Vítězové nad propastí

01. prosince, 2021 Tomáš Fošum RUBRIKA Úvodník

---

Prezident Miloš Zeman v izolaci při jmenování Petra Fialy premiérem. Foto: Facebook/HradOfficial

 

Sedmnáctý listopad je svátkem, který značná část české společnosti bere za svůj a spontánně si ho připomíná. Letos ho okořenila debata, jak by se měl správně slavit. Někteří mluvili o „laciném antikomunismu“ a vyjmenovávali aktuální společenská témata, o nichž se má diskutovat místo připomínání zločinů před rokem 1989. Na Twitteru vzplála bitva mezi reprezentanty různých sociálních bublin, z nichž ti umírněnější se shodli na jediném možném rozuzlení – nechť si každý připomíná 17. listopad, jak chce. Ostatně jedním z jeho odkazů je to, že nikdo nikomu nebrání, aby své názory veřejně prezentoval.

Navíc 17. listopad mnozí chápou nikoliv jako exhibici antikomunismu, který je sám o sobě zcela pochopitelným postojem, ale spíše jako oslavu svobody a demokracie. Proto není náhoda, že s tímto svátkem mají problém prezident Miloš Zeman i končící premiér Andrej Babiš (ANO). Zeman si ho naposledy veřejně připomněl v letech 2014 a 2015. V prvním případě po něm – i kvůli jeho vstřícné politice vůči autoritářským režimům v Rusku a Číně – na pražském Albertově létala vajíčka, při druhé příležitosti vystoupil na jednom pódiu s extremisty. Babiš sice během listopadového svátku na Národní třídu z povinnosti chodí, ale v posledních letech se tak děje většinou za tmy v brzkých ranních hodinách, aby se vyhnul spoluobčanům. Letos to ještě vylepšil, když po prohraných říjnových volbách začal mluvit o „polistopadovém kartelu“.

Právě podzimní zlomové volby, po nichž v Poslanecké sněmovně ztratily autoritářské a populistické strany většinu, daly letošnímu 17. listopadu zvláštní náboj. Andrej Babiš, jehož kolosální střet zájmů a politické manýry zanechávají na duši zdejší demokracie četné šrámy, odchází z čela vlády. Jeho dosavadní spojenec Miloš Zeman zůstává v péči lékařů, ale oslaben je hlavně politicky, když mu teď není nakloněn nejen Senát, ale ani dolní komora. Přesto už český prezident stačil naznačit, že se zotavil natolik, aby v případě chuti opět mohl pošlapat českou ústavu. Prý je připraven jednoho z ministrů vznikajícího kabinetu Petra Fialy (ODS) vetovat, na což samozřejmě nemá právo.

Pokud se ale nic nepředpokládaného nestane, vlády se brzy ujme pětice demokratických stran, které kandidovaly ve dvou koalicích. O nutnosti se proti Babišovi sjednotit se v rámci opozice i nemalé části veřejnosti debatovalo již dlouho. Jedním ze zlomových momentů byla demonstrace, jež se uskutečnila 16. 11. 2019 na pražské Letné, tedy v předvečer 17. listopadu. Podruhé během jednoho roku tam spolek Milion chvilek přivedl více než čtvrt milionu lidí. Atmosféra pokojných demonstrací silně připomínala shromáždění, která se na stejném místě konala na konci listopadu 1989. Poselství masové demonstrace z listopadu 2019 bylo jasné – opoziční strany by se měly navzdory názorovým rozdílům spojit, aby ukončily panování oligarchy Babiše. A to se nakonec skutečně stalo. Nová vláda tak obrazně řečeno vzniká na půdorysu letenských demonstrací, neboť většinu jejich účastníků tvořili voliči budoucích vládních stran – od ODS po Piráty.

Určitě se však nejedná o novodobou vládu národního porozumění, protože ji sestavují strany, které získaly ve volbách při 65procentní účasti jen 43 procent hlasů. K moci se tedy dostanou hlavně proto, že zhruba pětina odevzdaných volebních lístků kvůli pětiprocentní klauzuli nutné pro vstup do sněmovny propadla. Nicméně ona „letenská“ snaha udělat kompromis v zájmu vítězství nad politickými silami, jež znamenají ohrožení demokracie, trochu listopad 1989 připomíná. Tehdy ovšem země teprve směřovala ke svobodným volbám a na této cestě ji provázely sametově revoluční veselí a optimismus. V červnu 1990 se pak pro nový režim vyslovila přesvědčivá většina voličů.

Takřka celonárodní shoda, že demokracie je nejlepší možný systém správy věcí veřejných, se však během let vytrácela. Viditelný úpadek nastal po roce 2013, kdy důležité celostátní volby začali vyhrávat autoritářští lídři Miloš Zeman a Andrej Babiš. Nyní ovšem dostala pětice demokratických stran neopakovatelnou příležitost tento trend zvrátit. Na rozdíl od vlády národního porozumění nastupuje jejich kabinet v ponuré atmosféře, kdy spousta lidí nevěří v lepší zítřky. Noví ministři budou muset řešit další vlnu pandemie, rozpočtové deficity, rostoucí ceny energie, klima, inflaci nebo zaostalost některých regionů. Vítězné strany slibovaly před volbami změnu stylu vládnutí a obranu demokracie. Každé jejich klopýtnutí – ať už půjde o neřešený střet zájmů, korupční skandál či viditelnou neschopnost při správě země – nás po příštích volbách může shodit zpátky na dno autoritářské propasti. Držme si tedy palce, aby nešlo o vládu národní sebeoběti.