05. června, 2026 Michal Lebduška
České stopy v Užhorodu jsou všudypřítomné. Foto: Michal Lebduška
Užhorod je zdaleka nejbezpečnějším oblastním centrem současné Ukrajiny. Prvnímu ruskému dronovému útoku čelil až letos v květnu, tedy více než čtyři roky po zahájení invaze. Není divu. Leží totiž přímo na hranici se Slovenskem a na jeho okraji se nachází hraniční přechod. Jde o pozoruhodné město, jehož dějiny a vývoj nemají v ukrajinském prostředí obdoby.
V naprosté většině Ukrajiny zanechalo své hluboké stopy dlouhé panování Polska, Ruska a v případě jihu země také zprostředkovaně Osmanské říše. Tyto a další vlivy se prolínaly a postupně vytvořily s většinovým ukrajinským obyvatelstvem unikátní prostředí dnešní Ukrajiny. Užhorod a celá Zakarpatská oblast je ale jiná. Nepřetržitě od 10. století byla součástí Uherského království, čímž sdílí dějiny se Slovenskem. Dnešní slovensko-ukrajinská hranice vznikla až po druhé světové válce a nikdy dříve se v těchto místech nenacházela.
V samotném Užhorodu se proto prolínají tři hlavní historické vrstvy – uherská, československá z období první republiky a sovětská po druhé světové válce – s moderní ukrajinskou.
Před připojením k Československu byl Užhorod (maďarsky Ungvár) sice sídlem jedné z uherských žup, ale jednalo se o malé provinční město na břehu řeky Už. Až meziválečné Československo, které z Užhorodu učinilo hlavní město Podkarpatské Rusi, ho za pouhých necelých dvacet let zmodernizovalo a zásadně rozšířilo. Mezi oběma světovými válkami se téměř ztrojnásobil počet domů, zregulovala řeka Už, vybudovaly se vodovod a kanalizace nebo například letiště. Je až neuvěřitelné, co vše po sobě dokázali Čechoslováci ve městě v tak krátkém období zanechat. Bez nadsázky lze tuto éru označit za zlatý věk Užhorodu.
Osu města tvoří již zmíněná řeka Už, na jejímž pravém břehu leží většina historického centra. Jeho středobodem je Divadelní náměstí, na němž se nachází divadlo a bývalý hotel Koruna ze začátku 20. století, na který přímo navazuje jedna z mnoha československých památek – funkcionalistický obchodní dům Baťa od Josefa Gočára. Odsud vede most pro pěší do zbytku původního města kolem dnešního náměstí Sándora Petőfiho. To se mimochodem za Československa nazývalo Masarykovo a stál na něm pomník našeho prvního prezidenta. Tato socha se po dlouhých peripetiích dostala po válce do Hranic na Moravě, kde ji místní po komunistickém převratu ukryli a v roce 1968 obnovili. Na začátku normalizace byla definitivně zničena. Užhorod se nového pomníku Tomáše Garrigua Masaryka dočkal v roce 2002. Ten ale stojí v jiné části města než původní prvorepublikový.
Zvláštností Užhorodu je to, že nemá žádné výrazné centrální náměstí s radnicí, což souvisí s tím, že neměl po naprostou většinu své historie samosprávu a byl v soukromých rukách uherských šlechticů. Nejvýznamnější z nich byla rodina Drugethů, jež do regionu přišla z dnešní Itálie a město vlastnila od 14. až do konce 17. století. Reprezentativní budova župního úřadu, který stojí trochu stranou od nejužšího centra města a příliš v něm nevyčnívá, proto pochází až ze začátku 19. století. Právě v něm zástupci místních Ukrajinců (tehdy oficiálně Rusínů) přijali 8. května 1919 memorandum, v němž souhlasili s připojením k Československu.
Šlechtickou část historie Užhorodu připomíná především místní hrad, ve kterém dnes sídlí Zakarpatské muzeum. Byl mimo jiné v roce 1646 svědkem vyhlášení takzvané Užhorodské unie, v jejímž rámci se část pravoslavných z tehdejší Mukačevské eparchie (diecéze) podřídila papeži a stali se z nich řečtí katolíci. Hned vedle hradu se od roku 1970 se rozkládá malý skanzen s obytnými a hospodářskými stavbami z celého Zakarpatí. Jeho nejvýznamnějším objektem je dřevěný chrám z vesnice Šelestovo, v jehož interiéru se nachází ikonostas s ikonami přenesenými z pro Čechy velmi dobře známé Koločavy.
Další dominantu města představuje nedaleká řeckokatolická katedrála Povýšení svatého kříže, jejíž dnešní podoba pochází z let 1867–1877. Původně se jednalo o jezuitský kostel postavený v první polovině 18. století, který po zrušení řádu předala Marie Terezie řeckým katolíkům. Kromě toho ještě stojí v historickém centru za pozornost bývalý klášter baziliánů z roku 1912, jenž byl ve své době nejvyšší stavbou města, a charakteristická neomaurská synagoga. Ta dnes slouží místní filharmonii.
Synagoga a další židovské památky, z nichž nemalá část je prvorepubliková, připomínají smutný příběh užhorodských Židů, kteří byli v naprosté většině vyvražděni za druhé světové války. Svého času tvořili nedílnou součást pozoruhodné mnohonárodnostní mozaiky Zakarpatské Ukrajiny. Podle československého sčítání lidu z roku 1930 jich ve městě žilo přes sedm tisíc z celkového počtu více než 27 tisíc obyvatel.
Jak už bylo zmíněno, opravdový rozmach zažil Užhorod až v československém období. Architektonické památky z této doby jsou rozesety po celém širším centru a při procházce městem lze velmi snadno narazit na charakteristicky české veřejné budovy, bytové a rodinné domy, vily, ale i například funkcionalistické městské koupaliště.
Stejně tak je město plné prvorepublikových lip. Mezi nimi vyniká především unikátní více než dvoukilometrová lipová alej na břehu řeky, která vznikla u příležitosti desátého výročí vyhlášení republiky v roce 1928. Lemuje čtvrť Malé Galago, která je největší československou perlou města.
Tím vůbec prvním, co Československo v Užhorodu postavilo, je nicméně takzvaná Malá Praha. Jedná se o malou čtvrť uprostřed města, v níž dodnes najdeme malebné dřevěné chalupy, původně sloužící jako provizorní ubytování pro představitele nového státu, a několik prvních zděných obytných domů.
Malé Galago se začalo stavět později přímo v sousedství historického centra a je mnohem velkolepější. Jeho urbanistický plán od architekta Adolfa Liebschera byl schválen už na jaře 1922 a i přes určité změny se ho tehdejší československá vláda držela až do konce svého panování v Užhorodu. Díky tomu vznikl nejrozsáhlejší soubor modernistické a funkcionalistické architektury na celé Ukrajině, který svým rázem nápadně připomíná například pražské Dejvice. Jednotlivé domy postupně přechází od zdobeného rondokubismu až k prostému funkcionalismu.
Nachází se tu řada obytných domů i veřejných budov včetně poštovního úřadu od Josefa Gočára, pobočky Československé národní banky, finančního ředitelství, policejního velitelství, soudního areálu či Masarykovy školy. Celá čtvrť byla pečlivě plánovaná tak, aby kombinovala veřejné budovy s obytnými a měla charakter patnáctiminutového města, kde lze všude snadno dojít pěšky. Je proto velká škoda, že Užhorod zůstal v Československu jen krátce a nepodařilo se dokončit další stavby jak v Malém Galagu, tak i jiných částech města. Patří k nim čtvrť Verbnyk na druhém břehu podél dnešního Pravoslavného (za Československa Palackého) nábřeží, kde stojí charakteristické budovy živnostenské školy a židovského gymnázia.
Třetí historická vrstva Užhorodu začala vnikat po začlenění města do Sovětského svazu, kdy došlo i k výrazné proměně místního obyvatelstva. Druhou světovou válku nepřežili Židé a po roce 1945 bylo do města cíleně stěhováno ruskojazyčné obyvatelstvo.
Historicky přitom Užhorod s Ruskem a ruštinou neměl nic společného a jejich vlivy sem byly importovány zvenčí. Typicky se například v Malém Galagu v sovětském období objevilo náměstí pojmenované podle ruského básníka Alexandra Puškina, jemuž zde postavili i pomník. Předtím se náměstí jmenovalo podle zakladatele Sokola Miroslava Tyrše. V rámci nedávné derusifikace pak opět změnilo název, který dnes odkazuje na legendárního slovanského knížete Laborce.
Většina sovětského Užhorodu se rozprostírá v části na levém břehu Uže a skládá se z typických sovětských sídlišť a nového centra podél prospektu (třídy) Svobody, která vede od „československého“ Masarykova mostu k železničnímu nádraží. Najdou se tu i klasická sovětská monstra, jako je obří brutalistický hotel Zakarpatťa. Naproti němu zase ční „ruský“ pravoslavný chrám z roku 2000, jenž byl postaven po vzoru moskevského chrámu Krista Spasitele.
V sovětském období se Užhorod každopádně výrazně rozšířil. Naopak časy po vyhlášení nezávislosti Ukrajiny znamenaly pro město velký úpadek. Zakarpatská oblast totiž patřila k vůbec nejchudším regionům země a Užhorod je vůbec nejmenším regionálním centrem na periferii daleko od Kyjeva. Až s postupem času se začala situace o něco zlepšovat i s tím, jak Užhorod začínali objevovat turisté.
Paradoxně největší vzpruhu pro něj znamenala ruská invaze na Ukrajinu v únoru 2022, kdy se z jeho největší nevýhody, periferní polohy vůči zbytku Ukrajiny, stala přednost. Jeho vzdálenost od fronty a blízkost slovenské hranice z něj dlouho činila bezpečné město. Ruské drony sem až do letošního května nezamířily a do města se kvůli tomu přesunulo mnoho obyvatel i byznysu z jiných regionů.
Užhorod proto nyní za války zažívá obrovský stavební boom, často vůbec poprvé se zde otevírají pobočky oblíbených ukrajinských řetězců, zlepšuje se úroveň služeb a město celkově evidentně prosperuje a ožívá. Pochopitelně to s sebou přináší i jisté třenice. Je ale nezpochybnitelné, že uprostřed obrovské ukrajinské tragédie nastaly pro Užhorod lepší časy.
ROČNÍK XV. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2026