04. června, 2026 Tomáš Fošum
Viktor Orbán (uprostřed) během své loňské návštěvy v Bílém domě. Foto: Wikimedia Commons/The White House
Viktor Orbán nedávno prohrál volby, načež hned uznal porážku. To podle některých komentátorů svědčí o tom, že Maďarsko bylo za jeho vlády normální demokracií. O jaký režim se jednalo podle vás?
Maďarsko podle názoru většiny odborníků na tuto zemi, které znám, bylo volebním autoritářstvím. Což je režim, kde autokrat může volby prohrát, ale je extrémně těžké ho porazit, protože má pravidla hry výrazně ohnutá ve svůj prospěch. A to Viktor Orbán každopádně měl. Známe politiky ve volebních autoritářstvích, kteří prohráli volby, a uznali to, a na druhé straně ty, kteří porážku neuznali. To nám ale o daném režimu zase tolik neříká. Vypovídá to spíše o aktuálním rozpoložení autokrata a jeho momentální situaci. Ano, Viktor Orbán uznal volební porážku, což ale nijak neumenšuje věci, které dělal, když vládl.
A mohl vlastně prohru neuznat? Přece jen se jedná o členský stát Evropské unie a NATO.
Znevěrohodnit úplně volby je v dnešní době dost těžké, protože k tomu potřebujete podporu jak doma, tak v zahraničí. Orbán nejspíše viděl, že tuto podporu nemá. Třeba si také vsadil na to, že vláda Pétera Magyara se ukáže jako neschopná a on triumfálně vyhraje volby a vrátí se znovu k moci. A ještě bude mít punc demokrata.
Podle některých politologů je volební autoritářství hybridním režimem, který se nachází někde mezi úplnou diktaturou a čistou liberální demokracií. Existuje přibližná hranice, když už systém přestává být demokracií a začíná být volebním autoritářstvím?
Obecně je problém, že je debata o politických režimech ze své podstaty často hodně zpolitizovaná. A hranice mezi režimy se dost špatně kreslí jak v odborné, tak laické komunitě, protože vždycky jsou do nějaké míry arbitrární. U volebního autoritářství je pointa v tom, že jde o režim, kde existuje nerovný přístup k soudní moci, médiím a k prostředkům na vedení volební kampaně.
Na nerovném přístupu do médií lze ukázat, proč se hranice mezi různými režimy obtížně stanovují. I v plně demokratické zemi, jakou je třeba Česká republika, existuje nějaká disproporce v tom, jak často a jak snadno se do médií dostane vládní politik oproti zástupci legitimní opozice. Protože média logicky ke konkrétnímu tématu častěji oslovují člena vlády než řadového opozičního politika.
Takže tady jde také o určitou nerovnost, kterou ale označujeme za nahodilou, zatímco ve volebním autoritářství je strukturální. Třeba proto, že opoziční politici nemají možnost jít do nezávislých médií, jež mají podobný dosah jako ta státem sponzorovaná. Nemají možnost získat peníze od nezávislých dárců na svoji volební kampaň, aby se finančně vyrovnali možnostem vládní strany, která má peníze třeba skrze to, že zneužívá státní aparát. Nebo čerpá prostředky ze státních a polostátních firem nebo od lidí žijících ze státu, protože mají hodně veřejných zakázek.
Co s tím dneska dělají sociální média? Jak zvyšují šanci na vítězství politiků, kteří bojují proti volebnímu autoritářství? Tím narážím na příklad Pétera Magyara, jemuž prý sociální média hodně pomohla vyrovnat nevýhodu proti Orbánovi.
Ono je ale těžké na základě jednoho případu zobecňovat. V době arabského jara byla premisa, že bude snazší diktatury bourat, protože máme sociální sítě a tam se můžou opoziční představitelé a sympatizanti dohodnout, kdy třeba půjdou demonstrovat. Bohužel se ale ukazuje, že to zase tak moc nepomohlo, a naopak spousta autokratů nebo aspirujících autokratů umí sociální sítě velmi dobře využívat. Učil jsem před zhruba osmi lety na jedné univerzitě kurz zaměřený na hybridní režimy, a už tehdy existovaly vědecké studie o tom, jak v Rusku Kreml využívá ty, které bychom dneska nazvali influencery a youtubery, ke zlepšení pověsti nebo mediálního obrazu Vladimira Putina u tamní mládeže. Kolik jsme v té době znali politických influencerů nebo podobných kampaní v České republice? Moc ne, tady to bylo v plenkách.
Řada politiků, kteří nejsou opravdu demokraty, umějí dnes s těmito nástroji pracovat. Třeba prezident Salvadoru Nayib Bukele je extrémně dobrý v používání sociálních sítí k získávání voličů a ovlivňování lidí, kteří normálně politiku moc nesledují. Sociální sítě jsou zkrátka příležitost, ale bohužel je prodemokratičtí politici ne vždy umějí používat. Často jsou v jejich využívání daleko lepší ti, které bychom za demokraty neoznačili.
K Viktoru Orbánovi často bývají přirovnáváni český premiér Andrej Babiš a jeho slovenský protějšek Robert Fico. Směřují také oni k nějakému volebnímu autoritářství? Je to jejich cílem?
To je složitá otázka. Podobné analogie ne vždycky úplně sedí. Jak se snažíme politiky kategorizovat a dávat k sobě, tak tím realitu často extrémně zjednodušujeme. Navíc nejsem věštec ani psychiatr či psycholog, nevidím do hlavy Andreje Babiše nebo Roberta Fica a nevím, co budují. A ani netuším, jestli třeba někdy slyšeli o volebním autoritářství. A je otázka, co vlastně chtěl ve finále reálně budovat Viktor Orbán.
U Roberta Fica každopádně vidíme, že někteří politici, když se vrátí k moci, vládnou daleko drsněji a méně demokraticky, než když vládli poprvé. Robert Fico si podle mě prožil určité trauma, když odešel od moci. Hrozilo mu vězení. Pak se k moci vrátil a byl na něj proveden atentát, což jsou všechno věci, u nichž si umím představit, že vás lidsky musejí nějak ovlivnit. Takže při jeho hodnocení jsem obezřetnější.
A Andrej Babiš? Ten se taky vrátil k moci.
Mně stále přijde, že Andrej Babiš je ve srovnání s Orbánem a Ficem jasně nejmírnější a nejvíce prozápadní. Ostražitost je samozřejmě namístě, ale tuto opatrnost bychom obecně měli mít ke všem politikům v demokracii, protože my je nemáme od toho, abychom jim zakládali fankluby, ale abychom je kontrolovali a vystavovali jim účet v pravidelných volbách.
Když ale pozorujeme kroky Babišovy vlády ve vztahu k veřejnoprávním médiím a její snahu nějakým způsobem omezit vliv neziskových organizací, není to přece jenom krok orbánovským směrem?
Samozřejmě že všechny tyto kroky vzbuzují nedůvěru a mohou být ve výsledku velmi nebezpečné a destruktivní. To v žádném případě nechci bagatelizovat. Je podle mě škodlivé osekávat nevládní občanský sektor, svobodu médií a podobně. Rozhodně si nepřeji, aby se tady kopírovaly zákony, které se podezřele podobají těm z Ruska a dalších zemí postsovětského prostoru, které jsou na tom s demokracií špatně. Když ale sleduji naši debatu o veřejnoprávních médiích, moc nevím, co si z toho vzít. Znám zákony na omezování médií nebo jak to fungovalo v čistých diktaturách, a vidím, jak se tím snaží inspirovat politici v různých částech světa. Česká debata je ale strašně zmatená, takže bych nedal ruku do ohně za to, že jednotliví aktéři často vědí, čeho chtějí dosáhnout, a že to vědí jejich voliči.
Ve své práci se hodně zabýváte zeměmi Latinské Ameriky. Dá se tamní volební autoritářství srovnat třeba se střední nebo východní Evropou?
Koncept volebního autoritářství vznikl na základě výzkumu Stevena Levitského a Lucana Waye. Na tom je zajímavé, že Levitského k této myšlence navedlo zkoumání peruánské politiky, kde tehdy vládl Alberto Fujimori, což byl typický volební autokrat. A Lucan Way jako odborník na postsovětský prostor zase tehdy hodně sledoval Bělorusko, kde začínal vládnout Alexandr Lukašenko, a Ukrajinu Leonida Kučmy. Takže se vlastně od počátku tento koncept soustředí na země v těchto dvou částech světa a vidí podobnosti mezi tím, jak tamní politici, kteří to s demokracií nemyslí příliš vážné, vládnou.
Ne všechny proměnné jsou pochopitelně vždy stejné, protože například nějaké formy volebních podvodů jsou v Latinské Americe obecně častější. Dále jsou tyto země daleko násilnější, je tam třeba ve srovnání se střední Evropou i více politického násilí. Ale pokud se soustředíme na parametry vládnutí, vidíme, že tyto části světa mají často více společného, než bychom si možná chtěli přiznat.
Maďarsko je v tomto příběhu důležité. Odborníci na demokratizaci obecně očekávali, že by mělo spíše zůstat konsolidovanou demokracií, protože mělo pro to předpoklady. Bylo mimo jiné součástí Evropské unie. Ta byla vnímána jako demokratizační aktér, který velmi pomohl k tomu, že Vladimír Mečiar, což byl ve své době další volební autokrat, prohrál na Slovensku volby a odešel od moci. A Slovensko se následně demokratizovalo a stalo členem EU. Zkrátka Maďarsko, které je součástí Evropské unie a má extenzivní vazby na Západ, mělo zůstat demokracií. A ke zděšení mnohých začal Viktor Orbán po návratu k moci utahovat šrouby.
U Orbána se spekuluje, že by po své volební porážce mohl čelit trestnímu stíhání. Zmiňoval jste, že Ficovi hrozilo vězení. U nás se Andrej Babiš vyhnul pravděpodobnému odsouzení díky poslanecké imunitě. Podobné problémy má třeba izraelský premiér Benjamin Netanjahu, ale třeba i americký prezident Donald Trump. A například v Brazílii mají oba poslední prezidenti zkušenost s vězením.
To je samozřejmě hodně velký problém, když vidíme tolik politiků, co se ucházejí o moc a mají potíže se zákonem. Už jenom z toho hlediska, že když vám hrozí soud, budete pochopitelně dělat všechno pro to, abyste se mu vyhnul. Máte potom větší motivaci dělat věci, které byste třeba jinak neudělal. Zároveň když pak vidíme, že se politik hrozícímu soudu díky své moci vyhne, boří se iluze toho, že jsme si všichni před zákonem rovni.
Nastává též paradoxní situace, kdy z jedné strany část voličů říká, že nechce, aby vládl politik, který porušuje zákon. A z druhé strany slyšíme hlasy: „Když vládne, tak ho omilostněte, přece nechceme, aby nám vládl politik, jemuž hrozí odsouzení.“ Myslím, že u nás otázku očištění Andreje Babiše tímto způsobem otevřel bývalý ministr Vladimír Mlynář. A Donald Trump zase vyzval izraelského prezidenta, aby dal Netanjahuovi milost. Takže to je taky zvláštní politický trend.
Zároveň v mnoha zemích pozorujeme, že se zvyšuje politická polarizace.
Bohužel tím, jak politická polarizace stoupá, jsme stále více uzavřeni ve dvou táborech, „my versus oni“, což je zase velmi destruktivní, protože potom nechceme často vidět chyby našeho tábora a daleko více upozorňujeme na chyby toho druhého. To zase komplikuje politickou diskusi, nalézání shody a kompromisu. A to mi přijde jako velký problém. V demokracii musíme být schopni nalézat nějaké kompromisy. Málokdy máte takovou koncentraci politické moci od voličů, že je dělat nemusíte. A i tak je to asi z dlouhodobého hlediska špatně.
Nicméně se mi docela líbila myšlenka, kterou nedávno řekl slavný americký politolog polského původu Adam Przeworski. Říká, že v dnešní parlamentní demokracii, když vyhrajete volby a sestavíte vládu, reprezentujete jenom část voličů. Takže většinou půlka nebo skoro půlka voličů je hned na začátku nespokojená, že ve volbách prohrála. Pak začnete vládnout a najednou se ukáže, že z vašeho programu naplníte jenom část. Čili naštvete i půlku vlastních voličů. Jinými slovy, v demokracii vždycky bude většina voličů nějak nespokojená nebo naštvaná. A z pohledu Adama Przeworského je to normální a přirozené. Něco na této myšlence je.
Další velký problém je podle mě to, že když se vytvoří ony dva tábory, dost často v jednom z nich bývají strany, které se hlásí k liberální demokracii, a v druhém se shromáždí pouze populistické nebo autoritářské subjekty. Takže když první tábor prohraje, neexistuje k němu žádná demokratická alternativa.
To samozřejmě ano, ale zase platí, že nevidíme úplně do hlavy politikům, neznáme jejich motivace. A o to méně známe motivace voličů. Asi často dokážeme říct: „Tento politik je demokrat, zatímco tento politik jím rozhodně není.“ Byl bych ale hodně opatrný projektovat to do hlavy voličů. Protože my často sklouzáváme k jednoduchým analogiím typu „voliči volí Okamuru, protože nechtějí demokracii“. Ale vy si jako volič vybíráte politika, který má v programu třeba patnáct věcí a vás z nich zajímají tři nebo čtyři. Volíte ho například proto, že vám slibuje, že budete mít levnější potraviny. A demokracie vás tolik nezajímá. Zároveň vidíme, že existují lidé, kteří nevolí pro někoho, ale proti někomu.
V některých zemích ale opravdu asi můžeme identifikovat dva bloky, kde zjevně jednomu na demokracii záleží více a ten druhý směřuje k nějaké méně demokratické formě vlády. Mě třeba děsí, co nyní pozorujeme ve Spojených státech, jež jsou nezpochybnitelně institucionálně nejkvalitnější demokracií ve smyslu historie, praxe a podobně. A i tam vidíme, že třeba státní správa, soudy či nezávislá média jsou pod velmi vysokým tlakem a často mu podléhají. Nebo vycházejí politikům vstříc výrazně více, než bychom čekali. A když k tomuto dochází v zemi, jako jsou Spojené státy, asi se nemůžeme tolik divit, že se podobné věci dějí třeba ve státech východní Evropy, které nemají tak dlouhou zkušenost s demokracií.
V USA trvá demokracie 250 let. Jak si vysvětlujete, že prezidentu Donaldovi Trumpovi autoritářské metody tak často procházejí?
Nesleduji pravidelně sociologická data ze Spojených států. Nevím tedy, jaký je názor většiny Američanů na fungování jejich systému. Třeba bychom zjistili, že jsou k němu daleko kritičtější, než si myslíme. Zároveň je obecně velkým problémem, a už se na to upozorňuje řadu let, že my se v sociologických šetřeních ptáme lidí často na demokracii, ale málo se třeba ve škole učí, čím demokracie vlastně je a jak má fungovat z hlediska svých institucí. Protože dnešní vymezení demokracie v komparativní politologii, které se věnuji, je primárně institucionální. Česká demokracie je také primárně institucionální. Přitom ale narážíte na to, že se spousta voličů s termínem demokracie setkala v lepším případě pouze v dějepise na hodinách o antickém Řecku. Ale to byla úplně jiná demokracie.
Je celkem známá věc, že Česko má politický systém nastaven docela dobře. Nakolik jsou instituce pro kvalitu demokracie důležité?
Většina institucionalistů by vám řekla, že jsou tím nejdůležitějším. Podle mě je důležitá kombinace institucí a lidí, samo o sobě nemůže fungovat ani jedno. Je pravda, že naše instituce jsou poměrně robustní a česká ústava nás chrání před spoustou problémů. Ale já pochybuji, že se tehdy psala s vědomím, před čím vším nás bude chránit, protože její autoři si podle mě nemohli úplně představit, v co všechno se politika vyvine.
Jak si vy sám definujete demokracii? Vnímáte ji jako liberální demokracii? Jako systém brzd a protivah?
Já ji vnímám jako institucionální demokracii liberálního typu, jak ji definuje například nizozemský politolog Arend Lijphart. Liší se od minimalistické verze demokracie podle ekonoma Josepha Schumpetera, v níž si pravidelně volíte vládu a dáváte jí právo vládnout. V té maximalističtější verzi jde o systém, který stojí na institucích. A odškrtáváte si, jestli tam jsou minimální znaky toho, jak mají instituce fungovat. Jsem zastáncem této verze. Pochopitelně máme dneska ještě extenzivnější názory, jež říkají, že moje chápání demokracie je hrozně úzké, že má řešit i takové věci, jako je třeba sociální nerovnost. A pak jsou tu ti, kteří zase tvrdí, že u liberální demokracie máme škrtnout liberální rozměr. Ostatně k tomu se hlásili třeba Viktor Orbán nebo Vladimír Putin. Šéf Slovenské národní strany Andrej Danko také prohlásil, že nechce liberální demokracii, protože ta je pouze pro liberály. A on je konzervativec.
Což je nepochopení pojmu liberální demokracie.
Toto nepochopení je však signifikantní pro naši dobu. A to i proto, že jsme se neshodli na tom, co některé termíny znamenají. Někdo řekne: „Chci přímou demokracii jako ve Švýcarsku. Chci tady pořádat referenda a rozhodovat daleko detailněji věci, které v parlamentní demokracii delegujete na politiky.“ Taková debata je v demokracii zcela legitimní. Problémem je, že potom máme tendenci dělat překotné reformy, které úplně nedomýšlíme. Jako když jsme v České republice před lety zavedli přímou volbu prezidenta. Jenže podle ústavy máme relativně slabého prezidenta, který je ale volen přímo, takže získává silný mandát od voličů. A ti samozřejmě čekají, že když mu dali důvěru a zvolili ho, bude aktivně měnit věci, které požadují. On toho ale podle ústavy sám o sobě moc měnit nemůže. A přesně z toho vznikají nejasnosti, které jsme při onom ústavním inženýrství nepromysleli. Takže v tomto směru je demokracie chaos.
V rozhovoru pro Český rozhlas jste před třemi lety řekl, že demokracie byla na vrcholu kolem roku 2010 a že od té doby demokratické režimy ve světě ubývají. Předpokládám, že to stále platí.
Tehdy jsem to říkal na základě každoročních reportů o demokracii ve světě, které vydává institut V-Dem, jenž to samé potvrdil i letos. Aktuální report se jmenuje Democracy Report 2026: Unraveling The Democratic Era?. Na druhou stranu třeba report konkurenční organizace Economist Intelligence Unit, která je blízká časopisu Economist, zase tvrdí, že se to zhoršování zastavilo. A že vlastně podléháme trošku iluzi, neboť vidíme extenzivně ono zhoršování ve Spojených státech, ale to je jen jedna země. Nicméně je jasné, že demokracií rozhodně moc nepřibylo. Navíc my se vždycky soustředíme hlavně na pár pozitivních příběhů. Nyní vidíme v tomto světle Maďarsko, stejně jako jsme dva roky zpátky viděli Guatemalu.
U Maďarska jedna věc docela zapadá. Nejedná se o velkou zemi, přesto má ve světě prohra Viktora Orbána ve volbách obrovskou odezvu. Nejsem jeho fanouškem. Myslím si, že vládl ve volebním autoritářství. Nelze ale popřít, že z hlediska této planety byl fenoménem, který chtěli v jiných zemích napodobovat. Udával nějaké trendy. Takže jeho porážka bude příští rok ve všech hodnoceních stavu demokracie jednou z největších událostí. Ať se stane cokoliv. A to si myslím, že je taky zajímavé, protože výhra Andreje Babiše nebo Petra Fialy by ve světě takto nerezonovala. Maďarsko geopoliticky dlouhodobě boxovalo výrazně nad svou váhovou kategorií.
Proč podle vás liberální demokracie ve světě oslabuje?
Celkově si myslím, že je to tím, že ve spoustě zemí nedokázali politici doručit voličům výsledky, které očekávali. Někdy to může být voličským příliš vysokým očekáváním, ale často opravdu politici vládli špatně nebo byli třeba zkorumpovaní. Jde do značné míry o vizitku těchto politiků, s níž se ale vždycky sveze celý systém. Jako když lidé v televizi sledují fotbal a jejich tým hraje špatně, naštvaně to komentují a jsou frustrovaní. A podobně jsou frustrovaní z toho, že politici dělají zjevně mnoho zbytečných chyb. Ale pořád je demokracie nejlepší možnou formou vlády. Lepší systém pro většinu společnosti zatím nikdo nevymyslel. Nepopírám, že pro některé lidi je výhodnější žít v diktatuře. Především pro ty, kteří jsou součástí vlády, anebo věří, že budou mít v tomto systému větší prospěch. Ale většina lidí nechce být na straně těch, kteří se mají špatně nebo jsou utlačováni. A v tomto směru je demokracie větší zárukou toho, že se zase tak špatně mít nebudete.
Jaroslav Bílek je český komparativní politolog. Vystudoval politologii na Fakultě filozofické Západočeské univerzity v Plzni a na Filozofické fakultě Univerzity Hradec Králové. Absolvoval studijní či výzkumné pobyty v USA, Bolívii, Nikaraguy, Švédsku, Španělsku a Mexiku. Od roku 2022 působí jako výzkumný pracovník na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. V rámci své odborné činnosti se zabývá volebními podvody a manipulacemi, problematikou vojenských převratů, výzkumem autoritářských režimů a téametm eroze demokracie. Specializuje se především na země Latinské Ameriky a postkomunistické Evropy.
ROČNÍK XV. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2026