03. června, 2026 Lucie Zakopalová
Joanna Kuciel-Frydryszak. Foto (oříznuto): Łukasz Rajchert
Ten zvláštní pocit se mě zmocnil po prohlídce ikonické Müllerovy vily, slavného funkcionalistického skvostu Adolfa Loose. Vyvolala ho disproporce mezi prostory pro rodinu majitele a pro služebnictvo, v době vzniku nepochybně přijímaná jako zcela přirozená. Zadní, neveřejná část s úzkým schodištěm a stísněnými komůrkami byla podle slov průvodce cíleně navržena tak, aby nesváděla zaměstnance k lenošení a zbytečnému posedávání.
Onen nesoulad vyvolal podobný dojem nepatřičnosti jako pozorování zvířat v zoo. A i pocit bezradnosti, protože „s vykořisťovateli lidu“ ve střední Evropě účtovali komunisté, což náš pohled na meziválečné období s jeho jasně určeným třídním uspořádáním komplikuje. O to cennější je kniha Služky pro všechno, díky níž můžeme nahlédnout do běžného života této doby očima nemajetných žen, jichž bylo ve městech přece jen více než dam z lepší společnosti.
Jejich cestu sledujeme od samého začátku. Stát se služebnou byla totiž jedna z mála možností, jak se vymanit z vůbec nejběžnějšího údělu, a sice života na vesnici: „Varšavské služky pocházejí převážně ze vsi; jsou to dívky a ženy, které odmalička mezi poli a oborami snily o městě. O vlastních penězích, o vlastním lůžku a o vlastním, odlišném osudu. O tom, aby si mohly utahovat z dešťů a sucha, zapomněly na vrtochy dobytka, na otcovu moc, na smrduté hadry mladších sourozenců.“
Ačkoliv v knize Joanny Kuciel-Frydryszak najdeme i popis mnohem stinnějších stránek údělu služebných, získat práci v dobrém domě skutečně otevíralo dívkám možnost změnit svůj osud. Například naučit se vést městskou domácnost, poznat jinou společnost, seznámit se s budoucím manželem jinde než v okolí rodné vesnice. Takových dívek byly tisíce a je možné, že i naše vlastní prababička šla do služby, protože města začala přitahovat stále více obyvatel. A nejspíš jí práce, která se nám zdá tvrdá, ve srovnání s dřinou na poli připadala snesitelná.
Polská novinářka popisuje, jak se v některých případech dívky staly součástí nové rodiny, navázaly blízký vztah a léta pracovaly ve stejné rodině. O podobném štěstí snily, když se vydávaly na cestu z vesnic, nejčastěji vlakem. Už na nádraží se ale mohlo všechno rychle obrátit k mnohem horším koncům. Nabídky, které tam nezkušené zájemkyně o práci dostávaly, nebyly povětšinou počestné.
Nevěstince k městům patřily a končily v nich právě chudé dívky. Po příjezdu byly navíc odkázány na dohazovačky, těžko mohly chodit po neznámém městě, pokud neměly doporučení do konkrétní rodiny. „Ve špinavé sklepní místnosti v Miłé ulici bylo plno děvčat. Polky i Židovky, z vesnic, městeček i měst, hladové a nevyspalé tu v dusnu vysedávaly nejednou celé měsíce, byť v jediném pro ně přístupném zaměstnání domácích dělnic nebyla taková nezaměstnanost jako v jiných profesích. Za každou proseděnou noc bylo třeba zaplatit nebo dát něco v zástavu. Stávalo se, že paní přicházely a vybíraly si zaměstnankyně. Podobalo se to koupi koně, dívka musela být například urostlá, zdravého vzhledu. Odpovídala pak na otázky, zda má snoubence, chodí-li ráda ven nebo přijímá-li hosty. Pokud ano, nevyhovuje,“ píše se v knize.
Pokud se tedy mladé ženy dostaly do služby, mohly hovořit o štěstí, neboť neskončily jako prostitutky nebo žebračky. Vznikaly také spolky, které se jim pokoušely v nesnadných začátcích pomáhat.
Dívky bydlely přímo v bytech, kde sloužily. Zřídka dostaly alespoň malou komůrku, to bylo zvykem spíše u těch nejbohatších rodin. Nejčastěji neměly ani kousek soukromí. To ale v určitém smyslu platilo pro obě strany a dnes už si neumíme představit, v jaké fyzické blízkosti lidé žili, a to nejen se členy vlastní domácnosti. Pro dívku z vesnice, která byla zvyklá na jednu místnost pro celou rodinu, to ale nebyl šok. Spát v kuchyni na lavici a svoje věci mít v jednom uzlíku nepředstavovalo z jejího pohledu nejspíše nic zvláštního.
Větší nebezpečí pramenilo z blízkosti s panem domácím. Služky se stávaly terčem sexuálních útoků a málokdy nalezly zastání – u svých paní, tedy manželek útočníků, nebo u úřadů, pokud měly vůbec odvahu se na ně obrátit: „Šestnáctiletá dívka zůstává přes léto sama s pánem domu, postarším člověkem. Když se na konci prázdnin paní vrací, služka je těhotná. Je z domu vykázána a pracuje jako kojná. Patnáctiletou dívku nakazí pán pohlavní chorobou, pán měl ve zvyku se vracet pozdě a přes kuchyň.“
A nejednalo se jen o pány domu, ale také jejich syny. V době, kdy budoucí manželé sdíleli podle křesťanské morálky lože až po svatbě, získávali mladíci sexuální zkušenosti kromě zmíněných nevěstinců i se služebnými: „Když se Iza Moszczeńska, publicistka a feministka, v roce 1903 ptá studentů Varšavské polytechniky na jejich sexuální zkušenosti, ukazuje se, že chlapci nejčastěji prožili sexuální zasvěcení se služkami. Většina z nich začala se sexuálním životem mezi patnáctým a devatenáctým rokem života. (…) Jeden z dotazovaných na otázku, s kolika ženami udržuje vztah, odpověděl, že to záleží na tom, jak často se doma mění služebná. Patnáct dotazovaných uvedlo, že ke ‚ztrátě nevinnosti‘ došlo v domě rodičů, několik bylo podnapilých, jeden se vracel z operety a mnoho bylo ‚vzrušených rozhovorem s přáteli o věcech erotických‘. Někteří se obhajovali, že tyto ženy považují za nejpřístupnější a zároveň z hygienického hlediska nejbezpečnější.“
Těhotné, nemocné nebo jinak práce neschopné dívky končí na ulici. A samozřejmou nevýhodu představuje vyšší věk. Výdobytky pracovní smlouvy, zdravotního pojištění nebo důchodu jsou hudbou budoucnosti.
Služky pro všechno překvapí příznivce reportážní série nakladatelství Absynt odlišným grafickým vzhledem i rozměrem knihy. Joanna Kuciel-Frydryszak vycházela především z archivních zdrojů, z nichž hojně cituje. Jsou to dopisy služebných, deníky, zprávy z dobového tisku a černé kroniky, soudní spisy, příručky pro služebné a jejich paní nebo odkazy na krásnou literaturu. Text je tak stylově velmi různorodý a mnohovrstevnatý. Dokreslují ho fotografie z rodinných archivů, ukázky dobových dokumentů a novin.
Právě citáty a obrazový doprovod v knize tvoří onu živou, reportážní vrstvu. Kniha není sociologickou studií nebo historickým výkladem. Důraz je zde kladen především na vzpomínky a zkušenosti konkrétních lidí. O mnohém vypovídají i snahy právně zlepšit postavení služek především ve třicátých letech. Odrážejí zažité stereotypy i výhody, jež vyplývaly z neměnné hierarchie. Konec éry služebných přichází s poválečným nástupem komunismu, který se rozhodl setřít všechny třídní rozdíly. Podařilo se mu to tak důkladně, že univerzitní profesorky pracovaly jako uklízečky – ale to už je jiná kapitola.
Zatímco český čtenář se díky překladu Michaela Alexy může seznámit s osudem služek, na Slovensku jako první vyšla kniha Joanny Kuciel-Frydryszak Chłopki, v překladu Venkovanky. Originál se v roce 2023 stal v Polsku bestsellerem a za rok se prodal na tamním trhu neuvěřitelný počet kusů, více než půl milionu. Stal se důležitým hlasem v diskusi o tom, kde hledat kořeny moderní polské společnosti. Mnozí by si přáli, aby to byla v duchu románů Henryka Sienkiewicze šlechtická tradice, blíže pravdě je ale většinový vesnický původ.
Podobně silně rezonoval polský bestseller také na Slovensku, nepochybně i v kontextu knihy Juraje Buzalky Postsedliaci: Slovenský ľudový protest. Ta vyšla ve stejném roce jako v Polsku Chłopki, jejichž české vydání se chystá. Právě Venkovanky jsou někdy až šokujícím obrazem tvrdého života na vesnici. Ve srovnání s industrializovanými a bohatšími českými zeměmi byla v tomto případě polská realita drsnější. Silné jsou v knize popsané příběhy žen, které udělaly všechno proto, aby jejich dcery nečekal stejný osud a nekonečná dřina, a snažily se jim zajistit jakékoliv možné vzdělání. Nebo je poslat do města na zkušenou – třeba i do služby.
Obě autorčiny knihy tvoří jedno vyprávění, které zpřesňuje náš pohled na realitu předválečné střední Evropy a život a perspektivu nemajetných žen. Polské novinářce se podařilo seskládat z různých archivních střípků a zmínek rozesetých v mnoha zdrojích jejich portréty a vrátit je tak zpátky do naší kolektivní paměti.
ROČNÍK XV. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2026