03. června, 2026 Jan Gregor
Slovenští filmaři začali v poslední době hojně zkoumat život na periferii své vlastní země. V dokumentární sérii Medvěd se režisér Miro Remo vydal do vesnic v pohoří Poľana, aby zkoumal hrozbu přemnožené šelmy v kontextu kulturních a politických válek. O pár desítek kilometrů dál na východ do takzvaných hladových dolin bývalého sklářského regionu umístila děj svého snímku Nahoře nebe, v dolině já talentovaná debutantka Katarína Gramatová.
A na úplné východní výspě Slovenska se odehrává příběh filmu Potopa režiséra Martina Gondy, který po právu sbírá nadšené divácké i kritické ohlasy, a kromě toho také různá ocenění. Na nedávných slovenských výročních cenách Slnko v sieti získal snímek ceny mimo jiné za scénář nebo ve dvou hereckých kategoriích.
Což úplně přesně vystihuje největší trumfy příběhu zasazeného do osmdesátých let v Bohem zapomenuté vsi v situaci, kdy se její rusínští obyvatelé musejí vyrovnat s hrozbou nuceného vystěhování kvůli výstavbě vodní nádrže Starina. Tohle velké drama ale stojí jenom na pozadí osobního dramatu patnáctileté Mary (Sára Chripáková), která má dva sny: pilotovat letadlo a vypadnout z vesnické díry na střední školu do Sniny. Proti je ale tradicionalistický ovdovělý otec, jenž vyžaduje, aby se Mara stejně jako generace žen před ní vzdala jakýchkoli ambic a převzala starost o grunt.
Příběh je ukázkově vystavěn na vděčných archetypálních opozicích. Máme tu střet mezi modernitou a tradicí, uprostřed kterého se zmítá naše hrdinka. Tradici zastupuje třeba místní charismatický kněz a samozřejmě tvrdošíjný otec, který si podle tradice nechá od své dcery vykat a za vrchol pokroku považuje ruční pračku na kliku místo tradiční valchy.
A pak je tu střet mezi naivní vesnickou minoritní komunitou a autoritou státu, jehož pravidla neměla, zdá se, dosud na chod zapadlé pohraniční oblasti velký vliv. Jsme sice v době reálného socialismu, ale znaků komunistického režimu tu příliš neuvidíte. Tady se žije po staletí stejně a ani štědrá refundace místní patrioty s přesunem do paneláků v okresním městě jen tak jednoduše nesmíří.
S výše zmíněným snímkem Kataríny Gramatové má Potopa společné to, že se jedná o klasickou „coming of age story“, v níž teenager nebo teenagerka dospívá a učí se důležité lekce o světě a sobě samém. Ale zatímco Nahoře nebe je hodně impresionistický film spoléhající na improvizaci a sílu okamžiku, Gondovo dílo je skoro dokonale vysoustružené podle pouček, jak má vypadat moderní festivalový film. Každá scéna má zde své místo, každý motiv se později zúročí a završí.
Tato scenáristická suverenita ale rozhodně není na úkor autenticity. Napodruhé jsem film sledoval bez titulků a význam dialogů v rusínském dialektu jsem víceméně jen odhadoval. Gonda navíc vede své protagonisty tak přesvědčivě, že není takřka možné rozlišit, zda jde o herce, či neherce. Sára Chripáková je v hlavní roli naprosto magnetická. Nemusí dělat velká gesta, abyste se vcítili do její vzdorovité a silné povahy.
Ještě mnohem minimalističtější herecký projev má představitel jejího otce Jozef Pantlikáš, který má úlohu ztíženou ještě tím, že se jeho postava přes polovinu filmu rehabilituje po mrtvici. Ale jen očima toho uhraje tolik, že vám toto ztvárnění komplikovaného vztahu otce a dcery zůstane dlouho v paměti.
Ze strany Martina Gondy jde o ve všech ohledech vyspělou filmařinu. Při vykreslení děje i vnitřních pocitů postav si často pomáhá zajímavými obrazovými metaforami. Celková atmosféra vyprávění je s postupující stopáží čím dál víc melancholická, ale ne depresivní. Jsme svědky zániku domova a stylu života celé jedné komunity, ale on si už život najde cestičky, jak dál pokračovat, naznačuje film, který by se v programu největších světových festivalů rozhodně neztratil.
ROČNÍK XV. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2026