01. října, 2025 Lucie Zakopalová
Je málo známým faktem, že to byly ženy, Alina Pienkowska, Henryka Krzywonos, Anna Walentynowicz a Ewa Ossowska, které zabránily dělníkům v Gdaňských loděnicích roce 1980 přistoupit na první dohody a ukončit stávku, která díky tomu vyvrcholila vznikem Solidarity. Fot. Mariusz Cieszewski / Polský institut v Praze
Právě tomuto tématu se věnuje výstava Ženská tvář revoluce, která bude zahájena 12. listopadu v Paláci Metro na pražské Národní třídě během Týdne svobody a oslav sametové revoluce. Připomíná osudy českých, slovenských a polských disidentek a jejich důležitou roli v porážce komunismu. V čem je pro nás přínosné připomínání často méně viditelné a oceňované práce žen v opozici? Nejen ve střední Evropě sledujeme poptávku po silných mužích, z nichž někteří nastoupili do vysokých funkcí a jiní se v nich už vidí. Jejich agresivní rétorika slibující rychlá řešení naplňuje mediální a veřejný prostor. Není tedy na škodu upozorňovat na fakt, že za událostí zásadní pro naši demokratickou transformaci nestála ani tak velká gesta a křik, jako spíše neústupnost a osobní každodenní statečnost řady lidí. Byly to pak především disidentky, které po roce 1989 zmizely z politiky, byť často pokračovaly ve své angažovanosti v rámci neziskových organizací.
Pokud dnes vedeme boj s dezinformacemi, v němž hraje roli i zpochybňování zločinů komunismu, mohou být příběhy disidentek těmi, které mají univerzální potenciál předat jasnou informaci o reálném životě za železnou oponou. A promlouvat k těm, pro něž hrdinství mužů-disidentů (dnes už často spojených s jejich aktuální rolí na politické scéně) zůstává spíše provokujícím ideálem. Život disidentek byl kromě „činnosti směřující k rozvracení lidovědemokratického zřízení“ mnohem výrazněji propojen s každodenností představitelnou pro většinu lidí – ležela na nich zpravidla starost o děti a domácnost.
Jak lépe a srozumitelněji ilustrovat to, čím byl minulý režim ještě v osmdesátých letech, než pomocí příběhů, jako byl ten Drahomíry Šinoglové? Ta byla s manželem pronásledovaná za přečiny jako vyjádření nesouhlasu s okupací Československa (následoval vyhazov z práce), za prostý fakt, že šla při volbách za plentu, nebo za šíření samizdatu. Vše vyvrcholilo snahou ji navzdory těhotenství uvěznit a pozdějším zatýkáním, kdy jí přivolané sociální pracovnice vytrhly z rukou šestiměsíčního syna a odvezly ho do kojeneckého ústavu, ačkoliv stačilo zavolat jeho tatínkovi. Příběhy pronásledování matek a jejich dětí – to je rovina, v níž pro nás osudy disidentek mohou mít velmi aktuální přínos ve snahách udržovat historickou paměť společnosti. Vycházejí ze sdílených a poměrně jasných hodnot mateřství.
Komplikovanější už je přijetí zásadní role disidentek v boji proti komunistickému režimu, když ženy vystupují z role obětí a jsou aktérkami důležitých událostí. Ve srovnání s jejich zapojením před rokem 1989 je najednou nízké zastoupení žen v dnešní středoevropské politice evidentní. Není to nějaké „postupné odcházení“. Opět si můžeme připomenout jeden konkrétní, tentokrát polský příběh. V jeho centru stojí velký kulatý stůl, k němuž v únoru 1989 zasedli představitelé polské demokratické opozice a komunistické vlády, aby se dohodli na podmínkách předání moci. Solidaritu tam s pětadvaceti muži zastupovala jedna jediná žena – Grażyna Staniszewska. Byl to šokující nepoměr, který se kromě hlavního kulatého stolu propisoval i do dalších jednání v následujících dnech.
V polské opozici přitom ženy rozhodně nechyběly. Připomeňme, že zapojení polské veřejnosti do opozičních aktivit v osmdesátých letech bylo ve srovnání s Československem masové. Hlavní rozdíl byl v tom, že zasahovalo všechny společenské vrstvy. Nezávislé samosprávné odborové svazy Solidarita měly v roce 1980 deset milionů členů. A v počátcích všeho, během stávky v Gdaňských loděnicích, to byla Anna Walentynowicz, od jejíhož protiprávního propuštění všechno začalo.
Alina Pienkowska, Henryka Krzywonos, Anna Walentynowicz a Ewa Ossowska také zabránily dělníkům včetně Lecha Wałęsy, aby přistoupili na první dohody a stávku ukončili. Argumentovaly nutností solidárně s dalšími závody pokračovat. Výsledkem byly obrovské ústupky komunistické moci a zrod Solidarity. Po jejím zákazu a vyhlášení stanného práva 13. prosince 1981 spolutvořily stovky polských disidentek necenzurované noviny, rozhlas a nelegální tiskárny, organizovaly sítě konspiračních bytů a vymýšlely strategii boje. A taky končily ve vězeních nebo zbité na demonstracích. Co si v tomto kontextu počít s fotografií jednání u kulatého stolu, na níž je mezi tmavými saky jeden růžový bod?
Podobné to bylo v Československu. Disent tu měl trochu jinou podobu než v Polsku, spojenou často s konkrétními rodinami a skupinami přátel – komunitami v bytech, na chalupách nebo na takzvaných barácích. Právě lokalizace v soukromých prostorách umožnila ženám „být u toho“ (a zároveň i s dětmi doma). A skutečně byly – do roku 1989 se mezi mluvčími Charty 77 objevilo deset žen, některé opakovaně. Podílely se na vzniku samizdatu nebo informovaly zahraniční novináře o zatčených a vězněných. Za mřížemi také řada z nich skončila, snášely opakované výslechy. Po sametové revoluci jich ale do politiky zamířilo málo.
Proč najednou zmizely? Jednoduchá odpověď není. V různých rozhovorech samy disidentky mluví o tom, že měly pocit, že už je vybojováno, a mohou se tak vrátit ke svým původním profesím. Nebo nebyly přizvány a nechtěly budit zdání, že jim jde o nějaké funkce. Nebo je politika svou agresivitou odradila. Podobné názory najdeme v historické reportáži Marty Dzido Kobiety Solidarności (Ženy Solidarity) i ve dvou knihách rozhovorů – Bytové revoltě Marcely Linkové a Nadi Strakové a Ako sme žili v rokoch normalizácie Oľgy Gyárfášové. Velmi často bývalé disidentky konstatují, že pro ně bylo přirozené nechat mužům větší prostor, vůdčí roli. Bagatelizují svou vlastní angažovanost a odvahu, zdůrazňují spíše pomocné a opatrovatelské zásluhy. Výsledkem tak je, že v historickém vyprávění chybějí.
Dobře to ilustruje situace, které jsem byla loni svědkem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Spisovatelka a filmařka Marta Dzido mluvila o svém dokumentu a knize věnované disidentkám aktivním v Solidaritě, následně také o dalších polských „sufražetkách“, díky nimž například Polky získaly volební právo už v roce 1918. Dříve než ženy v Nizozemí, Francii, Švédsku nebo v Československu. V diskusi se pak studentů ptala na ženy v českých zemích, které bojovaly za právo studovat na univerzitách nebo byly v odboji. Rozhostilo se ticho. Jedna ze studentek se omezila na konstatování, že „u nás moc žen ve veřejném prostoru nikdy nebylo“.
Pokud se tedy setkáváme s názory, že otázka toho, jak byly ženy aktivní v různých historicky významných okamžicích, se už přetřásá tak často, že je to nudné a všeobecně známé téma, bohužel tomu tak není. Zmíněná beseda na Filozofické fakultě nastartovala projekt, který po roce vyvrcholí výše uvedenou výstavou připomínající roli žen v polské a československé protikomunistické opozici v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Kurátorka Marta Dzido přitom nezvolila národní klíč, který by ukazoval rozdíly, ale podařilo se jí na konkrétních příbězích zachytit to, jak byly polské, české a slovenské disidentky zapojeny do opozičních aktivit na mnoha různých úrovních. Pomáhal jí v tom český (Marcela Linková, Naďa Straková) a slovenský tým (Oľga Gyárfášová, Zuzana Luprichová, Soňa Gyárfášová, František Neupauer), stejně jako různé instituce, v roli organizátorů pak Polské instituty v Praze a Bratislavě.
Pro české publikum může být zajímavé dozvědět se o méně známých jménech disidentek ze slovenské opozice. Například to, že se ženy mnohem více pohybovaly v šedé zóně – s možností působit například v některých kulturních institucích nebo archivech, zatímco české disidentky sehnaly přinejlepším místo uklízečky. Vznikla tak velmi různorodá poloficiální výtvarná scéna, kde se podařilo i díky umělkyním, kurátorkám a kunsthistoričkám vytvořit alternativní a svobodný kulturní prostor.
Podobně jako v českém případě byla na Slovensku zejména v osmdesátých letech zásadní ekologická otázka. Kritický stav životního prostředí, na nějž upozorňovaly mimo jiné aktivistky, byl přímým obviněním režimu. Iniciativu Bratislava/nahlas, sborník věnovaný sociálním a ekologickým otázkám z roku 1987, poukazující na to, že komunistický stát v těchto otázkách zklamal, mezi jehož autory byly i ženy, nazval Václav Havel „slovenskou Chartou 77“. Samostatnou kapitolou je významná role katolického disentu a samizdatu, v němž byly ženy aktivní, nebo podíl řeholních sester v podzemní církvi na opozičních aktivitách a jejich přímá zásluha na záchraně řeholních řádů včetně vzdělávání kněží a poskytování duchovního prostoru věřícím.
Neochuzujeme obraz naší nedávné historie, když na ně zapomínáme jen proto, že neměly chuť svoje zásluhy vyzdvihovat? Nechybí nám potom v posledním půlstoletí našich dějin důležitá část příběhu? Pohled na to, co ženy jako polovina disentu dokázaly během totality, legitimizuje nutnost přemýšlet o způsobu, jak politickou scénu kultivovat a vnést do ní jiné ženské hlasy, než je ten Kateřiny Konečné. Stejně jako se ukázalo naivní čekat na to, že ekonomické problémy vyřeší neviditelná ruka trhu, nevyplatí se nám tvrdit, že politika musí být jen boj o moc, v němž vyhrává právo silnějšího. Moderovat naši veřejnou diskusi a vytvářet v ní prostor pro dialog je něco, co se nám dlouhodobě vyplatí v boji proti dezinformacím, populistům a jiným silám, které se snaží českou (středoevropskou, evropskou) společnost rozdělit.
ROČNÍK XIV. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2025