28. května, 2026 Petr Zenkner
Sídlo společnosti Orlen v polském městě Płock. Foto (oříznuto): Wikimedia Commons/Adam Kliczek
Politizaci Orlenu navíc v posledních letech zvýšila skutečnost, že díky akvizicím narostl do pozice „superOrlenu”. Jeho loňské tržby byly necelých 268 miliard zlotých, tedy asi 1,5 bilionu korun. Ještě důležitější je ukazatel zisku EBITDA před zaplacením daní, úroků a odpisů, který ukazuje provozní výkonnost firmy. Loni činil 24,2 miliardy zlotých, což je necelých 140 miliard korun.
Podnikání Orlenu je rozkročeno do celé střední Evropy včetně rafinérií v Česku a už dlouho nezahrnuje jen ropu a petrochemii. V roce 2022 Orlen zfúzoval s plynárenským koncernem PGNiG (Polskie Górnictwo Naftowe i Gazownictwo), jenž mimo jiné provozuje LNG terminál na zkapalněný plyn ve Svinoústí. Do skupiny Orlen ale patří i výroba elektřiny a tepla či vlastnictví sítě regionálních médií.
Polský stát je v Orlenu se 49,9 procenty dominantním akcionářem, a to přes resort pro správu státního majetku (Ministerstwo Aktywów Państwowych). Díky takzvané zlaté akcii může blokovat i zásadní rozhodnutí. Nikdo jiný nemůže mít v Orlenu větší než desetiprocentní podíl. Druhým největším podílníkem je se šesti procenty penzijní fond nizozemské pojišťovny NN. Tomu ale stejně jako polskému státu záleží především na vyplácení dividend. Akcionáři mají za rok 2025 šanci na dividendu ve výši osmi zlotých na akcii (necelých 46 korun), což bude znamenat 9,3 miliardy zlotých, tedy necelých 46 miliard korun.
Politika bude ve spojení s Orlenem s blížícími se parlamentními volbami stále důležitější. Ty se v Polsku uskuteční nejpozději v listopadu 2027. Už letos ale Orlen ovlivní politická témata stojící za pozornost.
Začněme zmíněným Ireneuszem Fąfarou, jenž v letech 2010 až 2018 řídil litevskou rafinerii v Mažeikiai patřící do polské skupiny. Nepevnost jeho pozice naznačuje, že pokračování jeho mandátu není automatické. Dozorčí rada Orlenu dokonce prodloužila lhůtu pro podávání žádostí na posty generálního ředitele, místopředsedů a členů představenstva. Ireneusz Fąfara, který se do konkurzu přihlásil, má největší podporu u Polské lidové strany, důležité součásti vládní koalice. Měl ji už v roce 2024, kdy vedení Orlenu překvapivě převzal. Jeho jméno sice patřilo k užšímu výběru, nebyl ale hlavním kandidátem.
Tím tehdy pro polského premiéra Donalda Tuska byl šéf polské pobočky francouzské Veolie Krzysztof Zamasz, jenž za předchozích Tuskových vlád působil ve státem ovládaných energetických koncernech Tauron a Enea. Zamasz ale žádal větší volnost při výběru spolupracovníků. Právě to mu podle tehdejších informací think-tanku Polityka Insight v premiérových očích uškodilo.
Největším ohrožením pro Fąfaru je ministr pro správu státního majetku Wojciech Balczun z hlavní vládní strany Občanská koalice. Člověk, který má sám zkušenosti z řízení státního železničního přepravce PKP Cargo. Balczun o Fąfarovi a jeho dvouletém působení veřejně nepochybuje. V zákulisí se ale chová jinak a vypsání otevřeného konkurzu je hlavně jeho práce.
Už loni hned po nástupu do funkce Balczun zasáhl proti lidem v Orlenu spojeným se současným ředitelem. Závažná pro Fąfaru byla ztráta politického krytí od Kazimierze Mordaszewského, který byl spjatý s předchozím ministrem pro správu státního majetku Borysem Budkou.
Proč se Ireneusz Fąfara ocitá v nemilosti? Balczun ho považuje za příliš nezávislého a bere ho – oprávněně – jako technokrata. Jako ze zákona „správný hospodář” odpovědný za majetek akcionářů Orlenu se tak Fąfara dostává do pnutí s polskou vládou pro její snahu firmu mimořádně zdanit kvůli ziskům plynoucím z vysokých cen ropy a plynu spojených s válkou Izraele a USA proti Íránu.
Stát peníze potřebuje, protože Tuskova vláda snížila DPH z pohonných hmot z 23 procent na osm procent, na minimum klesla také spotřební daň na benzín a naftu. Ministr financí Andrzej Domański uvedl, že to státní kasu přijde na 1,6 miliardy zlotých měsíčně, tedy v přepočtu přes devět miliard korun.
Domański chce získat do státního rozpočtu navíc přes čtyři miliardy zlotých čili kolem 23 miliard korun. Orlen byl otevřeně označen za jednoho z hlavních potenciálních plátců této daně. Stát přitom podobně velkou sumu dostane ze zmíněné navržené rekordní dividendy ve výši osmi zlotých na akcii.
Důvodem Fąfarovy opatrnosti je snaha nepoškodit svoji dvouletou práci spočívající v konsolidaci firmy. Ta se hodně dotkla projektu stavby nového chemického provozu v hlavní polské rafinerii v Płocku. Kvůli několikanásobně vyšším nákladům na jeho stavbu a nižším očekávaným ziskům Fąfara projekt zrevidoval. Orlen kvůli tomu postupně odepsal ohromujících 16 miliard zlotých, tedy přes 90 miliard korun. I tak půjde o investici za 35,8 miliardy zlotých (asi 200 miliard korun).
Realistický postoj Fąfary je vidět i na zapojení Orlenu do stavby malých modulárních reaktorů. Velikášskou vizi předchozího šéfa Daniela Obajtka jeho nástupce v roce 2024 zbrzdil. Společný podnik OSGE se skupinou Synthos polského miliardáře Michała Sołowowa ale nakonec po auditu jeho podporu získal. Orlen si však vybojoval silnější kontrolu nad společným podnikem a přímý přístup k technologii reaktoru společnosti GE Hitachi. Do roku 2035 by se měly spustit dva „moduláry” o výkonu 600 MW. Mělo by to plně pokrýt potřeby velkých rafinerií Orlenu v Płocku a Włocławku. Fąfara se zároveň snaží snížit riziko i tak obří investice. I proto chce pokračovat v partnerství se Synthosem.
Fąfara zatím také úplně nenaplnil „přání” vládních politiků jít tvrdě po zmíněném předchozím generálním řediteli Obajtkovi. Tento manažer spojený s předchozí vládou konzervativní strany Právo a spravedlnost (PiS) řídil Orlen v letech 2018 až 2024. Pro nynější vládní politiky představuje červený hadr, protože i na polské poměry Obajtek překročil hranici mezi státní firmou a vládní politikou.
Spojeny jsou s ním také značné kontroverze. Pod jeho vedením se Orlen zvětšil o akvizici jiné polské státní ropné firmy Lotos sídlící v Tuskově mocenském centru v Gdaňsku. Podle současných vládních politiků bylo spojení obou firem nevýhodné, což potvrzují i audity Nejvyššího kontrolního úřadu.
Skutečně skandální je ztráta téměř 400 milionů dolarů za ropu z Venezuely. Orlen předem zaplatil za šest milionů barelů přes svoji švýcarskou obchodní dceru OTS, ropa však nikdy nedorazila.
Ani jedna z těchto kauz zatím nebyla vyřešena. Až do letošního dubna si navíc Daniel Obajtek v klidu užíval imunity europoslance, kterou nyní po hlasování v Evropském parlamentu ztratil. Otevírá se tak cesta k jeho stíhání v Polsku v některých jiných aférách, jež jsou skutečně spojeny se zneužitím moci. Prokuratura například tvrdí, že Obajtek využíval firemní prostředky Orlenu k placení detektivů pro své osobní účely.
Ireneusz Fąfara musí řešit i další dědictví po Obajtkovi. Jde o nákup vlivné, ale ztrátové sítě regionálních deníků vydavatelství Polska Press. Tato média se pod Orlen dostala v roce 2020 koupí od německé společnosti Verlagsgruppe Passau. Tituly čtou hlavně obyvatelé polského venkova, kteří mají blízko k PiS. Fąfara chce od počátku vydavatelství Polska Press prodat, v čem má i podporu Balczuna.
Podle analytika Piotra Maciążka, jenž publikuje pravidelný newsletter o polské politice a byznysu, jsou ve hře o šéfa Orlenu další tři jména. Prosazují je důležití členové Občanské koalice. Například polský ministr zahraničí Radosław Sikorski podporuje Wojciecha Kotlarka, veterána polského trhu s palivy, který nyní řídí firmu IKS Solino spravující zásobníky ropy a plynu. Tato firma je součástí Orlenu.
Tuskův blízký spojenec, europoslanec a vlivný zákulisní hráč Bartłomiej Sienkiewicz prosazuje Pawła Wojtunika. Ten je momentálně jako člen představenstva Orlenu v koncernu zodpovědný za bezpečnost. Jde o bývalého vyšetřovatele, který v letech 2009 až 2015 vedl úřad pro boj s korupcí. Má také zkušenosti z finančního sektoru, působil jako viceprezident ukrajinské Kredobank, již vlastní největší polská banka PKO.
Tím, kdo může Fąfaru nahradit, je ještě Robert Soszyński. Manažer s více než třicetiletou praxí se specializuje na energetickou a komoditní logistiku. Má zkušenosti s řízením velkých státních koncernů, v letech 2008 až 2012 byl generálním ředitelem PERNu, což je polský operátor přepravy ropy a paliv. Působil rovněž v představenstvu firmy Polskie LNG, která provozuje terminál na zkapalněný zemní plyn ve Svinoústí. Má také politickou zkušenost jako náměstek primátora hlavního města Varšavy.
Zda Fąfara přežije, bude jasné po několikrát odkládané valné hromadě, jež se koná 9. června. Jak už bylo řečeno, odvolávání ředitelů Orlenu je jakýmsi národním sportem. Za dobu, kdy šéfuje ČEZ už zmíněný Daniel Beneš, se jich v čele polské firmy vystřídalo pět. I za předchozí vlády Práva a spravedlnosti předcházel velikášskému Obajtkovi mnohem střízlivější manažer Wojciech Jasiński.
Navzdory všemu řečenému není pozice Fąfary úplně ztracená – mimo jiné i proto, že Tusk a jeho lidé musí kalkulovat také s tím, co by udělali lidovci. Stejně tak musejí brát v úvahu to, že za Fąfary tržní kapitalizace Orlenu na Varšavské burze cenných papírů překročila hranici 100 miliard zlotých. To je po přepočtu 573 miliard korun. Jeho případný konec by kurzu akcií Orlenu velmi pravděpodobně neprospěl.
ROČNÍK XV. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2026