27. února, 2023 Marián Balázs
Tímto starším snímkem ze setkání s Vladimirem Putinem se Robert
Fico chlubí na svém Facebooku.
Foto: Facebook/ robertficosk
Vládní koalice vzešlá z voleb v únoru 2020 se rekordně rychle stala u veřejnosti velice nepopulární. Na jaře 2021 pak musel Igor Matovič (Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti, OľaNO) po tlaku koaličních partnerů odejít z premiérského postu. Příliš se ale toho nezměnilo, protože zůstal ve vládě jako ministr financí, navíc se do jejího čela postavil k němu velmi loajální Eduard Heger (OľaNO). Loni v září se vládní koalice po odchodu strany Svoboda a solidarita (SaS) rozpadla, následkem čehož v prosinci vyslovil parlament menšinovému Hegerovu kabinetu nedůvěru.
Igora Matoviče vždy charakterizovalo permanentní vyvolávání konfliktů, vytváření obrazu nepřítele a agresivní výpady proti všem, kteří si dovolili s ním nesouhlasit. Dlouhodobě se chová psychopaticky a sebestředně. Pohrdá fakty, šíří lži a demagogii.
Když se po jeho usednutí do premiérského křesla ozývaly hlasy, že se v nové funkci bude chovat jinak než doposud, autor těchto řádků upozorňoval, že se tak nestane. Takováto vrcholná funkce totiž přináší obrovský stres, především pak v krizových situacích. To jen umocní charakterové vlastnosti, s nimiž člověk na čelný post přichází.
U Matoviče se to potvrdilo. Nevybíravě útočil na všechny kritiky a oponenty, ignoroval doporučení expertů v čase nejtěžších měsíců pandemie, narcisisticky prosazoval vlastní nápady bez jakékoliv koncepce, důvěryhodných argumentů a odborného zdůvodnění. K tomu obcházel pravidla, šlapal po politické kultuře a neustále vyvolával spory. Výsledkem je rozvrat státu a situace, kdy Slovensko opět stojí na křižovatce.
Bylo by samozřejmě chybou vše redukovat jen na Matovičovo chování. Například předseda strany SaS a exministr hospodářství Richard Sulík nebyl schopen vnímat vládu jako celek, viděl jen sebe a svou partaj. Šéf strany Jme rodina a předseda parlamentu Boris Kollár (který se v mládí pohyboval v mafiánském prostředí) si prosadil v zásadě cokoliv, co ho napadlo – když ne s koaličními partnery, tak s opozicí. A tak bychom mohli pokračovat. Nicméně Matovičovo vystupování bylo v celém tomto smutném příběhu klíčové.
Nejde ani tak o to, že vláda nakonec padla, jako spíše o způsob, jak k tomu došlo. Premiér Heger se předčasným volbám totiž mohl vyhnout. Měl v rukou všechny trumfy. Udělal však fatální chybu.
Před prosincovým hlasováním o důvěře jeho vládě se Igor Matovič nejprve na nátlak strany SaS rozhodl odstoupit z funkce ministra financí. V prezidentském paláci si to však na poslední chvíli rozmyslel (i to svědčí o jeho úrovni). Tehdy měl premiér Heger okamžitě podat demisi. Vyhnul by se odvolání vlády a ta by mohla pokračovat se všemi kompetencemi až do řádných voleb, které se měly konat v únoru 2024. Ukázala se tu však Hegerova politická nezralost a neprozíravost, a zejména pak úslužnost k šéfovi hnutí OĽaNO Matovičovi. Nese tak spoluzodpovědnost za dlouhé traumatizování veřejnosti, která se v této politické šarvátce stala rukojmím.
Po vyslovení nedůvěry má vláda jen omezené pravomoci. Některé jí zanikají a na určitá rozhodnutí potřebuje souhlas hlavy státu. Může sice předkládat návrhy zákonů a nařízení, nemůže však přijímat zásadní opatření v zahraniční, sociální či hospodářské politice. Při souběhu hned několika krizí je to vážný problém. Když si navzdory tomu současný kabinet prodloužil život o více než půl roku, je to vrcholně nezodpovědné. A vůči občanům drzé a cynické.
Předčasné volby se na Slovensku konaly už několikrát, nicméně pokaždé se hledal nejbližší možný termín. Protože tak je to zodpovědné vůči lidem i zemi. Odsunutí voleb až na 30. září znamená, že menšinový kabinet Eduarda Hegera bude bez důvěry a s omezenými kompetencemi vládnout minimálně devět měsíců. Vláda, která nenašla v parlamentu většinu pro své plnohodnotné pokračování, ji nalezla pro setrvání v úřadě po dobu několika dalších měsíců. Jedná se o ukázkový příklad nadřazení osobních a stranických motivací nad veřejný zájem. Hlasování naplánované na úplný konec září můžeme s klidem označit jako opožděné předčasné volby.
Jako argument ve prospěch podzimního termínu zaznělo, že do té doby mohou vyšetřovatelé pracovat na citlivých kauzách z časů vlády Roberta Fica a jeho strany Směr. To jen usvědčuje končící vládní koalici, že nedokázala přijmout taková opatření, která by garantovala nezávislost justice i po volbách.
Od premiéra Hegera jsme slyšeli, že konec září byl kompromisem. Na první poslech to může znít pěkně. Nicméně si uvědomme, že kompromis předpokládá dohodu na základě vzájemných ústupků. V našem případě šlo o ústupky z dřívějšího termínu (červen) a z pozdějšího termínu (dokončení volebního období). Pokud Heger ví, co znamená slovo kompromis, a pokud o něj opravdu šlo, potom to zároveň znamená, že Matovič zřejmě navrhoval dovládnutí do řádných voleb. To by za dané situace byla opravdu nehoráznost.
Matovič s Hegerem prosazovali zářijový termín z utilitárních důvodů. Oba totiž potřebují čas. Prvně jmenovaný na to, aby ještě ulovil nějaké extrémní a antisystémové hlasy a také ty, kterým imponují nenávist, vulgárnost či podpásové útoky. A aby tak zastavil katastrofální propad podpory svého hnutí. Eduard Heger zase potřebuje čas na rozmyšlenou, jak si zajistit důstojné a efektivní pokračování v politice.
V případě Igora Matoviče jde i o to, že využije každé příležitosti ukázat své pohrdání prezidentkou Zuzanou Čaputovou. To ona původně mluvila o předčasných volbách v červnu, což Matovičovi stačilo k tomu, aby tento termín ostentativně odmítl. Takže z jeho strany je odsunutí voleb zároveň součástí přetrvávajícího boje proti prezidentce.
Zářijový termín pragmaticky podporovala i místopředsedkyně vlády a šéfka skomírající strany Za lidi Veronika Remišová. Ta taktéž potřebuje čas, neboť musí vyřešit budoucnost své formace, jež se samostatně do parlamentu již nedostane.
Také většina poslanců OĽaNO tuší, že svůj mandát neobhájí, takže proč by se kvůli dřívějším volbám vzdávali několika luxusních měsíčních platů… Zkrátka prosazování zářijového termínu voleb byl jen další nechutný cirkus a podfuk na občanech.
Koalice tak dala vzácný dar expremiérovi Robertu Ficovi. Nic více si z marketingového hlediska nemohl přát. Jeho strana Směr i uskupení Hlas pod vedením Petera Pellegriniho (který ze Směru před časem odešel) budou mít několik dalších měsíců příležitost ostře kritizovat vládu. Denně mohou mluvit o neschopném kabinetu, jenž nemá důvěru ani legitimitu, má jen omezené kompetence, přesto však chce vládnout ještě déle než půl roku.
Při pohledu na Ficovu proruskou rétoriku a jeho bratříčkování se s fašisty a extremisty, na rostoucí volební preference Směru a Hlasu, ale též na utilitární spolupráci OĽaNO s fašisty to se Slovenskem opravdu nevypadá vůbec dobře.
Na stole je vážná obava o budoucnost slovenské demokracie. O to více, když Robert Fico otevřeně vyhrožuje pomstou. Třeba vyšetřovatelům, kteří se zabývají kauzami lidí spojených s jeho Směrem. Jde mimo jiné o exministra vnitra Roberta Kaliňáka. Fico hrozí též čistkami – například na Speciální prokuratuře, kterou dnes vede Daniel Lipšic. Mimochodem, generální prokurátor Maroš Žilinka už některá obvinění zrušil. Týkala se osob blízkých stranám Jsme rodina (vládní subjekt, který Žilinku do funkce navrhl) a Směr (opoziční partaj, která pro něj bez problémů hlasovala).
Když jsme konstatovali, že se Slovensko po čase znovu ocitlo na křižovatce, tak je třeba dodat, že okolnosti jsou tentokrát velmi znepokojivé.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025