01. června, 2026 Matúš Guziar
Jak Zsolt Kácsor přiznává, k vyprávění romského příběhu ho podnítily konkrétní tragické události spojené s brutálními rasově motivovanými útoky, k nimž došlo v Maďarsku v letech 2008 a 2009. Téma rasové nenávisti se však spisovatel rozhodl zpracovat zcela jinak, a to formou mytologického vyprávění. Přestože román nezobrazuje minulost realisticky, a naopak využívá množství fantazijních motivů, aluzí a hyperbol, zločin vraždy z rasové nenávisti se zde objevuje jako hnací síla a příčina pomsty hlavního hrdiny, cikánského Mojžíše. Proto lze s jistotou říct, že význam knihy spočívá v jejím alarmujícím svědectví o nenávisti v nás.
Nepřátelské vztahy mezi majoritou a menšinami jsou v ní v souladu se společenským kontextem zobrazeny bez příkras a idealizace, ba naopak často prostřednictvím znepokojivých, přímo děsivých scén. Nekonečný problém nenávisti mezi odlišnými sociálními skupinami tak není podáván formou historické analýzy či dokumentární reportáže, ale je oděn do groteskní a motivicky bohaté podoby prostořekých báchorek a povídaček o starozákonním původu romského společenství.
Nespoutaný způsob vyprávění přitom umožňuje, aby příběh rozdělený do pěti biblických knih bezbřeze košatěl a neustále zaplavoval čtenáře rozmanitými odstíny autorovy imaginace, k čemuž přispívá i široká přehlídka komických postav a periferních figurek.
Setkáváme se tak například s takzvanými čaroději, osobní ochrankou protagonisty tvořenou slavnými konstruktéry střelných zbraní, Mojžíšovými psími sourozenci, melounovými semínky v roli lodních důstojníků či dalšími barbarskými předky proroka s jejich bizarními životními osudy. Excentricita vyjádřená prostřednictvím postav přitom vychází především z jejich živočišného, pudového charakteru, jenž se kombinuje s morbidností mnoha scén.
Černohumorní epizody však tvoří jen úlomky z pradávného mýtu o romském osudu. Jádro zápletky se drží legendy o hříchu a následné kletbě cikánského pokolení. Vůbec jednu z emotivně nejsilnějších scén románu tvoří zplození chlapce Čhava, které ukazuje nenávist zneuctěné cikánské pramatky k nechtěnému dítěti: „Snažil se být úplně malý a nenápadný, aby majitelce dělohy, která ho chtěla zabít, nepůsobil bolest, a protože matce žádná pokoutní metoda nepomohla potratit, utáhla si kolem rostoucího břicha pěkný šátek s černými růžemi, aby její syn umřel v důsledku toho těsného utažení, aby už konečně chcípl.“
Pocity zavržení a nepřijetí chlapce nakonec vedou k vraždě nevlastních bratrů, Kaina a Ábela, načež celý cikánský rod prokleje chlapcův krutý otec Křivák: „Neměj ani kolébku, ani dům, ani rakev, ani ty, ani tvoji fakani.“
Naproti tomu nadpřirozené alter ego cikánské pramatky tvoří smířlivá božská postava Odpouštějící krásné paní, jež hledá potomka, krizového kapitána, který by cikánskému společenství vrátil vlastní zemi a věčnou svobodu. Věštkyně předurčuje cikánským kmenům budoucnost jediného anarchistického, a tedy vskutku svobodného národa, který na rozdíl od bílé rasy nepodlehne tendencím k zotročování lidí. Poselství této postavy tak představuje utopický ideál lidské rovnosti.
Osud cikánského národa navíc provází motiv putování. Ačkoliv jejich úrodnou pravlastí je východní část Gudžarátu, Cikáni v důsledku vzájemné nevraživosti přicházejí o domov, načež se ocitají v nejbídnější části Západu, v Hungárii, a to dokonce v postavení otroků.
Na tomto místě se dějinný vývoj Cikánů protíná s osudem Mojžíše, dítěte přeživšího rasismem motivovanou vraždu svých rodičů. Mojžíš se dostává do prostoru pracovního tábora zotročených Cikánů, kde se jeho vlastní touha po pomstě setkává se snahou osvobodit svůj národ zpod maďarského jha.
Poté, co Mojžíš naplní svůj cíl vypořádat se s vrahy rodičů, jeho duši i schopnost jednat ovládne červený had, jenž představuje dědictví praotce Křiváka a démonický hlas lidské sobeckosti, pudové agrese a nenávisti vůči druhým. Vykonání činu pomsty ho jednou provždy promění ve zločince, přichází o dětskou nevinnost a přebírá břemeno dědičného hříchu: „Ale démon se, teď ještě širší hubou, usmíval, ach, hossspodářícccku můj milý, zabil jsssi člověka, ba dokonce hned dvanáct lidí, jaká to sssíla, jaké znalosssti, jaká hlava, ale cikánský Mojžíš pochlebníka usadil, jdi ty, to přece nebyli lidé, ale špinavá prasata, co žerou pomyje, sportovní střelci vraždící můj lid.“
Pokušitelský hlas hada sice Mojžíšovi umožní pomstít se za zločiny motivované rasismem, avšak aby naplnil proroctví a vykoupil cikánský národ, musí se svému zotročiteli hadovi postavit. Pouze skrze toto vítězství totiž může zachránit sebe a dosáhnout role cikánského spasitele.
Ve třetí a čtvrté knize (Leviticus a Deuteronomium) proto sledujeme, jak Mojžíš s pomocí božské bytosti a drog buduje kolem sebe kult vůdce. Odchází do ústraní, aby získal moudrost potřebnou k boji se Zemským vůdcem, maďarským utlačovatelem Cikánů. V těchto místech se dynamika zápletky zastaví, vyprávění vyplňují nekonečné opakování poznatků z cikánské historie a následné úvahy a filosofické přemítání Mojžíše doplněné pseudomodlitbami k božské ochránkyni. Tempo a napětí vyprávění se tím rychle vyčerpává, což vyústí v trapně parodické finále. Příběh nekončí idylou, Mojžíš nedokáže vyhrát svůj životní zápas se společenským řádem, čímž se tragický cikánský osud navždy zpečetí.
Jak již bylo naznačeno, kompozice románu je jasně dána formou nápodoby náboženského pretextu. A ačkoliv se román opírá o starodávnou tradici biblického vyprávění, je zřejmé, že jeho význam je aktualizován a ironicky překódován. Filosofické úvahy o dědičném hříchu, lidské svobodě a budoucnosti lidského rodu mají přitom v maďarské literatuře rovněž významnou tradici.
Jako jeden příklad za všechny lze uvést jedno z nejvýznamnějších děl maďarské literatury vůbec s názvem Tragédie člověka od romantického dramatika Imreho Madácha. Mezi touto veršovanou divadelní hrou a Cikánským Mojžíšem lze nalézt řadu motivických a tematických paralel, a přestože se romantický text z roku 1862 nevyznačuje stylizovanou expresivitou a vulgárním jazykem Kácsorova světa, obě díla spojuje zpochybňování humanistických ideálů a hledání odpovědí na otázky o lidské morálce.
Na závěr lze říct, že díky bizarnosti a explicitní obscénnosti svých báchorek našel Zsolt Kácsor čtenářsky atraktivní způsob, jak ztvárnit závažné téma rasové nesnášenlivosti. Svým groteskním biblickým vyprávěním a sarkastickým vyobrazením lidského jednání působí román nejen originálně, ale také mimořádně aktuálně. Pod rouškou komiky a černého humoru však čtenář dostává i něco víc. Jedná se o důležité memento, které zůstává v každém z nás. Uvědomění si, že křehkost člověka spočívá také v jeho náchylnosti k lidské nevraživosti. A že ani reakce na nenávist v sobě nesmí obsahovat prvek odplaty. Jinak dojde k tomu, že sami začneme ve své duši krmit červeného hada.
Zsolt Kácsor: Cikánský Mojžíš. Anarchistická tóra. Přeložil Robert Svoboda. Protimluv, 2025
ROČNÍK XV. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2026