29. května, 2026 Antonín Berdych
Zdeňku Hřibovi se podařilo Českou pirátskou stranu stranu stabilizovat jako hlavní volbu pro progresivnější voliče. Foto: Wikimedia Commons/Pirátská strana
Několik agentur se shodlo, že součet preferencí nynějších stran v parlamentní opozici je vyšší, než má koalice premiéra Andreje Babiše (ANO). Pokud k tomu přičteme otevřený odpor občanů na různých demonstracích i tlak na sociálních sítích, nelze o současné vládě říct, že by české politice zcela dominovala. Vyčerpávají ji nejenom skryté či polootevřené vnitřní konflikty, ale hlavně otevřený spor s prezidentem Petrem Pavlem, který byl vyvolán nejmenší vládní stranou Motoristé sobě kvůli nejmenování jejího volebního lídra Filipa Turka ministrem. Forma i charakter tohoto boje vládě body nepřidávají, opozice z něj jednoznačně těží. Právě proto má smysl se podívat, v jaké kondici se jednotlivé opoziční strany nacházejí a jaké mají do budoucna šance.
Koalice Spolu, která skončila v posledních volbách s odstupem za hnutím ANO druhá, byla všemi třemi svými členy dána „k ledu“ a jednotlivé strany se teď více než na spolupráci soustředí na vlastní obnovu a posílení. Je to logický krok. ODS, KDU-ČSL i TOP 09 mají ve Sněmovně vlastní poslanecké kluby, a přestože v mnoha věcech fungují i nadále společně, pracují především na vlastní identitě.
Nejsilnější opoziční stranou je ODS. Jejím předsedou se stal Martin Kupka, který byl v předchozí vládě považován za úspěšného ministra dopravy. Kromě něj a Alexandra Vondry, jenž svou místopředsednickou funkci obhájil, byli do vedení ODS zvoleni noví lidé se zkušenostmi z komunální či regionální politiky. Ti v celostátním měřítku nepředstavují neznámé tváře, ale rozhodně nenesou přímou politickou odpovědnost za vládu Petra Fialy.
ODS se tímto krokem pokusila o změnu vizáže, aniž by musela přistoupit k radikálnímu řezu, který by ji mohl vnitřně destabilizovat. Nové vedení se teď snaží stranu více otevřít navenek. Je to v podstatě nutnost, protože ODS už delší dobu narážela na určitý personální a programový deficit.
Tato vnitřní konsolidace probíhá souběžně s ofenzivou vůči Babišově vládě, která je v porovnání s nástupem opozice v předchozích obdobích znatelně rychlejší a intenzivnější. Z hlediska preferencí se ODS drží na patnácti procentech, což sice není mnoho, ale je to více, než kolik měla ve druhé polovině vládnutí kabinetu Petra Fialy. Pro začátek pobytu v opozici to není rozhodně málo.
Zajímavou dynamiku do tohoto procesu vnáší sám Petr Fiala. Bývalý premiér a šéf ODS z politického života neodešel, drží poslanecký mandát a zejména na sociálních sítích je aktuálně nejviditelnějším opozičním politikem. Fiala s vysokým nasazením komunikuje a komentuje politiku, čímž podle svých kritiků jen se zpožděním dohání to, co měl v popisu práce už v době svého vládnutí.
Ačkoliv není v otevřeném konfliktu s aktuálním předsednictvem a volí strategii klidného soužití, jeho silná digitální stopa vybudovaná za roky v politice vytváří nechtěnou dvojkolejnost. Fialovy výstupy mají díky masivnímu počtu sledujících značný dosah, což sice pomáhá udržovat loajalitu skalních voličů, ale zároveň to přirozeně odčerpává pozornost od kroků současného vedení strany. I když uvnitř ODS neexistuje reálná poptávka po jeho návratu do čela, tato paralelní jízda představuje pro stranu test. Zatím k vzájemnému střetu nedošlo, ale vyloučen rozhodně není.
Velmi podobné preference, tedy okolo patnácti procent, má i hnutí STAN. Je to téměř o třetinu více, než kolik reálně získalo hlasů ve volbách v říjnu minulého roku. Názorů, proč se právě Starostové stali nejrychleji posilující stranou současné opozice, se nabízí víc. Jedním z vysvětlení může být to, že oslovují pragmatické voliče, kteří hledají alternativu k ODS či Pirátům, ale nechtějí volit hnutí ANO ani radikálnější strany. STAN pro ně představuje středovou volbu, jež nepůsobí tak ideologicky vyhraněně. Zdá se také, že hnutí není v očích veřejnosti tolik spojováno s nepopulárními kroky předchozí vlády. Zatímco ODS nesla hlavní díl odpovědnosti za ekonomická témata či inflaci, Starostové zůstali částečně mimo hlavní proud této kritiky.
Pokud k tomu přičteme dobré vystupování jejich lídra Víta Rakušana a kvalitní a systematický marketing, není nárůst preferencí překvapením. Problémem Starostů je ovšem to, že jsou podle průzkumů bráni jako spolehlivá „druhá“ volba a nemají silný kmen vlastních příznivců. Dá se proto očekávat, že lidé, kteří je nyní preferují, se mohou snadno přesunout jinam. Nekonfliktní styl, který STAN má, jim navíc brání jednoznačně převzít roli dominantní opoziční síly. Až do nejbližších voleb se tedy nedá očekávat, že by se Rakušan funkce jednoznačného lídra opozice reálně chopil.
Pirátská strana se nějakou dobu pohybovala na hraně pěti procent, do Sněmovny ale loni na podzim prošla poměrně pohodlně. Současné průzkumy přisuzující jí až desetiprocentní podporu tyto výsledky ještě překonávají. Novému předsedovi Zdeňku Hřibovi se zjevně podařilo stranu stabilizovat jako hlavní volbu pro progresivnější voliče, čímž prakticky absorboval zbývající podporu Zelených a podobných proudů. Hřibovi se přitom zatím daří držet stranu v mezích, které neodrazují její konstruktivnější voličské jádro, a vyhnout se sklouznutí k radikalismu, jenž by pro širší veřejnost mohl být nečitelný. Zdá se, že utichly i dříve tak typické vnitřní spory, díky čemuž strana navenek působí kompetentněji a jednotněji.
Přestože nic nenasvědčuje tomu, že by Piráti v nejbližší době plánovali agresivní expanzi, svou pozici viditelné opoziční síly si upevnili. Klíčovým testem pro ně budou nadcházející komunální volby, a to zejména v Praze, jež zůstává jejich hlavní baštou. Důležitým faktorem je také jejich schopnost kooperovat se zbytkem bývalé vládní sestavy. Jizva, kterou zanechal nucený odchod Pirátů z kabinetu Petra Fialy v září 2024, se sice pozvolna hojí, ale v paměti voličů i aktérů stále zůstává. Pobyt v opozici jim však dává prostor tyto rány definitivně uzavřít.
V daleko složitější situaci jsou zbývající dva subjekty bývalé koalice Spolu, tedy KDU-ČSL a TOP 09. Průzkumy jim přisuzují podporu mezi dvěma a čtyřmi procenty, což činí jejich samostatnou kandidaturu nepředstavitelnou. Obě strany vsadily na vnitřní restart a do čela postavily mladší tváře nezatížené předchozí vládní politikou, čímž však paralely končí.
KDU-ČSL v dubnu 2026 zvolila svým předsedou jihomoravského hejtmana Jana Grolicha. Ten do čela lidovců přišel s aurou vítěze, jenž v krajských volbách dokázal v čele koalice Spolu uspět i v nepříznivé celostátní atmosféře. Navíc přinesl aktivní styl založený na autenticitě, který se vymyká stranickému standardu. Ačkoliv se Grolich snaží stranu personálně i komunikačně oživit, zůstává otázkou, zda dokáže lidovce skutečně vytáhnout nad pětiprocentní hranici.
TOP 09 pod vedením poslance Matěje Ondřeje Havla působí o poznání méně ambiciózně. Strana se potýká s nevýraznou profilací. Její program je prakticky nerozeznatelný od ODS, s výjimkou, jak sami v TOP 09 říkají, „vyhroceně proevropské“ pozice. Straně navíc chybějí osobnosti, které by dokázaly v opoziční konkurenci vybojovat pro stranu místo na slunci. To platí i o samotném předsedovi.
Nejpravděpodobnějším scénářem zůstává, že obě strany si v nadcházejících komunálních a krajských volbách pouze ověří reálnou podporu. Bez jistoty samostatného vstupu do Sněmovny se zřejmě opět vrátí k některé formě předvolební koalice. Současné období tak slouží především ke zkoušce sil a vyjasnění si pozic pro budoucí vyjednávání.
Takto brzy po volbách, kdy se exekutiva teprve rozjíždí, samozřejmě nejde vynášet rozhodné soudy o tom, jak se bude politická mapa vyvíjet. Z aktuálního stavu však vyplývá jeden podstatný fakt: parlamentní opozice je v nezvykle dobré kondici. Rozhodně v lepší, než v jaké byla v letech 2014 nebo 2018, a to se týká i hnutí ANO v roce 2022. Současný stav je mimo jiné dozvukem volební kampaně, v níž bývalé vládní strany sice finišovaly později, ale o to intenzivněji v nastaveném tempu pokračují i po volbách. Andrej Babiš naopak po čtyřech letech ostré opoziční rétoriky musel po vstupu do úřadu přepnout do umírněnějšího a konstruktivnějšího tónu, čímž se jeho schopnost čelit nynějšímu tlaku opozice paradoxně oslabila.
Pro nové volební období jsou karty rozdané způsobem, který vládě neposkytuje žádný prostor k oddechovému času. Samostatnou kapitolou, jež přesahuje rámec tohoto textu, je pak samotný vnitřní život koaliční vlády ANO, SPD a Motoristů sobě. Tato sestava má k monolitické stabilitě daleko, a opozice tak získává jedinečnou příležitost k soustředěnému tlaku.
Zatímco navenek budou opoziční politici deklarovat snahu přebírat voliče hnutí ANO či Motoristů, v dalších letech se jejich hlavním bojištěm stane prostor mezi nimi samotnými. Souboj o to, kdo v příštích letech určí směr antibabišovské politiky, už fakticky probíhá. Je to přirozený proces. K demokracii politická konkurence patří a vládní odpovědnost by si měl v budoucnu zasloužit ten, kdo dokáže uspět v tomto vnitřním testu sil.
Start třetí vlády Andreje Babiše je navíc komplikovanější, než se předpokládalo. Namísto očekávané konjunktury čelí kabinet rozpočtovým potížím a nestabilitě, což jen dál nahrává aktivní opozici. Pro nezaujatého politického pozorovatele nastává velmi zajímavé období. Pro občana, a zejména pro toho, kdo současné vládní sestavě nefandí, je to však jen slabá útěcha. Dobré preference opozice totiž samy o sobě nezaručují, že pohled na kroky Babišova kabinetu bude v příštích letech snesitelnější.
ROČNÍK XV. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2026