02. června, 2026 Marián Balázs
Budova Slovenského rozhlasu v Bratislavě. Foto (oříznuto): Wikimedia Commons/Thomas Ledl
Nejprve došlo k politickému ovládnutí policie a zásahům do sféry vyšetřování a spravedlnosti. Ficova vláda prosadila zrušení Speciální prokuratury, nepohodlní vyšetřovatelé byli odstaveni ze svých funkcí, šikanováni a veřejně očerňováni. Zároveň bylo jasné, že během tohoto ataku na demokracii, jehož důležitou součást představuje oživování proruského sentimentu a tahání Slovenska na Východ, se vláda zaměří na veřejnoprávní média.
Pro jejich ovládnutí potřebovala Ficova vláda odvolat jejich vedení, což však podle stávajících pravidel nebylo možné. Vládní politici tak zvolili autoritářské řešení. Naoko zrušili tehdejší Rozhlas a televizi Slovenska (RTVS), čímž skončil jeho ředitel Ľuboš Machaj, a přejmenovali ho na Slovenskou televizi a rozhlas (STVR). Tato fingovaná změna jim umožnila dosadit do čela veřejnoprávního komplexu nové vedení.
V červnu 2024 desítky zaměstnanců a spolupracovníků RTVS vstoupily do tříhodinové stávky. Šlo o vůbec první stávku v dějinách slovenských veřejnoprávních médií. Důvodem byly nesouhlas s navrhovaným zákonem o STVR a obava z politického vlivu. Protestní pochod zaměstnanců směřoval od budovy Slovenského rozhlasu k sídlu ministerstva kultury, kde potom vystupovali jednotliví řečníci.
Zaměstnance podpořily i některé filmařské asociace, které ve společném stanovisku žádaly stažení předloženého zákona o STVR a ukončení snah o politickou kontrolu nad médii veřejné služby bez ohledu na stranickou příslušnost. Protesty však nic nezmohly, Ficova vláda prosadila svou.
Nějaký čas to sice trvalo, ale nakonec v květnu 2025 do křesla generální ředitelky STVR zasedla Martina Flašíková, dcera dnes již zesnulého Fedora Flašíka, jenž měl kdysi blízko k HZDS tehdejšího premiéra Vladimíra Mečiara a později spoluzakládal Směr. Martinu Flašíkovou zvolili členové Rady STVR, za jejichž výběrem stáli politici vládní koalice. Na slavnostní převzetí dekretu od ministryně kultury Martiny Šimkovičové přišla nová generální ředitelka v džínách, což už samo o sobě svědčí o její úrovni.
Předtím byla Flašíková předsedkyní představenstva mediální společnosti, která provozuje Směru blízký web eReport.sk, jejž do své smrti řídil její otec. Jde o médium, které projekt Konšpirátori.sk řadí mezi konspirační a dezinformační weby s propagandistickým obsahem. Takže podobně jako ministryně kultury Šimkovičová přišla nová šéfka „telerozhlasu“ z konspiračního a dezinformačního prostředí.
Po nástupu do funkce začala Flašíková dělat přesně to, co od ní vládní moc očekávala. Z STVR propustila řadu nepohodlných redaktorů včetně aktérů uvedeného protestu.
Během propouštění nejvíce rezonovalo jméno známé redaktorky Soni Gyarfašové. Ta dlouhé roky budovala rozhlasový archiv týkající se historické paměti. Točila reportáže s lidmi pronásledovanými v období fašistického Slovenského štátu či komunistického režimu, s odbojáři, s nenápadnými hrdiny a podobně. Dělala mimořádně záslužnou a jedinečnou práci. Po protestní stávce se spolu s dalšími kolegy stala nepohodlnou. Nakonec ji jako „nadbytečnou“ propustili. Podobně byl vyhozen i další známý redaktor Ivan Brada.
STVR tvrdila, že změny nesouvisejí s osobními postoji zaměstnanců a že se propouštění dotkne pouze nadbytečných pozic. Naproti tomu do pozice šéfky oddělení lidských zdrojů nastoupila Silvia Repčoková, manželka moderátora internetového proruského konspiračního rádia InfoVojna Adriána Repčoka. Toto rádio šíří kremelskou propagandu a v minulosti bylo kvůli bezpečnostním rizikům na několik měsíců zablokováno.
Skutečnost, že rozhlasové redaktorce Rozálii Vlaskové zablokovali vstupní kartu do budovy, pracovní e-mail i přístup k počítači bez předchozího upozornění, je jedna z mnohých epizod ilustrujících způsoby politicky dosazeného a k vládě loajálního vedení STVR.
Situace v STVR nadále eskaluje, přesto i v této dusivé atmosféře plné cenzury a normalizačních praktik se najdou redaktoři, kteří nechtějí, aby nepřijatelné kroky managementu zůstávaly za zavřenými dveřmi. Přímo ve vysílání otevřeně prezentují svůj kritický postoj. Jeden z rozhlasových hudebních redaktorů ostře vystoupil proti poměrům v STVR a oznámil svůj dobrovolný odchod. Jiný moderátor využil živé vysílání a otevřeně vyjádřil nesouhlas s propouštěním zkušených a kvalitních kolegů.
Další velkým případem, který dokresluje politické ovládnutí STVR, bylo vystřižení zásadní části rozhlasového rozhovoru s lyžařkou Alexandrou Rexovou, jež reprezentovala Slovensko na letošních paralympijských hrách. Už předtím bylo veřejným tajemstvím, že vedení zpravodajství zasahuje do práce redaktorů způsobem, který překračuje rámec přípustný ve veřejnoprávní instituci v demokratické zemi.
Z předtočeného rozhovoru s Rexovou byla vypuštěna například část, kde hovořila o tom, že kvůli pokračující válce na Ukrajině nesouhlasí s účastí ruských a běloruských sportovců na paralympijských hrách, a proto odmítla být vlajkonoškou slovenské výpravy. Slovenský rozhlas tento její zásadní hodnotový postoj vystřihl, což nelze označit jinak než jako skandální cenzorskou službu ve prospěch politické moci. Obzvláště, když účast ruských a běloruských sportovců na paralympiádě byla v jiných médiích široce diskutovaným tématem.
Po vlně kritiky vydala STVR oficiální stanovisko, podle nějž šlo o standardní redakční krácení rozhovoru. Přesně takto vypadá demagogické zdůvodnění cenzury. Jde o manipulativní kouřovou clonu, jež má zakrýt to, co je v demokratickém civilizovaném světě nepřípustné. Takto se zdůvodňuje nezdůvodnitelné. A takto se na cestě k autoritářskému režimu lámou charaktery.
V civilizovaném světě by už lidé zodpovědní za podobný cenzorský zásah okamžitě skončili. A pokud ne, nezávislí novináři by z takového prostředí odešli. Avšak známá rozhlasová moderátorka Gabriela Angibaud, která doposud odváděla profesionální práci, tento zásah nejen akceptovala, ale i veřejně obhajovala.
Za zmíněné čistky a cenzuru vedle generální ředitelky STVR Flašíkové odpovídá i jí podřízený ředitel Slovenského rozhlasu Peter Janků. Ten po této funkci dlouho toužil. Získal ji však až poté, kdy ji coby trafiku dostalo opoziční Křesťanskodemokratické hnutí (KDH) za společné hlasování se Směrem při loňské kontroverzní změně ústavy, v níž bylo mimo jiné zakotveno manželství coby svazek muže a ženy.
Peter Janků, který před nástupem do čela rozhlasu pracoval jako asistent poslance za KDH Jozefa Hajka, byl kdysi oblíbeným protestsongovým písničkářem. Později se z něj stal militantní ultrakonzervativec. Když vycítil, že by mohl mít šanci obsadit vysněný post, začal na sociálních sítích opakovaně tvrdě a dezinformačně útočit proti liberálům, progresivismu a Evropské unii, přesně v duchu rétoriky Směru. A ředitelského křesla v rozhlasu se opravdu dočkal.
Politická normalizace
O politickém ovládnutí veřejnoprávních médií jasně vypovídá skutečnost, že prvomájové oslavy strany Směr moderovala televizní moderátorka Karin Majtánová. Následně vedení STVR uvedlo, že o této její aktivitě nebylo dopředu informováno a považuje ji za porušení etického kodexu. Nakonec STVR alibisticky oznámila, že moderátorku na měsíc stahuje z obrazovky.
Pokud Karin Majtánová v televizi zůstane, půjde o další důkaz podřízenosti STVR straně Směr a vládní moci. Protože redaktoři, kteří etický kodex neporušili a jen bránili veřejnoprávnost, byli propuštěni jako nadbyteční. Zatímco moderátorka akce Směru, která si navíc od Roberta Fica přímo na pódiu vyžádala polibek, o místo nepřišla, ačkoliv podle stanoviska STVR etický kodex porušila.
Propouštění redaktorů, kteří oponovali zrušení RTVS a bránili jeho veřejnoprávnost, jejich očerňování, zásahy do zpravodajství a cenzura jen potvrzují novodobou politickou normalizaci ve veřejnoprávním „telerozhlase“.
Normalizace totiž neznamená jen to, co se dělo v komunistickém Československu po roce 1968. Může mít různé podoby. Politická normalizace je procesem, v němž se nastolené způsoby fungování politiky a institucí stávají novou normou. Aktéři si na ni zvyknou, akceptují ji a v souladu s ní fungují. A když ne, není pro ně v tomto systému místo.
Ficova vládní koalice ovlivňuje fungování justice ve svůj prospěch, ovládla veřejnoprávní média, direktivně zasahuje do sféry kultury a podobně. Představy o této nové normalitě se bleskurychle staly součástí legislativních změn a také mnoha rozhodnutí, například na úrovni ministerstva kultury pod vedením Martiny Šimkovičové. Tyto kroky představují nedílnou součást normalizačního procesu.
Nejen propouštění kritiků a nepohodlných osob, ale i dosazování do funkcí nekompetentních, avšak o to více k vládě loajálních jedinců je dalším znakem politické normalizace. Justice a kultura představují pro tento proces klíčové oblasti, a právě zde se slovenská vláda činí.
Slovensko se tak ocitlo v situaci, která svými mocenskými praktikami připomíná období vlády Vladimíra Mečiara v devadesátých letech minulého století. Napomáhá k tomu současné vedení Slovenské televize a rozhlasu. Jde o lidi ochotné sloužit mocným, zavádět cenzuru a provádět normalizační čistky. Chovají se jako vazalové vděční lennímu pánovi za udělené léno.
ROČNÍK XV. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2026