26. května, 2026 Michal Lebduška
Prezidenti Andrzej Duda (vlevo) a Karol Nawrocki na snímku z března 2025. Foto: Wikimedia Commons/ W2k2
Při svém návratu do funkce polského premiéra si Donald Tusk zcela jistě nepředstavoval, že ve druhé polovině funkčního období své vlády se bude muset potýkat s mnohem tvrdším hráčem, než byl v letech 2023 až 2025 dnes již bývalý prezident Andrzej Duda. I když s ním měl řadu sporů, dokázali se při zpětném pohledu na řadě věcí shodnout. Bez určité elementární shody je přitom vládnutí v Polsku nesmírně těžké. Mohou za to relativně silné pravomoci hlavy státu, mezi nimiž vyniká právo veta, k jehož přehlasování potřebuje vláda v Sejmu tři pětiny hlasů. A ty současná koalice nemá, proto musí při konfliktech s prezidentem hledat občas až krkolomné způsoby, jak jeho veto obejít.
Názorně to bylo vidět při převzetí kontroly nad veřejnoprávními médii, která se v letech 2015–2023 stala hlásnou troubou tehdejší vlády pod vedením strany Právo a spravedlnost (PiS). Protože by nový zákon zřejmě vetoval prezident Duda, zvolený za PiS, přistoupila nová Tuskova vláda na konci roku 2023 k silovému řešení a právní kličkou kompletně vyměnila vedení televize, rozhlasu i tiskové agentury.
Právě kvůli osobě exprezidenta Dudy a jeho pravomocem bylo jasně vidět, že vláda čeká na prezidentské volby na jaře 2025. V nich měl být favoritem kandidát Tuskovy Občanské Koalice Rafał Trzaskowski, který je od roku 2018 primátorem Varšavy. Jenže jeho zpackaná předvolební kampaň otevřela cestu do prezidentského paláce opozičnímu kandidátovi Karolovi Nawrockému, na nějž ukázal lídr Práva a spravedlnosti Jarosław Kaczyński. A nová hlava státu je z jiného těsta než Andrzej Duda.
Místo aby si vláda rozvázala ruce, získala naopak soupeře, který ji nijak nešetří. Už samotnou Nawrockého předvolební kampaň charakterizovala velmi ostrá rétorika a útoky na Tuskův kabinet. Z jeho projevů bylo od samotného začátku jasné, že zastupuje jen svůj politický tábor a nehodlá být smířlivou hlavou státu, jež spojuje společnost napříč politickým spektrem. Svůj postoj pak jednoznačně vyjádřil v rozhovoru, v němž prohlásil, že Donald Tusk je „nejhorší premiér v historii Polska po roce 1989“.
Proto také Karol Nawrocki v naprosto bezprecedentní míře využívá své silné právo veta. Do poloviny května 2026, tedy za méně než rok od nástupu do funkce, zavetoval už třiatřicet zákonů. To je více, než zvládli všichni ostatní polští prezidenti za celé své volební období. Výjimkou byl Aleksander Kwaśniewski (1995–2005), který měl na svém kontě třicet pět vet. Jenže ten k tomu potřeboval deset let.
Občas se přitom zdá, že Nawrocki veto používá ideologicky i u zdánlivě nekontroverzních témat. Naposledy například odmítl novelu zákona, jež měla umožnit mimosoudní rozvody manželstvím bez nezletilých dětí, uzavřeným před více než rokem, která nejsou ve věci rozvodu v žádném sporu. Tím se staví do role ještě většího radikála, než jakým je velká část Kaczyńského strany. Zjevně se ideologicky blíží spíše krajně pravicové Konfederaci a americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi, jenž ho ostatně v předvolební kampani otevřeně podpořil.
Kromě toho dochází i k poměrně kuriózním situacím, kdy prezident zákony vetuje a následně předkládá své vlastní návrhy, které se od zamítnuté předlohy prakticky neliší. Prezident Nawrocki tak Tuskovu kabinetu přidělává další starosti. Široká vládní koalice totiž řeší vlastní vnitřní problémy, když se nedokáže kvůli odporu konzervativních lidovců dohodnout na věcech, po nichž je mezi mnohými jejími voliči poptávka. Typickým příkladem je zavedení stejnopohlavních partnerství či liberalizace velmi přísného potratového zákona.
Přijímání zákonů představuje ale pouze jednu z mnoha oblastí, ve kterých prezident vládě ztěžuje život. Nástup koalice pod vedením Donalda Tuska k moci měl v očích jejích příznivců vést k jakémusi návratu k normálu. Týkalo se to ústupu od často až ultrakonzervativního tónu předchozích vlád a jejich radikální rétoriky, normalizace vztahů s Evropskou unií a odblokování prostředků z unijního fondu obnovy.
Dále pak voliči dnešních vládních stran poptávali odstranění již zmíněné extrémní provládní propagandy z veřejnoprávních médií či depolitizaci ústavního soudu a nápravu soudnictví, v němž po předchozích pokusech PiS o jeho ovládnutí panuje naprostý chaos. Velká část z toho se ale právě kvůli sporům s prezidentem nemůže prakticky nikam posunout. Mnohdy to přitom Polsko vnitřně i na mezinárodní scéně poškozuje.
Jeden z mnoha takových sporů se točí o jmenování velvyslanců. Velkou část z nich se vláda pokusila vyměnit v březnu 2024 ještě za funkčního období Andrzeje Dudy, který ale jejich jmenování odmítl. Štafetu po něm později převzal i Karol Nawrocki, důsledkem čehož je skutečnost, že Polsko nemá v řadě zemí včetně Česka, USA, Německa či Ukrajiny velvyslance a vládní nominanti formálně zůstávají pouhými dočasnými chargé d’affairs. Další příklad pochází ze soudnictví, kde Karol Nawrocki nedávno v rozporu s ústavou odmítl jmenovat čtyři ze šesti nově zvolených ústavních soudců.
Velkým problémem Polska začíná být to, že se tyto spory propisují i do oblastí, na nichž panovala jednoznačná shoda napříč politickým spektrem. Jde především o bezpečnost a posilování armády. Karol Nawrocki totiž mimo jiné odmítal několik měsíců podepsat nominace nových důstojníků polské kontrarozvědky ABW.
Zdaleka největší spor se ale rozhořel o unijní půjčku SAFE, ze které evropské země čerpají prostředky na nákup vojenské techniky. Polsko z ní může získat pro svou armádu až 43,7 miliardy eur. Zdálo by se, že se jedná o zcela nekontroverzní téma, na němž bude panovat jednoznačná shoda. Napovídalo by tomu i to, že se pro využití peněz ze SAFE v minulosti velmi jasně vyslovoval například bývalý ministr obrany z Práva a spravedlnosti Mariusz Błaszczak.
Jenže současná opozice v čele s prezidentem otočila a udělala z odporu vůči tomuto unijnímu mechanismu, který má podle nich ohrožovat polskou suverenitu, jedno z největších témat posledních měsíců. Nawrocki proto vetoval příslušný zákon a navrhl, aby se rozvoj armády financoval z prostředků Polské národní banky a prodeje zlatých rezerv, jež by poté centrální banka zpět odkupovala. Vedle toho se objevovaly i argumenty, že program poškodí vztahy s USA, protože finance nemají být využity na nákup americké vojenské techniky, na níž se Polsko doposud do značné míry spoléhalo. A i když Tuskova vláda nakonec smlouvu s EU podepsala i bez schválení příslušného zákona, pachuť a politický svár zůstávají.
Jedná se přitom o naprosto bezprecedentní spor, který nemá obdoby. Mezi současnou a bývalou vládou totiž v bezpečnostních otázkách a posilování armády panoval konsensus a kontinuita. Současná situace ovšem ukazuje, že politická polarizace se nově nevyhýbá ani dříve nekonfliktním tématům, což může do budoucna Polsko vystavovat bezpečnostním hrozbám.
Stejně tak už příliš nepanuje shoda na přístupu k Ukrajině bránící se ruské agresi. Nawrocki prosazuje vůči ní tvrdou linii a odmítá kvůli historickým reminiscencím jakoukoliv svou státní návštěvu Kyjeva, zatímco vláda letos v Gdaňsku organizuje každoroční konferenci o ukrajinské poválečné obnově.
Všechny tyto spory, které dlouhodobě eskalují, Polsko vnitřně oslabují. Vláda i prezident by přitom mohli vzájemné rozdíly využít pro dobro své země. Zatímco kabinet má dobré vztahy s EU, prezidentský tábor si udržuje velmi úzké kontakty s administrativou amerického prezidenta Donalda Trumpa. Teoreticky by se mohly ideálně doplňovat. Jenže příkopy a vzájemná nenávist jsou až příliš hluboké. A spory vedou jen k tomu, že se už tak rozdělená polská společnost a politická scéna ještě více polarizují a radikalizují.
To pochopitelně nahrává polským extremistům, kteří velmi silně posilují. Ač to v českých médiích při informování o Polsku poněkud zapadá, má náš severní soused jeden z největších problémů s krajní pravicí v rámci celé Evropy. Nezdá se přitom, že by emoce v dohledné době mohly vychladnout, protože už se pomalu opět blíží parlamentní volby. Uskuteční se nejpozději na podzim příštího roku a prezident v nich nebude spojovat, ale jednoznačně podpoří současnou opozici. Klidu se proto polská politická scéna jen tak nedočká.
ROČNÍK XV. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2026