30. září, 2024 Tomáš Fošum
Není selháním americké justice, že Donald Trump může znovu kandidovat na prezidenta? Coby úřadující prezident odmítl v roce 2020 uznat svou volební porážku a vyvíjel mimo jiné nátlak na tajemníka státu Georgia, aby tamní výsledky změnil. Minimálně nepřímo pak 6. ledna 2021 vyzval rozlícený dav k útoku na Kongres. Až po několika hodinách své příznivce vyzval, aby šli domů.
Je velmi těžké stíhat prezidenta USA, ať už současného nebo bývalého. V systému americké spravedlnosti existují zvyklosti, za jakých okolností lze prezidenta trestně stíhat. Pokud je ve funkci, v zásadě platí, že to nelze. Proto v ústavě existuje systém impeachmentu, což je spíše politický nástroj, který má prezidenty hlídat, aby postupovali v rámci demokratických pravidel. Ale abyste prezidenta v impeachmentu odvolali, potřebujete de facto spolupráci obou stran, demokratů a republikánů, což je za současného stavu utopie.
Pokud jde o výraznější selhání justičního systému, největší problém je v současné Bidenově administrativě a na straně ministra spravedlnosti Merricka Garlanda. Ten se jmenováním zvláštního vyšetřovatele Jacka Smitha otálel příliš dlouho. Kdyby okamžitě jednal, poté co výbor Kongresu vydal zprávu o 6. lednu 2021, možná bychom se procesu s Trumpem dočkali ještě před volbami. Situaci ale dále komplikuje skutečnost, že Nejvyšší soud je dnes ovládán konzervativními, respektive trumpovskými soudci, kteří bohužel jdou Trumpovi politicky na ruku. Například tím, že rozhodnutí o prezidentské imunitě natahovali, jak to jen šlo. Takže Trump se řádného soudního procesu před volbami nedočká. A pokud bude znovuzvolen, nedočká se ho pravděpodobně vůbec, protože bude mít nástroje, jak soudní procesy proti své osobě zrušit. Až na proces v Georgii, ale ten by mohl zase pokračovat až v době, kdy nebude prezidentem.
Republikánská strana dříve generovala celkem normální prezidenty, jako byli Ronald Reagan nebo otec a syn Bushové. Dnes sází na Trumpa. Není to paradox?
Právě z tohoto pohledu je zajímavé, že na srpnovém demokratickém sjezdu v Chicagu mluvilo několik významných republikánů včetně třeba bývalé Trumpovy mluvčí. A podpořili demokratickou kandidátku na prezidentku Kamalu Harris. To zcela jasně dokládá to, co naznačujete ve své otázce. Republikánská strana většinově přestala fungovat jako normální politická strana a stala se jakýmsi osobnostním kultem Donalda Trumpa, kde vůbec nezáleží na tom, jaké názory zastáváte, ale jestli jste loajální k vůdci. Lze to doložit mnoha příklady.
Jedním z těch nejpříznačnějších je to, jak republikáni v podstatě eliminovali Liz Cheney, která byla ve vedení strany. Je velmi konzervativní, na rozdíl od Trumpa, který není konzervativní vůbec. Liz Cheney ho podporovala do roku 2020. Obrátila se proti němu až po útoku na Kapitol ze 6. ledna 2021. Zasloužila se o vznik vyšetřovací komise v Kongresu, což Trumpa rozzlobilo. Začal ji kritizovat a následkem toho ji strana nejdříve sesadila ze svého vedení a potom jí znemožnila obhájit mandát ve Sněmovně reprezentantů, protože proti ní ve Wyomingu postavila trumpistu, který ji ve stranických primárkách porazil. Takže Republikánská strana dnes nesnese ve svém středu zcela jasně konzervativní političku, jež je navíc dcerou bývalého viceprezidenta USA Dicka Cheneyho, ale snese řadu různých exotů, kteří tvrdí naprosté nesmysly a vyznávají konspirační teorie.
Když se podíváme na Trumpovo prezidentství v letech 2017 až 2021, bylo z evropského pohledu v něčem prospěšné? Často se uvádí, že jeho hrozby přiměly evropské členy NATO dávat více peněz na obranu.
Já tento názor nesdílím. Když jsem pracoval pro českou vládu na protiraketové obraně, měli jsme tehdy velmi čilé styky s administrativou prezidenta George W. Bushe. Jedno z prominentních témat jeho vlády bylo, že Evropa musí dávat více prostředků na svou obranu. Když přijel do Prahy americký ministr obrany Robert Gates, snažil se Evropany k tomu přinutit. To samé dělal prezident Barack Obama, který tlačil na to, aby se Evropa více starala o svou vlastní bezpečnost a dávala na obranu alespoň dvě procenta HDP. Pak přišel Trump, požadoval to samé, ale namísto diplomatického tlaku zejména v zákulisí, což se mezi spojenci sluší, to dělal svým humpoláckým způsobem.
Z jeho kritiky bylo naprosto zřejmé, že absolutně netuší, jak funguje NATO. Několikrát říkal generálnímu tajemníkovi Jensu Stoltenbergovi, že má vyřídit Německu, že pokud nezvýší výdaje na obranu, tak on výdaje o tu poměrnou částku sníží. Všichni koukali, jestli se nezbláznil, protože by to znamenalo naprostou decimaci amerického obranného rozpočtu. Žil v domnění, že existuje nějaký společný měšec peněz, kam každý prostě přispěje.
Trumpův vliv na NATO byl veskrze negativní, alianci oslabil. Všichni se začali bát, zda se Amerika opravdu nestáhne. To byla voda na mlýn Vladimira Putina. Tomu je jedno, jestli dáváme 1,75 procenta nebo 2,28 procenta HDP na obranu. Mimochodem, je to jedno i Američanům. Je to čistě symbolická věc. K opravdovému zvratu v evropské obranné politice došlo až po ruské agresi proti Ukrajině v roce 2022. Až teprve tehdy si členské státy uvědomily, že je potřeba dělat něco systémově, že nejde jen o kouzlení s čísly. Na to Trump neměl sebemenší vliv.
Jak by mohl k Severoatlantické alianci přistupovat v případě svého znovuzvolení?
On už naštěstí nemůže z NATO vystoupit, protože i Republikánská strana se vyděsila a Kongres nedávno přijal opatření, že prezident může vystoupit z NATO jedině, když bude mít v obou komorách Kongresu dvoutřetinovou většinu, a tu tedy mít nebude. Jako prezident by ale měl řadu jiných možností, jak NATO oslabit. Trump obecně nerozumí spojenectví. Nejde jen o Evropu. Jak Jižní Korea, tak Japonsko byly z Trumpa zděšeny. Nevěděly, jestli nestáhne vojska z Korejského poloostrova. A on je chtěl stáhnout. Zabránili tomu lidé kolem něj.
Jak se choval jako prezident k Evropské unii?
Co se týče evropské integrace, byl prvním prezidentem USA od druhé světové války, který nejenže ji nepodporoval, ale aktivně proti ní vystupoval. Spojil se všemi těmi „protievropskými“ politiky, jako jsou Viktor Orbán, Jarosław Kaczyński nebo naši takzvaní národovci. Saša Vondra se tu objímal s někdejším Trumpovým poradcem Stevem Bannonem. Stejně jako brexit nebyl hlavně problém ekonomický, ale politický, protože hrozně povzbudil protievropské síly, také Trumpovo prezidentství je neskutečným způsobem povzbudilo.
Co si třeba maďarský premiér Viktor Orbán od toho slibuje? Může za svou podporu něco od Trumpa získat?
Určitě může. Vezměte si třeba kontrast se Slovenskem. Tamní vládní představitelé v čele s Robertem Ficem dělají velmi podobnou politiku jako Orbán, ale nemají žádnou podporu v Evropě a už vůbec ne v Americe, kde je nikdo nezná. Kdežto Orbán má pořád nějakou reziduální podporu mezi některými normálnějšími středopravicovými politiky v Evropě. A má velmi silnou podporu v Republikánské straně. On je úplný hrdina pro trumpisty, kteří jezdí dělat konference do Budapešti. Orbán dává spoustu peněz ze své nadace národním konzervativcům, kteří v Budapešti žijí a píšou tam své blogy. Pro Orbána je nesmírně důležité, že má zastánce ve světě. Kdežto Fico nemá žádné. Když ho skřípne Evropská unie, neštěkne po něm s prominutím ani pes, zatímco Orbán má zastání jak v Evropě, tak v USA.
Nehodí Trump Orbána při první příležitosti přes palubu?
Samozřejmě, klidně hodí přes palubu kohokoliv. Nedávno se o tom přesvědčili evangelikálové, kteří ho ještě přednedávnem vyzdvihovali do nebes, protože zajistil na federální úrovni zrušení práva na potrat. Tím, že jmenoval tři konzervativní soudce Nejvyššího soudu, který pak zrušil padesát let starý precedens v této věci. Což se ukázalo jako nesmírně nepopulární. Republikáni kvůli tomu v posledních letech prohrávají jedny volby za druhými. Trump se vyděsil, že je to může poškodit, a přišel s politikou, že si o potratech může každý stát rozhodnout sám, a že on jako prezident by do toho nezasahoval. Nemá žádné zásady. Je to prostě transakční byznysmen, který je schopen prodat kohokoliv, když se mu to bude hodit.
Může se dohodnout s ruským prezidentem Vladimirem Putinem?
Může, i když by to asi nebylo to první, co by po svém zvolení udělal. Předpokládám, že by tam chvíli fungovala nějaká kontinuita současné politiky, ale myslím si, že by začal omezovat pomoc Ukrajině a tlačil by jejího prezidenta Volodymyra Zelenského k mírovým jednáním nebo k příměří. A rozhodně by nevytvářel nějaký tlak na Putina. Ten by tak vyjednával z pozice síly, aniž by musel dělat příliš velké kompromisy. Toho se hodně bojím.
Na přelomu roku republikáni dlouho blokovali v Kongresu vojenskou pomoc Ukrajině. Tvrdilo se, že jejich souhlas nakonec posvětil Trump.
Pochopil, že jim to začíná politicky škodit. Američané polského nebo ukrajinského původu, kteří tradičně volili spíše republikány, dnes přešli na protitrumpovské pozice. Takže to byl jeden z důvodů, proč si po půlroce uvědomil, že to nikam nevede, a dal jakési svolení hlasovat pro pomoc. Je nepředvídatelný. Pro Ukrajinu i pro střední Evropu, pokud tady nechceme mít příliš velký vliv Ruska, by bylo daleko lepší, kdyby v listopadových amerických prezidentských volbách zvítězila Kamala Harris.
Jaký na vás dělá Kamala Harris dojem?
Překvapivě velmi dobrý. Byla špatná před volbami v roce 2020, kdy se snažila vystupovat jako hodně levicová aktivistická progresivistka, protože k takové politice tehdy Demokratická strana směřovala. Jednalo se o rok rasových nepokojů v návaznosti na vraždu George Floyda v Minneapolis. Demokratická strana tehdy podlehla různým krajně levicovým nápadům, jako třeba radikální snižování policejních rozpočtů v některých městech, což samozřejmě vedlo k naprosto neuvěřitelným nárůstům zločinnosti. V tu dobu se konaly demokratické primárky, a většina kandidátů se předháněla, kdo je levicovější a progresivnější.
To se týkalo i Kamaly Harris, která se podle mě stylizovala do něčeho, čím vlastně není. O progresivních tématech mluvila nešikovně, neměla je zažitá. Její hlavní deviza přitom spočívala v tom, že byla státní zastupitelkou a také ministryní spravedlnosti v Kalifornii, a dělala to dobře. Její přístup ke zločinnosti byl vždycky velmi chytrý. Šla tvrdě proti zločincům, ale nenavrhovala drakonické tresty. Jenže v Demokratické straně v roce 2020 platilo, že kdokoliv měl co do činění s policií nebo prokuraturou, byl špatný. Nakonec její kampaň úplně zkrachovala. Ukázalo se, že to byla špatná cesta, protože demokratickou nominaci získal jediný středový uchazeč, a to byl Joe Biden.
De facto díky tomu, že si ji tehdy Biden vybral za viceprezidentku, Kamala Harris dnes kandiduje na prezidentský post.
Situace je teď úplně jiná. Kamala Harris vstoupila do hry v okamžiku, kdy Biden obhajobu prezidentského mandátu vzdal a bylo pozdě na nové primárky. Strana se za ní během asi dvou dnů postavila. Všichni potenciální soupeři ji okamžitě podpořili. A ona najednou měla šanci říkat to, co si sama myslí. A je to velký rozdíl. Působí přirozeně, mluví normálně, je náhle sympatická, poukazuje na své zkušenosti prokurátorky. Většiny hodně levicových politik se zřekla. A Demokratická strana tak moc chce porazit Trumpa, že dokonce i její levicové křídlo je zatím ticho a nechává ji být. Celý nominační sjezd se nesl v duchu klasických amerických hodnot, jako jsou vlastenectví a svoboda, a téměř nic tam překvapivě nepadlo o ekologických problémech, o globálním oteplování. Šlo o až úzkostnou snahu nevyplašit středového, nebo dokonce středopravicového voliče.
Kamala Harris má navíc dobré politické instinkty. To, že si vybere k sobě jako kandidáta na viceprezidenta guvernéra Minnesoty Tima Walze, skoro nikdo nečekal. A po několika týdnech se ukazuje, že to byla velmi dobrá volba. Dobře ji doplňuje, umí velmi dobře komunikovat. Sice je dost doleva, ale jde o levici ze Středozápadu, která se spíše orientuje na populistické ekonomické programy než na kulturní, civilizační nebo rasové otázky. Je to člověk z lidu, který chodí na lov, pochází z malého města. Pro republikány je hrozně těžké udělat z něj komunistu, o což se stejně jako v případě Kamaly Harris velmi snaží. Zatím se jim to moc nedaří.
I u nás někteří tvrdí, že Kamala Harris je nebezpečná levičačka, která prosazuje „woke“ agendu.
To je absolutní nesmysl. Projev, který na demokratickém nominačním sjezdu přednesla, mohl klidně přednést dnes již zesnulý republikánský senátor John McCain. Její ekonomická politika je pravicovější než Trumpova. Má tam sice třeba zvýšení daní pro nejbohatší lidi, kteří mají příjem více než 400 000 dolarů ročně, ale to jsou tři procenta populace. Chce rozbořit některé téměř monopoly a narovnat trh. Povzbudit svou politikou konkurenci. Kdežto většina opatření, která razí Trump, jsou čistě populisticky levicová, například zvyšování tarifů a cel nebo tlak na centrální banku FED. To nemá s klasickou republikánskou tržní politikou nic společného. Proto říkat, že ona je levičačka, je absurdní. Celá Demokratická strana se posunuje do středu. Předchozí posun doleva byl reakcí na zvolení Trumpa prezidentem. To by se mohlo opakovat. Naopak když vyhraje Kamala Harris, radikálnější levé křídlo podle mě oslabí.
A pokud jde o varování před „wokismem“?
Amerika se proměňuje. Je barevnější, než byla dříve. Běloši postupně ustupují, je tam více menšin, jiný pohled na historii je zcela zjevný. Jedná se o spíše normální společenský vývoj. Problémem jsou iliberální výstřelky levice. Týkají se cenzury nebo takzvané cancel culture. Ale třeba jedním z jejich největších kritiků je Barack Obama. Takže odsuzovat šmahem demokraty, že jsou to wokisté a radikální levičáci, nebo říkat jako Trump, že Kamala Harris je komunistka, nedává smysl.
Když jste v Chicagu pozoroval sjezd demokratů, zaznívala tam bezvýhradná podpora Ukrajiny?
Naprostá. Nesetkal jsem se tam s jediným člověkem, který by nepodporoval Ukrajinu. Kamala Harris naprosto jasně řekla, že ji podporuje a že se bude stavět tvrdě k diktátorům včetně Putina. Její projev kladl důraz na NATO a spojenectví. Zkrátka, stojí na opačných pozicích než Trump.
Tomáš Klvaňa (*1966) vystudoval Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy, získal doktorát v teorii komunikace na Minnesotské univerzitě a byl odborným stážistou na Kennedyho škole Harvardovy univerzity v USA. Pracoval jako novinář, v roce 2003 byl mluvčím prezidenta Václava Klause. V letech 2007 až 2008 působil jako koordinátor vládní komunikace programu protiraketové obrany. Dlouhodobě se specializuje na dění ve Spojených státech amerických. Dnes mimo jiné přednáší na New York University. Je autorem několika knih. V říjnu mu v nakladatelství Bourdon vyjde kniha Svět podle Trumpa.