Slot Gacor Hari Ini Game Slot Situs Casino88 Slot Online Bandarsloto Situs Slot Gacor Terpercaya https://1xbet-login.azurefd.net/
Demokratický střed   Kdo tudy chodil a kdo je vodil. Zrod fenoménu polských Tater

Kdo tudy chodil a kdo je vodil. Zrod fenoménu polských Tater

29. září, 2024 RUBRIKA Historie


imageGTisící šestistý dvacátý čtvrtý sonet o Giewontu. Foto: Wikimedia Commons/fiedler

 

Polské hory zabírají jen 3,3 procenta z celkové rozlohy státu, přesto právě zde se rodila moderní polská kultura. Že hřebeny majestátních Tater přivítaly nejednoho velikána z panteonu polských osobností a staly se pro něj nevyčerpatelnou inspirací v životě i umělecké tvorbě, je skutečnost poměrně známá. Nebýt ale jejich průvodců, větrem ošlehaných pastevců a pytláků, vzdělanost by si do horských výšin klestila cestu mnohem obtížněji a pomaleji.

 

Za prvního průkopníka tatranské turistiky bývá považována žena, Beata Łaska, rozená Kościelecka, jež se provdala za sieradzkého vévodu Olbrachta Łaského, majitele Kežmarského hradu. Severouherské vrcholy jí učarovaly natolik, že se v červnu roku 1565 vydala na výpravu do okolí Zeleného plesa. Túru sice absolvovala úspěšně, neunikla ale intrikám svého výrazně mladšího muže. Rozmarný alchymista neměl v úmyslu získávat zlato pouze z baněk, ale také z věna svých žen. Právě Beatiny cesty do hor využil k rozpoutání pomluv o tom, že je šlechtična nemravná, což vedlo k její internaci na Kežmaroku. Uvězněná a ponížená zemřela roku 1576 v Košicích.

Dříve než jméno prvního průvodce známe nejstarší umělecké vyobrazení Tater. Interiér starobylého dřevěného kostela svaté Alžběty Uherské ve spišské vesnici Trybsz (součást Polska od roku 1945) zdobí polychromie biblických scén, kterou doplňuje zřejmě nejstarší zpodobnění tatranského panoramatu z roku 1647.

Poprvé se s tatranským průvodcem setkáváme v díle německého barokního spisovatele a skladatele Daniela Speera Uherský Simplicissimus z konce 17. století, v němž hrdina kráčí na Kežmarský štít s pěti druhy a průvodcem, vesnickým učitelem, jehož jméno bohužel neznáme. Svou profesí ale anonymní kantor mezi tatranskými šerpy představoval výjimku, ostatní průvodci totiž pocházeli z řad místních goralů, kteří se živili lovem a pastevectvím. Společnost zpočátku dělali zejména učencům, nejčastěji kartografům a geologům. Služeb těchto ošlehaných mužů, kteří nezřídka plnili i funkci nosičů aparatury a zavazadel, využíval kupříkladu osvícenec a přírodovědec Stanisław Staszic.

První turisté byli ve výpravách do karpatské divočiny na místních průvodcích doslova závislí a jen málo odvážlivců se obešlo bez jejich služeb. Na začátku 19. století v souvislosti s touto lokalitou zaznívají jména jako Jan Budz, Józef Bigos, Jędrzej Para, Wojciech Galica. První zmíněný byl náruživým lovcem kamzíků a nejinak tomu bylo také u gorala následujícího, od jehož narození uplynulo letos v dubnu dvě stě let a který se do historie hor zapsal jako jeden z nejzkušenějších tatranských průvodců 19. století.

 
Napravený pytlák

Jedny z prvních horských výprav absolvoval Maciej Sieczka (1824–1897), a to z nutnosti, když se snažil vyhnout verbířům. Hlubší znalosti vysokohorského terénu pak nabyl díky činnosti, která jej pojila se stovkami jeho sousedů, tedy pytláctví. Cílem jeho výprav se stávali především kamzíci, později i medvědi. Zanícený lovec se však nechal ovlivnit svými druhy z řad intelektuálů natolik, že se stal ochranářem kamzíků a svišťů. Na této proměně měl nepochybně největší zásluhu přírodovědec, filosof a folklorista Eugeniusz Janota spolu s věhlasným zoologem Maksymilianem Nowickým, kteří se mimochodem stali autory zákona o ochraně tatranského kamzíka a sviště z roku 1868, platícího pro Halič.

Maciej Sieczka tak představuje živý důkaz toho, že osvěta ze strany tehdejší polské inteligence dopadla na úrodnou půdu i v řadách prostých goralů bez vzdělání. Sieczka vzhlížel rovněž ke spisovateli Sewerynu Goszczyńskému a pojilo jej přátelství s Adamem Asnykem, jemuž byl Sieczka častým průvodcem na jeho výpravách. Za to jej filosofující básník Asnyk odměnil poměrně rozsáhlou básní. „Tys mistrem reality všedního dne, / jehož pouty žádnými nelze svázat… / Neb milovals vše čisté, jasné, ladné, / v nivách údolních neuměl ses vázat, / leč věděls, že lidem je zapotřebí / stoupat výš – by očima vzhlédli k nebi.“

Sieczka nebyl zdaleka jediným z goralů, které pojil blízký vztah s polskými velikány. Společně prošlapané kilometry vytvořily přátelství mezi legendárním průvodcem a zbojníkem Sabałou (vlastním jménem Jan Krzeptowski, 1809–1894) a Stanisławem Witkiewiczem, malířem a spisovatelem. Jeho neméně významnému synovi Witkacymu šel Sabała za kmotra. Homér Tater, jak Sabału nazýval starší Witkiewicz, je také jednou z postav jeho díla Na průsmyku (Na przełęczy). Sabała se mimo jiné vyskytl ve slavné Legendě Tater (Legenda Tatr) Kazimierza Przerwy-Tetmajera.

Sabała se kromě zvěčnění literárního dočkal i toho kovového. Jeho pomník nalezneme v Zakopaném a sdílí jej s jedním z prvních významných badatelů tatranské flóry, lékařem Tytusem Chałubińským. Jedná se tak o symbolické spojení intelektuálního světa s tím horským. Výpravy, které v Tatrách organizoval doktor Chałubiński, se ve své době staly legendárními. Připomínaly totiž jakýsi horský jarmark, jehož se účastnili trhovci, muzikanti či dámy, které zdejší kosodřeviny mnohokrát nedobrovolně ozdobily pozůstatky svých dlouhých, v horách značně nepraktických sukní. Dům v Zakopaném pak Chałubińskému postavil tesař a další z věhlasných goralů druhé poloviny 19. století Wojciech Roj, dvorní realizátor Witkiewiczových projektů. Právě s ním jej na impozantním obraze ztvárnil významný polský malíř Leon Wyczółkowski.

Múzy literární či malířské sice zajistily goralům nesmrtelnost v umění, stopy jejich největšího odkazu však nalezneme v přírodě, a to především na dodnes využívaných stezkách. Mnozí z nich podnikli výšlapy, jež se zapsaly do historie. Maciej Sieczka, který se díky zkušenostem horníka orientoval rovněž v uherské části Tater, kupříkladu v roce 1867 vedl první úspěšný výstup na vrchol Svinica (2 301 m), v jižní části velehor pak ve svých 56 letech zdolal 2 422 metrů vysokého Satana. Zdatný lezec rovněž doprovázel Natalii Janothu, první ženu na Gerlachu.

K činnostem průvodců nepatřil jen zdárný přechod náročným terénem a budování stezek, ale také umisťování kovových ok na horské stěny či zpřístupňování jeskyní. Většina z průvodců navíc turistům umocňovala zážitek z cesty svými gawędami, tedy nejrůznějšími příběhy, a muzicírováním. Sieczka uměl bravurně hrát na flétnu, Sabała ovládal hru na goralské housle zvané złóbcoki.

Za prvního gorala, jenž sundal kožené krpce, aby si na nohy nazul dřevěná prkna zvaná tehdy ski, bývá považován Klemens Bachleda (1849–1910). Klimek, jak mu říkávali, patřil k mladší generaci turistického doprovodu, učil se od Macieje Sieczky či Jędrzeje Waly staršího. Náležel k prvním průvodcům profesionálům. Kromě mnoha jiných dvoutisícovek Bachleda jako první zdolal nedostižný Ganek (2 462 m) a do hor vedl i spisovatele Jana Kasprowicze či držitele Nobelovy ceny za literaturu Henryka Sienkiewicze.

Tento Král či Orel Tater, jak mu současníci přezdívali, byl zároveň prvním záchranářem, stanul u zrodu Tatranské dobrovolné záchranné služby. Byla to právě záchranná akce v srpnu 1910 na severním hřebeni Malého Javorového štítu, jež se mu nakonec stala osudnou. Bez jištění a sám se v nepříznivém počasí vydal na pomoc dvěma horolezcům na vrchol, z nějž se už živý nevrátil. Goral se stal legendou a na jeho počest je pojmenováno hned několik stezek, průsmyků, či dokonce luxusní pětihvězdičkový resort v Zakopaném.

 
V kouři opia

Zakopané, hlavní město polské zimy na samotném úpatí Vysokých Tater, je místem, které spojuje všechny tatranské průvodce, zejména ve druhé polovině 19. století. Zlatý věk zažily „polské Athény“ v období takzvaného Mladého Polska, kdy hory objevila inteligence a umělci. Do Zakopaného mířili všichni, kdo ve světě kultury něco znamenali, přemohl se dokonce i Bolesław Prus trpící strachem z výšek a agorafobií.

Tatranská obsese se nicméně zanedlouho vymkla kontrole – jakmile autoři vycítili, že zmínka o velehorách je zárukou čtenosti, předkládali čtenářům i poměrně nekvalitní literaturu. Z gorala vytvořili mytickou, nedotknutelnou postavu a morální vzor pro každého Poláka.

Odpovědí se přirozeně stalo hned několik parodií a satir. Povedenou báseň Tisící šestistý dvacátý třetí sonet o Giewontu (Tysiąc sześćset dwudziesty trzeci sonet o Giewoncie) v roce 1903 zveřejnil spisovatel Franciszek Mirandola, jenž zesměšnil modlu soudobých spisovatelů, horu Giewont, v jejíchž útrobách prý odpočívá vojsko Boleslava Chrabrého, připraveno bránit Polsko v dobách nejtěžších.

Parodování se nevyhnulo ani Zakopané. Klub racionálního houbaření či Společenství na podporu vegetariánství jsou jedny z mnoha organizací v satirickém díle Zakopanoptikum aneb kronika čtyřiceti devíti deštivých dní v Zakopaném (Zakopanoptikon, czyli kronika czterdziestu dziewięciu dni deszczowych w Zakopanem) spisovatele Andrzeje Struga. V textu si bere na paškál pozérská intelektuální setkání i stále četnější uskupení a organizace. Jakkoliv byla Strugova parodie tatranského kýče úsměvná i pochopitelná, několik reálných organizací bylo vyloženě žádoucích. V roce 1873 vznikly kromě již zmíněné záchranné služby Polský tatranský spolek a Uherský karpatský spolek, které nejvyšší středoevropské pohoří doslova otevřely světu.

Intelektuální ovzduší Zakopaného oslabila doba meziválečná, kdy kulturu nahradilo sportovní nadšení spojené se zábavou v hudebních a tanečních klubech. Již zmíněný Stanisław Ignacy Witkiewicz – Witkacy se ve svém článku Démonismus Zakopaného (Demonizm Zakopanego) nemýlil, když místo definoval jako na jedné straně nehynoucí zdroj inspirace, který však mnohé může – vzhledem ke zdejšímu bohémskému způsobu života zahaleného kouřem opia – přivést do záhuby. Velkou službu Zakopanému pak prokázal Karol Szymanowski, skladatel, jenž se kvůli zdravotním indispozicím musel vyvarovat horských túr, a soustředil se proto na místní obyvatele. Jeho balet Zbojníci (Harnasie) si získal publikum v Praze i Paříži.

Dvacáté století bylo také časem, kdy se turistika individualizovala a hory se otevřely pro návštěvníky bez zkušeného doprovodu. Pro mnohé goraly starého ražení, jakým byl kupříkladu výborný průvodce a řezbář Szymon Tatar, byla tato proměna jen málo pochopitelná. Jakkoliv ale goralští průvodci pozbyli svou dřívější nezastupitelnou roli, v kultuře si díky těsné symbióze s uměleckým světem zajistili pevnou pozici.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.