09. prosince, 2015 Lucie Zakopalová
Před Muzeem varšavského povstání. Foto: Tomáš Fošum
Odpovědět na otázku, proč je současná Varšava taková, nám pomůže i kniha Chtěli jsme být svobodní… Příběhy z Varšavského povstání 1944. Ačkoli Praha měla za druhé světové války také své povstání, rozsah lidských a materiálních ztrát, které potkaly polské hlavní město, je zcela neporovnatelný. Ocitujeme-li předmluvu, jedná se o „130 až 150 tisíc mrtvých civilistů. 16 tisíc mrtvých vojáků Zemské armády (…). 85 procent zničených budov v milionové metropoli. 90–95 procent zničených památkově chráněných budov a kulturních institucí. 90 procent nenávratně zničených archivních dokumentů. 12 tun lidského popela, vyvezených po válce z dvorků a ulic čtvrti Wola, kde došlo k největším masakrům civilistů.“ Varšava se na Hitlerův příkaz změnila po porážce povstání v moře sutin, přeživší civilní obyvatelé byli vyhnáni, většina cenností odvezena a domy, které přežily boje, srovnány se zemí. Po válce se město nově rodilo pod komunistickým diktátem z Moskvy dosazené vlády. Hrdinové povstání měli být zapomenuti a skončili ve vězení nebo na popravišti. Teprve po více než čtyřiceti letech od této zásadní historické události bylo možné o ní veřejně začít mluvit jinak než jazykem totalitní ideologie, oživit její tradici a paměť. Jedním z výrazných výsledků diskusí a pokusů nezapomenout je i Muzeum Varšavského povstání, slavnostně otevřené u příležitosti šedesátého výročí výbuchu povstání v roce 2004. Tato instituce se stala také partnerem české publikace a esej zástupce jejího ředitele Dariusze Gawina knihu uzavírá.
Jak zmiňuje i předmluva editora Macieje Ruczaje, polské veřejné mínění je v otázce smyslu a historického významu povstání rozdělené. Obhájci poukazují na symbolickou hodnotu boje za svobodu namísto pasivního čekání na osvobození (zejména při vědomí, že ono „osvobození“ mělo přijít ze sovětského Ruska), odpůrci na příliš velké ztráty a lidské oběti – lze říci, že téměř celá jedna generace padla v povstání a další odbojové činnosti. Tyto spory, ač v méně vyhrocené formě a na základě opačného historického rozhodnutí, známe v českém kontextu z úvah o Mnichovské dohodě, předání Sudet nacistickému Německu a vyklizení vybudovaných pevností v našem pohraničí. Polská veřejná diskuse je však jako vždy mnohem emotivnější a výraznější. Proto se kniha Chtěli jsme být svobodní… Příběhy z Varšavského povstání 1944 nepokouší shromáždit všechny názory z této dlouhé a pravděpodobně nekonečné debaty, ale poskytnout prostor „konkrétním lidem a konkrétním příběhům“. I přesto však nakonec výraznou interpretaci přináší.
Nabízí rovněž několik možných čtení. Publikace jednak představuje ucelená a do kontextu zasazená fakta o povstání, jeho příčinách i následcích. Dozvídáme se o osudech předválečné, válečné i poválečné Varšavy, mezinárodním postavení Polska, polském odboji a jeho struktuře. Důležitým zdrojem se kromě autorských studií stávají jednak dobové fotografie a hlavně přiložený film Jana Komasy Varšavské povstání, který vznikl sestříháním autentických záběrů povstaleckých kameramanů. Zastřešující příběh ve snímku je fiktivní, nicméně restaurované záběry i promluvy natočených osob jsou skutečné. A vidět na vlastní oči to, o čem se píše, je v dnešní „době obrázkové“ nutnou podmínkou úspěšného předání jakéhokoli sdělení.
Můžeme se ale vyhnout této historické perspektivě a soustředit se především na každodennost povstání i jeho vnímání očima lidí, jejichž hlasy jsou často opomíjeny. Je to například Max Schenk, voják podílející se na potlačování povstání, v textu jednoho z nejlepších současných polských reportérů Włodzimierze Nowaka. Nebo také varšavské ženy, jejichž vzpomínky soustředila Anna Herbich v reportážní publikaci Holky z povstání, nebo velmi autentický popis reality poválečné Varšavy z pera Magdaleny Grzebałkowské. Dokážeme si potom lépe představit, že v onom městě žili lidé, kteří museli někde spát a něco jíst – ať už za okupace, během povstání nebo po něm, v ruinách svých bývalých domovů. A lépe pochopíme prvotní nadšení civilistů a jejich následnou deziluzi.
Všechny texty ovšem přinášejí i určité interpretace představené události. Nowakova reportáž ukazuje, že příslušník vojenské jednotky vyklízející cestu esesmanům do armády vůbec nechtěl nastoupit a obrazy z „varšavského šílenství“ ho dodnes děsí. Deheroizující je také příběh Haliny, která svého syna porodila v den výbuchu povstání, a její muž ihned poté odešel bojovat. S novorozeným dítětem tedy musela vydržet bombardování ve sklepích, s nedostatkem jídla a vody. Od svého muže pak dostává zprávu, že mezi povstalci je „nálada prvotřídní“. Nejvýraznější interpretační rovinu však nacházíme v závěrečném eseji Dariusze Gawina Oslňující jas svobody. Varšava jako „město-místo“ se v něm stává symbolem polského chápání existence vlastního národa a povstání pak nutným bojem za toto pojetí národního bytí – údělem v duchu řeckých tragédií. Vklínění Varšavy mezi Moskvu a Berlín postavilo Poláky před nutnost zaujmout postoj vůči dvěma totalitám, bránit svou „společnou věc“, Rzeczpospolitou. „Osud Varšavy v roce 1944 tak nebyl především důsledkem politických nebo vojenských rozhodnutí – i když tato rozhodnutí měla pochopitelně vliv na průběh událostí. O osudu tohoto zvláštního města-místa, v němž se projevila odvěká svoboda umožňující občanský život, bylo rozhodnuto ve chvíli, kdy Poláci zvolili, kým jsou a jak chtějí žít – ve chvíli, kdy se rozhodli být res publicis – Rzeczpospolitou. (…) Nakonec si můžeme položit otázku: kdo v konečném měřítku prosadil svou – Hitler, Stalin, nebo povstalci? Přestala Varšava existovat, zůstala sovětská, nebo je svobodná? Po sedmdesáti letech je vidět, že jsme popravdě neměli dostatek síly, abychom zvítězili, ale měli jsme jí i tak dost na to, abychom svým neoblomným trváním na svobodě i přes porážku nakonec získali naši společnou věc. Povstání je mírou oné neoblomnosti.“
Tento pohled by v Polsku našel své nadšené obhájce i zaryté odpůrce. Nám přináší možnost seznámit se s jednou z perspektiv, z nichž Poláci nahlížejí své dějiny. Jestli budeme Příběhy z Varšavského povstání 1944 číst jako podrobnou zprávu o důležité události 2. světové války, střet konkrétních lidí s velkými dějinami nebo hozenou rukavici v debatě o historické politice a interpretaci národních dějin záleží na nás. Všechny tyto cesty kniha otevírá.
Maciej Ruczaj (ed.): Chtěli jsme být svobodní… Příběhy z Varšavského povstání 1944
Vydalo Občanské sdružení PANT v roce 2015, přeložili Michala Benešová, Josef Mlejnek, Anna Plasová a Martin Veselka.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025