22. června, 2020 David Svoboda
Jako by maršál Koněv mával Praze na rozloučenou. Foto (oříznuto): Wikimedia Commons/Gampe
Události kolem řeporyjské pocty vlasovcům a „znesvěcení“ památky maršála Ivana Koněva vyjevily, že Rusko žijící mýtem takzvané Velké vlastenecké války nedokáže vnímat historii v čase minulém. Prožívá ji jako titánský příběh dneška, hodlá podle ní utvářet budoucnost a vtáhlo do ní i své bývalé kolonie. K jistému znepokojení těch, pro něž rok 1945 neznamenal konec útrap, ale začátek jejich nové fáze, se Moskva od nástupu Vladimira Putina k moci rozhodla vítězit nad nacismem rok co rok.
Afektivní management historie, jak oživení bombastického rituálu Dne vítězství v současném Rusku nazval literární antropolog Sergej Ušakin, vyzařuje arogantní sebevědomí diktatury s jaderným potenciálem, které usiluje o přehlušení historické zkušenosti neruských národů. Vyzdvihuje se jím vykupitelská role Moskvy, vedle níž lamentace „osvobozených“ mají vypadat zpozdile, ba nepřístojně. Znalost, jak se historie skutečně odehrála, těmto „zachráněným“ národům nepomůže, pokud podcení, jaký význam přikládá Rusko hře bez pravidel. V jeho případě tato disciplína povýšila historii na státní zájem, přičemž sérií zákonů trestá odlišný pohled a sama má své dějiny.
Výrazem sfingy, tak typickým pro jeho vystupování, počátkem března zahýbalo vzrušené odhodlání, když v pořadu Dvacet otázek pro Vladimira Putina ruský prezident odpovídal na návodný dotaz, zda Rusko může Velkou vlasteneckou válku zopakovat: „Ztratili jsme 27 milionů lidí. A jestli se někdo opováží udělat něco podobného znovu, zopakujeme to. Kdo k nám přijde s mečem, ten mečem i sejde.“ Ačkoli se podle všeho vzápětí vůdce běžel skrýt před koronavirovou nákazou, není radno se ukvapovat s ironií: ten člověk tomu, co říká, nejspíš i věří.
Rehabilitace sovětského rekvizitáře, tak dokonale zprofanovaného z časů mrtvolného brežněvismu, byla předurčena nezdarem ruské postkomunistické cesty. Demokracie se v Rusku zrodila s genetickou vadou, neboť ji Rusové získali výměnou za ztrátu vlastní velikosti. Do nové doby vstoupili osvobozeni od vlastního státu, který je zotročoval, ale zároveň iluzorně povznášel. Sovětský komunismus byl náhražkou novověké vize Ruska jako Třetího Říma, a v tomto světle se jejím uctívačům musela poslední léta sovětského impéria jevit jako sestup do pekel. Krach puče KGB v srpnu 1991 se nestal světlým předělem, ač proti němu na moskevských ulicích vystoupily svobodomyslné davy, ale jako předstupeň rozpadu SSSR byl brzy vyhodnocen jako moment zmaru, nastolující počátek nové smuty ‒ obdoby zmatků zachvátivších Rus počátkem 17. století.
Většina Rusů má bohužel devadesátá léta spojena s ekonomickým rozvratem, kriminálním násilím a ztrátou životních perspektiv. Nová epocha proto nebyla přijata o nic vřeleji než Výmarská republika v Německu, ačkoli bychom marně hledali obdobu versailleského diktátu, kdysi tak tvrdě účtujícího s poraženou stranou. Naopak, západní struktury nezavíraly před Moskvou dveře; Rusko shráblo všechna nástupnická aktiva po Sovětském svazu, zatímco o jeho trpké dědictví se podělilo s ostatními republikami. Směr kritický k sovětské minulosti ražený prezidentem Borisem Jelcinem však neuspěl. Rusko se ani zdánlivě nepřiblížilo tomu, co se v hodnotovém kódu postkomunistických zemí nazývá vyrovnání se s minulostí, neboť jeden z plodů nové svobody ‒ otevření archivů a bohatá žeň odborných historických studií ‒ společnost v jejím celku neoslovil. Vnitřní prázdnotu vyplnila vzteklá nevraživost vůči přítomnosti a starý protizápadní nacionalismus, které hledaly svou sjednocující formu.
Nalezly ji ve 21. století, do nějž země vykročila s Vladimirem Putinem. Nová ideologie zdůrazňovala stát a jeho zájmy jako posvátnou hodnotu. Historie začala být shora „zpřehledňována“ ve shodě s představami řadového ruského člověka, který v rehabilitaci minulosti nacházel i rehabilitaci svých tužeb a komplexů. V tomto smyslu Rusko v kontextu současných nedemokratických režimů představuje anomálii svou agresivní nostalgií. Jako takové nerozkládá západní společnosti nějakou vizí dynamické budoucnosti jako totalitní Čína, ale pokušením obnovy „konzervativních hodnot“.
Putinovské pojetí sovětského vítězství nad nacismem však není jen teatrálním výrazem zmiňované nostalgie. Je také sofistikovaným programem. Velká vlastenecká válka je ‒ aktuálně vyjádřeno ‒ přímo plicním ventilátorem, na němž závisejí mnohočetné životní funkce ruského státu i společnosti. Pakliže postkomunismus v ruských očích zkrachoval, bylo nutné rehabilitovat jeho negaci ‒ sovětskou éru ‒ a vyzdvihnout moment jejího vrcholného úspěchu. Tím nebyly poválečné dekády nuzné stability na sovětský způsob ani lety do kosmu, ale vítězná válka. Putin odhadl, že ruská kolektivní psychika se sklony ke krajnostem a mesiášství nalezne v motivu porážky nacismu ideální apokalyptickou scenérii. Neměli bychom přecházet, že se podobnou estetizací války vyznačovaly režimy fašistického typu, k nimž má Rusko dneška nepříjemně blízko.
O to pozoruhodnější je, že k současné podobě oslav Dne vítězství nevedla zdaleka přímá cesta. V letech 1948 až 1964 byl 9. květen běžným pracovním dnem bez impozantních vojenských přehlídek (devastace země a armáda invalidů byly tak okaté, že by tento rituál navozoval nepříjemné rozpaky). Teprve brežněvovské období nastolilo kult velkého vítězství jako každoroční kulisu totalitní skutečnosti. Stalo se tak nikoli náhodou v souvislosti s odvratem od destalinizace prosazované pod vedením Nikity Chruščova.
Leonid Brežněv také tuto monumentální tradici oslav uvedl v květnu 1965 proslovem o vítězství sovětského lidu, čímž definoval novou umělou pospolitost. Ačkoli se v pozdní etapě putinismu daří některým až rasistickým teoriím dokládajícím ruskou nadřazenost, Putin mezi ruským a sovětským pochopitelně nerozlišuje: jeho 27 milionů mrtvých reálně zahrnovalo všechny národy SSSR, z nichž některé utrpěly proporcionálně drtivější populační ztráty než Rusové samotní. Kromě toho, že tato „privatizace“ neruských obětí podvědomě odráží ruskou krizi identity, manifestovanou neschopností odpojit se od sovětského vzorce, si Moskva impozantními ciframi pomáhá při prosazování své historické argumentace. Ostatně sám Josif Stalin povzbuzoval vojáky poukazem na ruské hrdiny a vojevůdce a v květnu 1945 připíjel na zdraví ruského národa jako nejloajálnější složky SSSR.
To je jen jeden z dokladů toho, jak se současný ruský nacionalismus přioděl sovětským hávem, což pomáhá mobilizovat populaci a odvádět pozornost od řady neřešených problémů. Tento pragmatický aspekt vzkříšeného mýtu vítězství je nicméně doplněn pro většinu postkomunistických zemí zlověstnějším významem geopolitickým. Ač přívlastek velká vlastenecká naznačuje obranný a spravedlivý charakter války, jejím nejdůsažnějším rysem byla dobyvačnost. „Osvoboditelé“ zprvu ubránili domácí půdu, přičemž ruské jádro SSSR bylo okupací zasaženo méně než Bělorusko a Ukrajina. Posléze se přehnali přes tyto své trýzněné državy (vzpomeňme třeba předválečný hladomor na Ukrajině) a posouvali se do středu Evropy.
Vlastenecká válka se poprvé stala vzletným pojmem v souvislosti s ruskou obranou proti Napoleonovi v roce 1812. Avšak po jeho pádu se carská autokracie držela ze strachu z liberální nákazy od Evropy zpátky. Roku 1945 naopak Rusko půlku Evropy „nakazilo“. Podíl na porážce Hitlerova Německa vydobyl Sovětskému svazu velmocenský status a kompenzoval sen jeho bolševických zakladatelů, že sovětské Rusko zažehne světovou revoluci.
Velká vlastenecká válka je tak kryptogramem pro sféry vlivu. Květnové oslavy, v nichž od roku 2008 nabývá čím dál více na důrazu agresivní militaristická mimika, to dávají Západu nezastřeně na srozuměnou. Stejný velmocenský instinkt také komicky prosvítá z ruské politiky paměti, kdykoli je Putin konfrontován s problematickým sovětským spojenectvím s Hitlerem před červnem 1941. Režim nyní prezentuje pakt Ribbentrop–Molotov jako příklad Stalinova důvtipu. Šlo ostatně, tak jako později, o dělení sfér vlivu, a to nebylo Moskvě proti mysli, ať už obchod uzavírala s Berlínem, nebo se Spojenci. Ani v nejčernější hodině po přepadení SSSR Německem se také Stalin nehodlal zříci zisků, jež mu předtím přinesla dohoda s nacisty.
Ruská rétorika účelově varující před rehabilitací „nacismu“ si samotného Německa paradoxně vůbec nevšímá. Pro Moskvu jsou pohrobky nacistů právě ty země, které německou okupaci samy zakusily, ale po skončení studené války začaly vystupovat svobodně, což vnímala obzvlášť roztrpčeně po sérii takzvaných barevných revolucí v postsovětském prostoru korunovaných ukrajinským Majdanem. Tak jako kdysi i dnes ignoruje jejich právní subjektivitu a vidí v nich pěšáky cizí protiruské hry. Vlasteneckou válku vede nyní proti Západu, jejž viní z rozněcování nepokojů ve svém sousedství. Na základě této paranoidní logiky Rusko prožívá svou agresi proti Ukrajině jako rekonstrukci bitev let 1941 až 1945, v níž ukrajinské liberály pasovala na nacisty podporované Washingtonem a Bruselem.
Ruská fixace na osmdesát let starou minulost je přes veškeré snahy teskným loučením na perónu, které nemůže obměkčit jízdní řády. Je vlastní jedné přechodné etapě ruského vývoje, který směřuje k vleklé vnitřní krizi. Zatím nám Rusko přes těžkosti, jakým čelíme v tomto divném století, vnutilo vášeň pro neplodně selektivní historismus, který z dávné války dělá obsesi. Hádky o míře válečné kolaborace nebo například o to, kdo osvobodil Prahu, jsou pak ve svém důsledku i amorální. Zaujetí hrůzami okupace totiž přispívá ke vzniku slepé skvrny, pokud jde o poválečný vývoj s jeho masovým bezprávím včetně etnických čistek ve střední Evropě, a znemožňuje přijmout historii jako celistvou etickou výzvu. Tím, že z ní udělalo svou služku a ne učitelku, Rusko svou šanci na kritický náhled na vlastní minulost prohrává. My nemusíme.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025