31. května, 2026 Wojciech Hofmański
Zdá se, že politická pozice Jarosława Kaczyńského (uprostřed) slábne. Foto: Wikimedia Commons/Klub Lewicy
Průzkum voličských preferencí uveřejněný deníkem Gazeta Wyborcza počátkem května potvrzuje trend, který je v polské politice patrný už několik měsíců: formální dominance dvou největších uskupení přetrvává, ale jejich schopnost organizovat celou politickou scénu výrazně slábne. Občanská koalice, jejíž základ tvoří někdejší Občanská platforma, zůstává první politickou silou (31,6 procenta). Ani v případě volebního vítězství by však dnes nebyla schopná sestavit stabilní parlamentní většinu.
V průzkumu druhé (21,6 procenta) Právo a spravedlnost (PiS) si nadále udržuje silný a loajální elektorát, už ale nemá pohodlnou pozici hlavního recenzenta vlády, na niž bylo zvyklé. Zároveň totiž pokračuje nárůst podpory pro uskupení ležící mimo tradiční osu sporu mezi Občanskou koalicí a PiS. Především se jedná o krajně pravicové subjekty, které se z protestních stran mění v potenciální spolutvůrce budoucí většiny.
Zvláště podstatné je to, že podobný obraz ukazují téměř všechny průzkumy veřejného mínění z poslední doby. Upevňuje se uspořádání, v němž ani jedna ze dvou největších stran není schopna politický systém ovládat. Donald Tusk víceméně opanoval své dnešní koaliční partnery z politického středu a levice, zatímco Jarosław Kaczyński ztratil reálnou kontrolu nad tím, co se děje na politické scéně napravo od jeho konzervativně-populistického uskupení.
V důsledku toho – ačkoli polské politice nadále dominují myšlenkové proudy tíhnoucí k široce chápané pravici – se rozdělení na liberálnější Občanskou koalici a konzervativní PiS pomalu stává historií. Příčiny tohoto stavu je možné spatřovat především ve slabostech a nedodělcích připisovaných k tíži dosavadním hegemonům.
Donald Tusk, spoluzakladatel křesťanskodemokratické Občanské platformy, se přinejmenším na deklarativní úrovni posunul směrem k politickému středu, čímž odčerpal kyslík personálně nadále slabé levici. Také okruh kolem zakladatele strany Polsko 2050 Szymona Hołowni, někdejšího prezidentského kandidáta a donedávna maršálka Sejmu, byl téměř nepostřehnutelně pohlcen ideologicky velmi blízkou Občanskou koalicí.
Kvůli tomu Polská lidová strana (2,8 procenta), která už roky ztrácí na významu, přišla o šanci získat volebního partnera, jenž by jí umožnil oslovit velkoměstské voliče. Připomeňme, že v posledních parlamentních volbách kandidovala v koalici s právě Polskem 2050. Navíc se lídr lidovců ministr obrany Władysław Kosiniak-Kamysz, vzděláním lékař, v roli hlasu polského venkova vůbec nenašel.
Levice (7 procent) tradičně balancuje na hranici vstupu do Sejmu a dnes nepředstavuje sílu, která by mohla efektivněji posílit proevropský proud na politické scéně.
Politický tábor pod vedením Donalda Tuska tak naráží na skleněný strop. Odkud se bere? Odklon voličů od současné vládní koalice je třeba chápat především v kontextu nesplněných slibů. Ekonomický růst spolu s odblokováním evropských fondů nakonec lidem, kteří v roce 2023 rozhodli o odstavení PiS od moci, nestačil.
Na vlastní problémy soustředěná koalice výrazně zklamala na dvou úrovních. Za prvé, nezúčtovala s největšími skandály svých předchůdců. Navíc se nechala vysloveně ponížit útěkem bývalého ministra spravedlnosti ve vládě PiS Zbigniewa Ziobra před trestním stíháním do zahraničí nebo nedávným výběrem Przemysława Czarnka na kandidáta PiS na premiéra budoucí vlády.
Někdejší ministr školství Czarnek je totiž spojován nejen s katolickým fundamentalismem, ale také s kontroverzní dotační soutěží, v níž organizace blízké tehdejšímu vládnímu táboru obdržely miliony zlotých ze státního rozpočtu. Často putovaly na nákup luxusních nemovitostí, což pochopitelně vyvolalo dojem netransparentnosti a nepotismu.
Druhým zklamáním je pasivita vlády v boji za práva žen a menšin. Dosavadní alibi v podobě nevstřícnosti konzervativních prezidentů Andrzeje Dudy a Karola Nawrockého (prezident v Polsku disponuje silným vetem – pozn. red.) přestalo být přijatelným odůvodněním a stalo se spíše negativně vnímanou výmluvou.
Zcela jiný typ potíží je vidět na druhé straně dosavadní barikády. Problém Práva a spravedlnosti představuje především slábnoucí lídr této výrazně „vůdcovské“ strany. Odráží se to už nejen v průzkumech, ale také v samotné dynamice tohoto uskupení. Předsedovi PiS je nyní šestasedmdesát let a s čím dál většími obtížemi udržuje jak stranickou disciplínu, tak monopol na nastolování politického narativu.
Ještě před deseti lety Kaczyński definoval jazyk veřejné diskuse prakticky celé polské politiky. To on určoval témata, vybíral protivníky a uměl mobilizovat vlastní voliče jednoduchými, emotivními hesly. Dnes se čím dál častěji zdá, že se opakuje a s náladami zejména mladších voličů se míjí.
Zároveň se samo PiS čím dál častěji noří do vnitřních sporů o nástupnictví. Ambice neskrývá někdejší premiér Mateusz Morawiecki, který si buduje vlastní politické zázemí i expertní skupinu, což je ve straně vnímáno jako pokus vytvořit alternativní centrum vlivu. Kolem Morawieckého a Czarnka se začínají formovat konkurenční frakce, které se připravují na dobu „po Kaczyńském“, zatímco média stále častěji popisují napětí uvnitř Práva a spravedlnosti jako reálnou krizi vedení.
Mění se také samotná image předsedy PiS. Politik, který si roky budoval auru bezohledného stratéga a člověka stoprocentně kontrolujícího své okolí, se veřejnosti začíná jevit jako unavený a chvílemi bezradný starší pán. Na polských sociálních sítích se pravidelně komentují jeho oděvní přešlapy – špatně padnoucí oblečení, obrácené kravaty, rozepnuté části oděvu nebo náhodně působící outfity při veřejných vystoupeních.
Samo o sobě jsou to detaily, jenže v politice mají symboly význam. Ještě před několika lety byl Kaczyński vnímán jako téměř asketicky disciplinovaný politik, dnes se čím dál častěji stává objektem internetového humoru a memů. Je to součást širšího procesu eroze autority lídra, který po dvě desetiletí představoval úhelný kámen pro celou polskou pravici.
A právě část pravice, jež se vymyká kontrole Jarosława Kaczyńského, získává na probíhajících změnách nejvíce. Voliči, kteří očekávají liberálnější ekonomický přístup spojený se silnou konzervativně-katolickou politickou identitou, volí populisty soustředěné kolem doposud v podstatě marginálních hráčů. Strany Grzegorze Brauna (Konfederace polské koruny Grzegorze Brauna) a Sławomira Mentzena s Krzysztofem Bosakem (Konfederace) mohou dnes společně počítat s více než dvaceti procenty hlasů. A právě jejich koaliční možnosti pravděpodobně rozhodnou o vládní většině po parlamentních volbách. Ty jsou v Polsku plánovány na podzim příštího roku.
Z polštiny přeložila Anna Šašková Plasová.
ROČNÍK XV. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2026