08. března, 2021 Michal Lebduška
Volodymyr Zelenskyj patří k ukrajinským prezidentům, kteří se
po svém zvolení museli doučit ukrajinštinu.
Foto: Wikimedia Commons/Kancelář prezidenta Ukrajiny
Na první pohled se může zdát, že jazyková problematika jen jitří a polarizuje nálady ve společnosti, a proto je lepší se jí nezabývat. Jenže na Ukrajině byla až doposud velmi široce rozšířená praxe, kdy – ať už kvůli šetření, nebo z prosté lenosti a nechuti – například internetové obchody měly celé své stránky jen v ruštině nebo nabízely ruštinu jako první možnost. Podobně běžně se v obchodech, restauracích a jiných službách, ale i na úřadech setkávali lidé mluvící ukrajinsky s tím, že jim personál automaticky odpovídal rusky a popisky a označení zboží nebyly zdaleka vždy v ukrajinštině. To, co je zkrátka jinde běžnou praxí a samozřejmostí, na Ukrajině doposud nefungovalo. Mimo jiné právě proto byl potřeba nový zákon, který by na tuto situaci reagoval.
Od letošního ledna tak mají právě pracovníci ve službách či internetové obchody povinnost používat na prvním místě ukrajinštinu. Pochopitelně to neznamená, že (jestliže to oběma stranám vyhovuje) není možné používat jiný jazyk včetně ruštiny. Ale pokud zákazník mluví ukrajinsky, má nyní obsluha pod hrozbou pokuty povinnost mluvit s ním stejnou řečí.
Celá problematika má velmi hluboké kořeny sahající daleko do historie, které spočívají i v tom, jak kdysi vypadala společnost na Ukrajině. Sami Ukrajinci totiž byli tradičně silně podreprezentováni mezi městským obyvatelstvem, a tím pádem i elitami Ukrajiny, které tvořili v závislosti na regionu převážně Rusové, Poláci a Židé. A když nějaké etnicky ukrajinské elity existovaly, postupem času došlo z velké části k jejich polonizaci či rusifikaci. I proto neměly ukrajinština a národní hnutí zdaleka tolik prostoru ke svému rozvoji. A to tím spíš, že v carském Rusku byli ukrajinští „buditelé“ perzekvováni a po dlouhou dobu bylo zakázáno vydávání jakýchkoliv tištěných materiálů (mimo historických dokumentů) v ukrajinštině.
Ukrajinská města změnila svůj charakter až za Sovětského svazu, kdy získala v důsledku masové urbanizace a migrace z venkova definitivně ukrajinský ráz. Jenže až na menší výjimky (především ve 20. letech 20. století) doprovázela tento proces silná rusifikace nové městské společnosti. Zlomovým momentem byla v tomto směru reforma školství z roku 1959, kdy došlo k vyjmutí ukrajinštiny z povinných předmětů a „na žádost rodičů“ k výraznému zmenšení počtu ukrajinskojazyčných škol ve prospěch ruskojazyčných. Drastická rusifikace země tak vedla k tomu, že v jejích oblastních centrech bylo v druhé polovině 80. let jen zhruba patnáct procent ukrajinskojazyčných škol. Netřeba připomínat, že vysoké školství bylo kompletně zrusifikováno ještě mnohem dříve.
Za této situace není divu, že ukrajinštinu tradičně též mnoho Ukrajinců považovalo za méně prestižní a „nekulturní“ jazyk, kterým mluví jen venkované. S tímto problematickým dědictvím vstoupila země do období nezávislosti, a i když byla ukrajinština prohlášena za jediný státní jazyk a výrazně se posílilo ukrajinskojazyčné školství, ve většině sfér stále dominovala ruština. Ukrajinština zůstala jen jakýmsi formálním „rituálním“ jazykem, jenž slouží k oficiálním projevům a používá se v oficiálním písemném styku a na oficiálních veřejných nápisech. K tomu přispívala i ukrajinská legislativa, protože až do roku 2012 platil sovětský jazykový zákon z roku 1989, podle nějž byla ruština stále „jazykem kontaktů mezi národy“. I přes ustanovení ústavy tento zákon fakticky potvrzoval dvojjazyčnost Ukrajiny, což ale v praxi znamenalo zachování privilegovaného statusu ruštiny.
Ačkoliv se všichni prezidenti Ukrajiny, kteří dříve ukrajinsky nemluvili (Leonid Kučma, Viktor Janukovyč a Volodymyr Zelenskyj), státní jazyk přinejmenším pro účely veřejných projevů naučili, k faktické změně jeho méně prestižního statusu nedošlo. Tento „rituální“ charakter ukrajinštiny výborně ilustruje komediální seriál Sluha lidu, ve kterém si Zelenskyj ještě před svým zvolením zahrál postavu fiktivního prezidenta Ukrajiny Vasyla Holoboroďka. Celý seriál je ruskojazyčný s minimem ukrajinštiny, jež se v prvních dílech objevuje prakticky jen ve formě prezidentského projevu při inauguraci, který ale Holoboroďko nahradí vlastními slovy v ruštině.
Co navíc platilo pro prezidenty, už nebylo zcela všeobecnou praxí v případě premiérů, členů vlády či jiných vysoce postavených funkcionářů. K vůbec nejznámějším případům patří premiér za vlády prezidenta Janukovyče Mykola Azarov, jenž uměl jen rusky a jehož občasné neohrabané pokusy o ukrajinštinu či míchání jejích slov do ruštiny se staly terčem mnoha vtipů.
V byznysu, médiích, populární kultuře či na knižním trhu proto stále naprosto dominovala ruština. Knižní, televizní, filmová a hudební produkce z Ruska zcela převálcovala menší ukrajinský trh a také mnozí autoři, vydavatelé a producenti se soustředili na tvorbu v ruštině, která měla potenciál oslovit větší publikum. Kromě toho, že například ruská knižní produkce je levnější, obecně převládal stereotyp, že ruská (nebo ruskojazyčná) díla jsou lepší. Ukrajinskojazyční Ukrajinci tak měli velmi omezené možnosti výběru ve svém rodném jazyce. Dokonce i v jediném velkém ukrajinskojazyčném městě Lvově proto ještě po revoluci z roku 2014 v novinových stáncích zcela jednoznačně převažovala periodika v ruštině. Částečně, přinejmenším co se týče knižního a filmového trhu, se tato situace zlepšila právě po roce 2014, kdy začalo vycházet doposud nebývalé množství ukrajinských knih (včetně překladů do ukrajinštiny) a filmů.
Tato stigmatizace a marginalizace ukrajinštiny vedla i ke stigmatizaci ukrajinskojazyčných Ukrajinců. Jak zdůrazňuje publicista Mykola Rjabčuk, který se tomuto tématu dlouhodobě věnuje, na Ukrajině do značné míry funguje ve vztahu k ukrajinskojazyčné části obyvatelstva podobný mechanismus jako v případě rasismu. Lidé mluvící na veřejnosti ukrajinsky se vystavují výsměchu, pohrdání, urážkám a někdy i fyzickému násilí. Snad každý Ukrajinec používající na veřejnosti ve velkých městech mimo Lvov ukrajinštinu má v zásobě řadu nepříjemných zážitků. Jedná se například o poznámky typu „mluvte lidským jazykem“.
Asi nejznámější je v tomto směru případ skladatele a zpěváka Ihora Bilozira. Ten v roce 2000 utrpěl smrtelná zranění poté, co byl zmlácen v kavárně v centru Lvova za to, že svým zpěvem překážel skupině zákazníků ve zpěvu a poslechu ruské populární hudby. A protože, jak říká Rjabčuk, je v tomto případě jinou barvou kůže jazyk, je pro ukrajinské mluvčí snazší se přizpůsobit a z obavy před stigmatizací veřejně mluvit rusky. Pochopitelně existují v části společnosti naopak tendence ke stigmatizaci ruskojazyčných Ukrajinců. Ta ale nikdy nedosahovala zdaleka takové míry i proto, že všechna klíčová centra země s výjimkou Lvova a částečně dvojjazyčného Kyjeva jsou většinově ruskojazyčná.
Paradoxem přitom je, že právě ruskojazyční Ukrajinci (respektive politici oslovující tento elektorát a zneužívající jazykovou problematiku pro účely volebních kampaní) si tradičně nejvíce stěžovali na diskriminaci a volali po změně. Tou mělo být oficiální zavedení dvojjazyčnosti nebo přinejmenším získání oficiálního statusu pro ruštinu alespoň v některých oblastech. Tuto možnost teoreticky zavedl kontroverzní jazykový zákon z doby vlády Viktora Janukovyče, jehož schvalování v roce 2012 doprovázela spektakulární bitka v parlamentu. Fakticky ale jeho přijetím spíše došlo k potvrzení statu quo a oficiální zavedení dvojjazyčnosti v některých regionech nikdy nenastalo.
Problém spočívá v tom, že tyto představy neoperují s rovnoprávným statusem obou jazyků, ale chtějí potvrzení starých sovětských privilegií ruštiny. Například pro úředníky by to proto neznamenalo povinnost ovládat oba jazyky, ale formální akceptaci faktického stavu, kdy se i na lidi hovořící ukrajinsky obracejí pouze v ruštině a nemusejí se „trápit“ ovládnutím státního jazyka. Není nutno dodávat, že taková situace by vedla k další marginalizaci ukrajinštiny, podobně jako je tomu například v sousedním Bělorusku s běloruštinou, kterou UNESCO klasifikuje jako ohrožený jazyk. Kvůli tomu potřebuje ochranu a podporu především ukrajinština a ochranu svých práv ukrajinskojazyční občané.
Za tímto účelem byl v roce 2019 schválen již zmíněný nový jazykový zákon. Ten na jednu stranu narovnává některé evidentní problémy. Současně však je podle kritiků špatně napsaný a nejasný, což pramení mimo jiné ze skutečnosti, že hlavním účelem zákona je co největší omezení ruštiny, ale zároveň obsahuje ústupky jiným menšinám. I přesto spolu s novým školským zákonem schváleným o něco dříve vzbudil poměrně silné kontroverze právě mezi zástupci národnostních menšin. Vyvolal také roztržku ve vztazích s Maďarskem, které se dovolává práv Maďarů žijících v Zakarpatské oblasti na západě Ukrajiny.
Ačkoliv totiž nový jazykový zákon zavádí některá naprosto nezbytná opatření pro ochranu práv ukrajinských mluvčích a poněkud krkolomně umožňuje i používání úředních jazyků EU (čili například menšinové maďarštiny, rumunštiny či polštiny, ale už ne ruštiny), zároveň také posiluje roli ukrajinštiny ve školství. To se setkalo s odporem představitelů národnostních minorit. Na jednu stranu je pochopitelný postup Ukrajiny, která potřebuje, aby všichni její občané mluvili ukrajinsky, což například v případě zakarpatských Maďarů zdaleka ne vždy bylo pravidlem. Zároveň ale lze chápat i odpor vůči výraznému omezení dosavadní praxe, kdy existovaly střední školy s výukou v menšinových jazycích až do maturity.
I přese všechno není situace ukrajinštiny zdaleka tak špatná. Obzvlášť srovnání se sousední běloruštinou, kterou ruština prakticky vytlačila z běžné komunikace, pro ni nevyznívá nijak tragicky. Ruština si sice v mnoha sférách a regionech zachovala nebo dokonce posílila svůj privilegovaný status, ale používání ukrajinštiny zcela evidentně posílilo. Poměrně výrazná tendence byla v tomto směru vidět po roce 2014, kdy řada Ukrajinců dříve používajících výhradně ruštinu z principu přešla na ukrajinštinu. Ta se pro mnoho lidí stala módní, přičemž dříve byla takto vnímána ruština. Zároveň platí, že oba jazyky spolu v běžné komunikaci i přes výše naznačené problémy, které se přece jen s postupem času stírají, koexistují.
Po třiceti letech nezávislosti Ukrajinci přijali Ukrajinu za vlastní stát a v mladé generaci neexistuje takřka nikdo, kdo by měl problém přinejmenším s porozuměním a základní komunikací v jednom ze dvou hlavních jazyků. Autor tohoto textu měl mnohokrát možnost zaslechnout (obzvlášť na ulicích Kyjeva) dvojjazyčné dialogy podobné těm mezi Čechy a Slováky, kdy každá ze stran mluví bez jakýchkoliv komunikačních obtíží ve svém jazyce. Ani například v ruskojazyčné Oděse neměl pisatel těchto řádků problém s komunikací v ukrajinštině. Velmi časté je také zcela automatické přeskakování mezi jednotlivými jazyky nebo přizpůsobování se řeči, v níž byla položena otázka. I přes všemožné překážky a stále mnohde privilegovaný status ruštiny se situace ukrajinštiny obzvlášť po roce 2014 malými krůčky zlepšuje.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024