O těle a duši. Foto: Wikimedia Commons/Maximilian Bühn

 

Jak vypadá současná kinematografie ve středoevropském prostoru? Dávno není nutné chodit do filmových klubů nebo obrážet festivaly, aby si člověk udělal slušný obrázek. Tuzemské streamovací platformy nabízejí solidní výběr aktuálních filmů z Polska, Slovenska nebo Maďarska. A právě na poslední jmenovanou zemi se zaměří tento glosář, který představí trojici maďarských filmů, jež loni posbíraly všechny hlavní ceny na Hungarian Motion Picture Awards.

 

Určitě nejočekávanějším filmem předloňské sezony byla výpravná historická koprodukce Miloval jsem svou ženu s hvězdnou Léou Seydoux v hlavní roli (k vidění na platformě Edisonline). Jednak proto, že se jedná o adaptaci maďarské literární klasiky Milána Füsta z padesátých let, jednak se čekalo, s čím dalším přijde režisérka Ildikó Enyedi. Ta před pár lety vyhrála Berlinale se svou melancholickou, surrealistickou romancí z prostředí jatek nazvanou O těle a duši.

Přijetí při premiéře v Cannes bylo možná i z důvodu vysokého očekávání mírně řečeno vlažné. Kritici příběhu, popisujícímu peripetie bouřlivého manželství námořního kapitána Jacoba s rozmarnou Francouzkou Lilly, vyčítali přílišnou délku (snímek trvá skoro tři hodiny), jistou akademičnost nebo třeba dialogy šustící papírem. Přes všechny tyto platné výhrady má ale nádherně nasnímaný film jakési hypnotické kouzlo a vyznačuje se psychologickou přesností, s níž se pouští do vivisekce vztahu dvou lidí, kteří nemohou být spolu ani bez sebe.

Léa Seydoux (Život Adèle, France) ukazuje další rozměr svého hereckého rejstříku a v roli unikavé femme fatale je skvostná. Stejně dobrý je ale i holandský herec Gijs Naber v roli Jacoba, v jehož stoické tváři se nenápadně zrcadlí všechny protichůdné pocity žárlivosti a závislosti, lásky a nenávisti. Tahle epická nadčasová love story si vysloužila ve své domovině v rámci Hungarian Motion Picture Awards cenu za nejlepší režii, kameru a několik dalších technických disciplín.

Sošky za nejlepší film, scénář a debut si ale odnesli domů tvůrci snímku Jiná smečka (v nabídce platformy KVIFF.TV). A dá se říct, že zaslouženě, protože počin mladé režisérky Hajni Kis je bezchybně vystavěná etuda na téma, které jste už nejspíš viděli zpracované mnohokrát, ale tady se podává se svěží energií, humorem, ale také s pečlivě dávkovanými prvky dramatu a patosu.

Je to film o sbližování dvanáctileté Niki a jejího odcizeného otce Tibora, který se po sedmi letech vrací z vězení. V příběhu o vznikajícím poutu mezi rebelskou holkou vyrůstající bez mužského vzoru a málomluvného drsňáka, jenž není zvyklý projevovat city, můžeme najít třeba ozvuky Leona od Luca Bessona. Hajni Kis ale přetváří žánrové stereotypy ve svěží a odzbrojující podívanou. Mimořádně přesvědčiví jsou opět oba ústřední neherci – přirozená Zorka Horváth coby Niki, ale hlavně Gusztáv Dietz – v civilním životě bývalý zápasník MMA. Na jeho kreaci impozantního hromotluka, na kterého byste se na ulici neodvážili křivě podívat, ale který má zranitelné nitro zatížené pocity viny, jen tak nezapomenete.

A když už jsme u těch bezchybných hereckých výkonů, ocenění za nejlepší ženský herecký výkon získala na loňských maďarských výročních cenách Gabriella Hámori za hlavní roli ve filmu Pokud vím (v nabídce HBO Max). Suverénně napsané a odvyprávěné drama ze života současných třicátníků je prvním celovečerním snímkem autorské dvojice Bálint Nagy a Nándor Lörincz. Partnery Denése a Noru poznáváme v situaci, kdy se jim splnil jejich toužebný sen. Byla jim přiklepnuta adopce. Z večírku na oslavu se vracejí nočním autobusem, po hádce se Denés odpojí a Nora se nad ránem vrací s tím, že byla znásilněna.

Tato výchozí pozice je jen katalyzátorem celé řady překvapivých zvratů, během nichž je možná ne až zase tak dokonalé soužití budoucích rodičů vystavěno těžké zkoušce. Tvůrci zkušeně střídají perspektivy vyprávění a skládají dohromady docela neotřelou moralitu nejen o důvěře ve vztazích. Film svou poetikou, která ve své nejednoznačnosti nechává diváka rozjímat nad různými úhly pohledu, připomíná dramata rumunského režiséra Cristiana Mungiua (4 měsíce, 3 týdny, 2 dny, Zkouška dospělosti) nebo íránského mistra dilemat střední třídy Asghara Farhadiho (Rozchod Nadera a Simin).

Tato letmá projížďka po streamovacích platformách dokazuje, že vitální maďarská kinematografie nestojí jen na oceňovaných tvůrcích střední generace, jako jsou Laszló Nemes (Saulův syn), Benedek Fliegauf (Je to jen vítr), György Pálfi (Taxidermia) nebo Kornél Mundruczó (Střípky ženy). Dva výše popsané silné debuty naznačují, že jejich úspěch ve světě ukázal cestu dalšímu pokolení slibných a sebevědomých mladých režisérů a režisérek.

 

Podpořte prosím naši sbírku na Hithitu: https://www.hithit.com/cs/project/12032/tref-se-do-demokratickeho-stredu