24. května, 2024 Antonín Berdych
Házení vajec na Jiřího Paroubka a další politiky ČSSD během
kampaně před eurovolbami v roce 2009 vyvrcholilo na mítinku
na pražském Andělu. Zleva stojí: Jiří Paroubek, Milan Urban,
Petr Hulinský a Karel Březina.
Foto: Wikimedia Commons/Hypertornado
Nejdříve se podívejme na eurovolby jako takové. Mimořádně nízká účast, která v České republice nikdy nepřesáhla třicet procent, jim odebírá zásadní vypovídací schopnost o rozložení sil v zemi. Pětiletý volební cyklus se navíc nekryje se čtyřletým funkčním obdobím Poslanecké sněmovny či vedení krajů nebo obcí. Všechny čtvery předchozí volby tak sehrály svou individuální roli, v níž reagovaly na aktuální dění a samy ho částečně ovlivnily. Zajímavý průběh a svůj vliv má i proces nominace českého eurokomisaře, který následuje vzápětí.
Pravděpodobně nejzásadnějšími volbami byly ty první, konané krátce po našem vstupu do Evropské unie v roce 2004. Tehdejší koaliční vláda Vladimíra Špidly (ČSSD, dnes SOCDEM) trpěla vnitřními spory. Sociální demokraté byli navíc stále poznamenáni neúspěchem svého bývalého předsedy Miloše Zemana v parlamentní prezidentské volbě v roce 2003 a vůči premiérovi existovala široká vnitřní opozice. Naopak opoziční ODS byla v tu dobu sjednocená a posílená tím, že se prezidentem stal její zakladatel Václav Klaus. Pod vedením předsedy Mirka Topolánka byla tvrdým kritikem vnitřně nejednotné vlády.
Výsledek evropských voleb byl přesto pro vládní ČSSD šokem: zvítězila ODS s 30 procenty hlasů, druzí byli komunisté (20 procent), sociální demokracie skončila čtvrtá s méně než 9 procenty hlasů. Pro stranu, která několik let předtím výrazně vyhrála sněmovní volby a sehrála pak klíčovou úlohu při vstupu země do EU, to byla porážka zvlášť citelná. Špidla následně nezískal dostatečnou důvěru vedení strany a z jejího čela odstoupil. Jeho nástupcem na premiérském postu se stal dosavadní ministr vnitra Stanislav Gross, vnitřní konflikty ve straně a v koalici ale neustávaly. Chaos uvnitř ČSSD dal záhy prostor pro vznik fenoménu Jiřího Paroubka, k němuž se záhy dostaneme.
Pozoruhodný byl i výběr českého zástupce v Evropské komisi. Tuto funkci zastával od vstupu do Unie diplomat Pavel Telička, jeho následovníkem se měl stát ministr životního prostředí Miloš Kužvart. Po tragikomické blamáži, způsobené neznalostí angličtiny, však svou kandidaturu stáhl. Špidla následně podpořil Teličku, nakonec však vláda v demisi do Komise nominovala samotného Špidlu. Obraz premiéra, jehož vláda ho odešle po demisi do Bruselu, na dlouhou dobu dal této funkci image politické trafiky.
Druhé volby se v roce 2009 odehrávaly opět v napjaté politické atmosféře. Konaly se jen několik měsíců po pádu vlády Mirka Topolánka, která byla svržena v polovině českého předsednictví v Radě EU. Samo předsednictví vracelo předtím nepříliš populárnímu kabinetu důvěru, jeho pád iniciovaný předsedou ČSSD Jiřím Paroubkem byl brán jako ostuda mezinárodního formátu. ODS využila image získanou během předsednictví, zatímco ČSSD tímto krokem zcela ztratila iniciativu.
Lze říci, že kampaň roku 2009 byla zdaleka nejostřejší a nejvyhrocenější ze všech voleb, které se v České republice dosud konaly. Odpor k předsedovi ČSSD v určitých skupinách obyvatel kulminoval v akci „vejce pro Paroubka“, kdy se on i další politici této strany opakovaně stali terčem masových vajíčkových útoků. Zjevně nešlo o samotné volby, byla to ale první veřejná příležitost, kdy část společnosti mohla aktivně reagovat na Paroubkovo kontroverzní působení. Podle autora tohoto textu šlo de facto o akt volebního násilí, které je vždy nepřijatelné.
Navzdory silným emocím ani tentokrát účast nepřekročila třicet procent. ODS dosáhla ve volbách 31,5 procenta hlasů, ČSSD pak 22,4 procenta, uspěli i komunisté a KDU-ČSL. Pro Paroubka i samu ČSSD, která osm měsíců předtím v krajských a senátních volbách vyvolala „oranžové tsunami“, to byl začátek velkého propadu. Předčasné volby do sněmovny plánované na září 2009 zrušil Ústavní soud, hlasovalo se až v řádném termínu na jaře 2010. ČSSD ani ODS se k výsledkům okolo třiceti procent už nikdy nevrátily. Českého eurokomisaře nominovala úřednická vláda Jana Fischera, stal se jím diplomat Štefan Füle.
Oproti dvěma předchozím hlasováním volby v letech 2014 a 2019 českou politiku příliš neovlivnily. Kopírovaly politické trendy a do dění v zemi zásadním způsobem nezasáhly. V obou zvítězilo hnutí ANO Andreje Babiše, vládní ČSSD upadala a v roce 2019 se do Evropského parlamentu nedostala vůbec. Voličské preference se významně fragmentovaly, uspělo nejprve šest, následně dokonce sedm stran, a žádný ze subjektů nezvítězil tak drtivě, jak tomu bylo v minulosti.
Do Evropské komise byla v letech 2014 a 2019 nominována Věra Jourová (ANO), která tuto funkci zastává dodnes. Postupně se z role spoluzakladatelky hnutí stala otevřenou Babišovou kritičkou, naposledy například při jeho loňské kandidatuře na funkci prezidenta. ANO mělo problémy i se svými europoslanci, když se mnozí z nich s hnutím rozešli a otevřeně se vymezili vůči Babišovi a jeho politice. Pavel Telička a Petr Ježek se proti svému předsedovi postavili už v roce 2017, následně založili hnutí Hlas, avšak v dalších volbách neuspěli. Europoslankyně Dita Charanzová a Martina Dlabajová, rovněž zvolené v roce 2014, zůstaly tehdy loajální a byly v roce 2019 opět úspěšné. Ve svém druhém funkčním období se ale rovněž ocitly ve stranické opozici a v roce 2023 oznámily odchod. Celkem se tak Andreji Babišovi vzepřelo pět europoslanců (Radka Maxová tak učinila v roce 2020), na obraz hnutí to ovšem žádný vliv nemělo. I to o vnímání Evropského parlamentu u nás mnoho vypovídá.
Při zpětném pohledu na všechny poslance zvolené za posledních dvacet let se potvrzuje, že Evropský parlament slouží jako jednosměrná cesta ven. Žádný z nich neuspěl v pokusech o návrat do celostátní politiky. Platí to také o bývalém předsedovi TOP 09 Jiřím Pospíšilovi, jehož mandát letos končí a který se stal náměstkem pražského primátora. Jde o nejvyšší funkci, kterou jakýkoliv český člen EP po svém zvolení získal.
Volební kampaň před letošními eurovolbami je v době vzniku tohoto textu relativně klidná, ba až apatická. Zejména je to patrné na úsilí předpokládaného vítěze voleb, opozičního hnutí ANO. Záběry z mítinků s voliči ukazují, že kromě štábu a novinářů je mnohdy účast naprosto minimální. Část jeho voličů k volbám bezesporu přijde a hnutí nejspíš s velkým náskokem vyhraje, ale emoční náplň očividně chybí.
O poznání živěji je ve vládním táboře. Koalice Spolu i tentokrát dokázala utlumit očekávané rozpory mezi názorově značně odlišnými kandidáty a působí navenek jednotně. Je velkou otázkou, zda různorodost kandidátů směřujících do více politických frakcí v rámci EP vytvoří synergický, nebo (pravděpodobněji) antagonický efekt. Živá, až přímo konfliktní kampaň se tak odehrává mezi ní a jejími vládními partnery, tedy Piráty a hnutím STAN. Zejména dva posledně jmenované subjekty bojují o velmi podobné voliče a sociální sítě se plní osobními výpady a kritikou. Většina kandidátů není přímo spojena s vedením koaličních stran, mají tedy relativně volné ruce pro vše, co je jinak v rámci vlády ukryto mimo kamery a mikrofony.
Danuše Nerudová, která vede kandidátku STAN, vstoupila do kampaně s nebývalou razancí. Následně se ale stalo předmětem zájmu její akademické působení. TOP 09 totiž nominovala Pavla Tuleju na ministra pro vědu a výzkum, který ale po skandálu s publikováním v predátorských časopisech odstoupil. Veřejná diskuse se obratem stočila na Nerudovou, jež má podobný problém. U voličů ANO taková záležitost vliv nikdy neměla. Stačí připomenout exministryni Taťánu Malou, jejíž obě diplomové práce byly vyhodnoceny jako plagiát, a i když z vládní funkce odstoupila, ve sněmovně zůstala dodnes. Ovšem pro STAN i Nerudovou, respektive pro jejich voliče, může jít o problém zásadní. Zejména pokud to bude právě STAN, který bude nominovat příštího evropského komisaře. Problémy Nerudové pak mohou spory ve vládní koalici dále přiživit.
Pokud se alespoň částečně naplní předvolební průzkumy, volby do EP žádné zásadní politické změny nespustí. Malá volební účast pomůže spíše koalici, propadlé hlasy u subjektů pod pětiprocentní hranicí podpoří její výsledek. Ani možný návrat komunistů neznamená zásadní změnu. Kromě momentálního poměřování sil mezi Piráty a STAN pravděpodobně k žádnému dramatu nedojde.
Volby rovněž nezasáhnou dva aktuálně nejohroženější lídry vládních stran. U lidovců se čeká na krajské volby, na jejichž výsledku postavil Marián Jurečka svou budoucnost. Současná šéfka TOP 09 Markéta Pekarová Adamová rovněž pravděpodobně nebude muset za výsledek v eurovolbách skládat účty. Přitom vzhledem k padajícím preferencím a blamáži s ministrem pro vědu a výzkum roste ve straně napětí. Výhodou obou politiků je to, že se skóre kandidátky Spolu sčítá jako celek a případné skoky jednotlivých kandidátů budou odpovídat jejich popularitě, ne oblíbenosti předsedů. Tyto skoky mohou pochopitelně rozladit ODS, dominantní stranu Spolu, ale vzhledem ke zkušenosti z posledních sněmovních voleb rozhodně nepůjde o nic neočekávatelného.
V politické diskusi se o letošních červnových volbách často říká, jak jsou významné a co vše mohou změnit. Je logické, že to zaznívá. Autorův osobní pohled je jiný: tyto volby se zařadí mezi ostatní, jejichž výsledek bude čistě epizodní. Český volič tentokrát příliš nepromluví ani do stavu tuzemské politiky, a bohužel ani do vývoje v samotné EU. Neznamená to, že nemá cenu volit. Naopak. Velká očekávání je ale přece jen nutné odložit stranou.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025