24. února, 2023 Michal Lebduška
Poničená pravoslavná lávra v Svjatohirsku v Doněcké oblasti.
Foto: Michal Lebduška
Mykolajiv a Slovjansk patří mezi města, která byla několik měsíců v dosahu ruského dělostřelectva a kvůli ostřelování a blízkosti fronty v nich stabilně chyběla elektřina a voda. Po úspěšné ukrajinské ofenzívě v Charkovské oblasti a na pravém břehu řeky Dnipro se ale naštěstí dostala z přímého ohrožení. Proto se do nich vrátila i část obyvatel, kteří před blížící se frontou utekli. Fungují v nich obchody, restaurace i kavárny a působí vlastně docela normálním dojmem. Pokud člověk neví, kam vyrazit, nemusí si na první pohled všimnout ani fyzických škod. Konkrétně v původně stotisícovém Slovjansku, jenž byl jako první okupován a poté osvobozen ještě v roce 2014, utrpělo podle místního starosty do začátku prosince minulého roku zhruba 600 až 700 budov. Jenže k těm se počítají jak kompletně zničené domy, tak i ty, které mají třeba „jen“ vysklená okna.
Docela normálním dojmem působí nejen Mykolajiv a Slovjansk, ale vlastně i naprostá většina ukrajinských měst. V takovém Lvově je pořád celkem dost turistů z různých koutů země. Kyjev zůstává nezpochybnitelným srdcem Ukrajiny, kde sídlí všechny klíčové státní struktury. V Oděse se lidé procházejí po promenádě podél slavné pláže Lanžeron a v Charkově i Dnipru chodí do restaurací a kaváren podobně jako před invazí.
Tuto zdánlivou „normalitu“ ale narušují různé náznaky, které přece jen prozrazují, že je vše trochu jinak. Na příjezdech do měst stojí kontrolní stanoviště, jejichž hustota s blížící se frontou stoupá. Oděské pláže jsou plné cedulek s lebkou a zkříženými hnáty a nápisem Nebezpečí miny! A dříve bohatý noční život v Kyjevě či Lvově utichá nepřirozeně brzy kvůli nočnímu zákazu vycházení. Okolím „bezpečného“ Slovjansku se zase za tmy nese silné dunění ze zhruba 35 kilometrů vzdálené fronty. Všude je pak k vidění výrazná koncentrace vojáků a obrovské množství válečných uprchlíků.
Hned v první den ruské invaze se v ukrajinských městech rozezněly sirény, které varují před možným raketovým útokem, a od té doby se rozeznívají pravidelně. A i když je většina poplachů „falešných“ a reálně se v daném místě nic nestane, život lidí ovlivňují. Ukrajinci mají v telefonech aplikaci, která je na možné nebezpečí upozorňuje. Zavírají se obchody, a pokud se objeví informace, že Rusové skutečně zahájili raketový útok, lidé se schovávají do krytů. V Kyjevě tuto funkci plní metro. Jako kryty slouží i sklepy, a proto jsou všechna sklepní okna chráněna pytli s písky.
Právě upozornění na to, kde se nachází nejbližší protiletecký kryt, se stala běžnou součástí měst. Ukrajinci se museli naučit, jak se v případě nebezpečí chovat a které části domů jsou nejbezpečnější. Když proto v čerstvě osvobozeném Chersonu sedíme v bytě místního aktivisty, který nám vypráví, jak tu s rodinou prožil ruskou okupaci, a v pozadí se začínají ozývat čím dál tím častější výbuchy, naznačuje nám, abychom se pro jistotu trochu odsunuli od okna. Ta jsou přelepená páskou, jež snižuje riziko, že se sklo rozbije a někoho zraní.
Vedle sirén a oken zpevněných lepící páskou jsou dalším velkým symbolem války pomníky a památky, které jsou dočasně zakryté, aby se zabránilo jejich poškození. Řada z nich byla postupně doplněna o plachty s jejich vyobrazením a různými doplňujícími hesly. Například na plachtách kolem čtyř historických fontán v rozích hlavního lvovského náměstí se proto můžeme dočíst, že „originálem se budeme kochat po vítězství“. Podobně se Ukrajinci snaží ochránit cenné umělecké a muzejní sbírky, a tak jsou nyní ukrajinská muzea zavřená. Že se nejedná o zbytečnou prevenci, ukázal osud stovek památek, které Rusové poškodili nebo zcela zničili, a muzejních sbírek, jež byly vyrabovány a odvezeny do Ruska.
V neposlední řadě patří k velkým symbolům současné reality ukrajinských měst neobvyklá tma, která panuje po setmění, a všudypřítomný hluk generátorů. Nehledě na to, že se situace v posledních týdnech zlepšila, se města kvůli systematickým ruským útokům na energetickou infrastrukturu potýkají s velkými výpadky elektřiny. Mimochodem, paradoxně lepší situace je v tomto směru spíše na východní Ukrajině blíže fronty než například ve Lvově nebo Kyjevě.
Místní úřady se sice snaží vytvářet plány, podle nichž se v dané oblasti elektřina vypíná, ale ne vždy fungují. A když už se dodávky obnoví, tak se musí šetřit, což se projevuje i na pouličním osvětlení. Kvůli tomu se Ukrajinci začali vybavovat generátory, jejichž hluk například v jinak klidném centru západoukrajinského Lvova se spoustou turistů nedovolí ani na chvíli na válku zapomenout. Smutnou realitu pak naplno odhalí návštěva slavného Lyčakovského hřbitova, u jehož zdí jsou pohřbíváni padlí vojáci. Čerstvé hroby, které zde od loňského února přibyly, už se počítají v řádu stovek.
Zdaleka největšími jizvami na tváři ukrajinských měst jsou ale pochopitelně fyzické škody, jejichž míra se liší místo od místa. Zatímco ve Lvově se útoky zaměřovaly na infrastrukturu víceméně mimo obydlené území a v Kyjevě je škod vzhledem k jeho velikosti naprosté minimum, tak například v Mykolajivu nebo Charkově už je toho poškozeno mnohem více. Přitom jde stále spíše o ta šťastnější města, která byla „jen“ ostřelována ruským dělostřelectvem.
Podobné „štěstí“ měla i některá města, jež si prošla okupací, jako například Cherson, kde mimochodem část škod způsobily ukrajinské útoky na budovy využívané Rusy. I přes současné ataky z druhého břehu Dnipra je stále v relativně dobrém stavu. To ale zdaleka ne vždy platí pro místní obyvatele. Mnoho jich sice před okupací uteklo, ale velká část ji prožila na místě a odnesla si z ní řadu traumat. Masové hroby, mučírny a důkazy celé řady zločinů jsou bohužel smutnou realitou prakticky na všech osvobozených územích. Spolu s tím narušují vzájemné vztahy případy kolaborace či rabování, kterého se nedopouštěli zdaleka jen Rusové. Obyvatelé okupovaných měst a vesnic, kteří stihli utéct, často po osvobození a návratu nacházejí své osobní věci u sousedů, již zde zůstali.
Zdaleka to nejhorší je ale k vidění v místech, přes která přímo prošla fronta. Zatím se jedná spíše o menší sídla, ale i tak je zde rozsah zkázy naprosto ohromující. Například v původně dvacetitisícovém Lymanu v Doněcké oblasti nezůstal stát prakticky jediný dům. I když se pomalu odklízí trosky a část škod se místní pokoušejí opravit, lidé zde stále žijí ve sklepech bytových domů bez vyhlídky na rychlé zlepšení. Podobná situace panuje i v okolních vesnicích včetně nedalekého Svjatohirsku, kde se nachází jeden z nejvýznamnějších pravoslavných klášterů na Ukrajině. Ten byl paradoxně nechvalně proslulý tím, že byl sídlem toho nejhoršího proruského pravoslaví. Prakticky stejná zkáza je k vidění i na rozhraní Mykolajivské a Chersonské oblasti na jihu Ukrajiny a totožný obrázek nás po osvobození bezpochyby čeká také v původně téměř půlmilionovém Mariupolu.
Spolu s tím je obrovským problémem osvobozených území, kterými prošla fronta, přítomnost velkého množství min a nevybuchlé munice. Ty si samozřejmě vybírají své oběti a budou ještě po mnoho let ovlivňovat život místních obyvatel, pro něž je nyní nebezpečné pohybovat se například v lesích. V momentě, kdy jsou ve zdevastovaných městech a vesnicích na osvobozených územích velké potíže i s dodávkami tepla, se prohlubuje závislost na humanitární pomoci. Vůbec největším problémem jsou ale záměrně nastražené pasti, které Rusové zanechávají v domech a na různých neočekávaných místech.
I když tedy zdaleka ne všechna ukrajinská města utrpěla velké šrámy v podobě velkých fyzických škod, válka dává o sobě vědět všude. Zbavit se všech ran bude běh na dlouhou trať, a to obzvlášť ve městech, jež jsou zcela srovnána se zemí. Vždyť i v Charkově, Dnipru či Mykolajivu, které na první pohled fungují normálně a nelze je porovnávat s místy, jimiž prošla fronta, jsou škody výrazné. Zároveň by ale bylo nešťastné odstranit veškeré jizvy, jež zde po zahojených ranách zůstanou. Měly by zůstat ve veřejném prostoru jako memento a věčná vzpomínka na utrpení, které po sobě zanechal ruský agresor.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024