07. června, 2023 Vít Dostál
Předseda Občanské platformy Donald Tusk. Foto: Wikimedia Commons/ European Parliament
Tyto volby budou pro Jarosława Kaczyńského posledními v roli šéfa vládní strany Právo a spravedlnost (PiS). Sám svůj odchod avizoval a do dalšího parlamentního klání – proběhne-li v řádném termínu roku 2027 – už pravici povede nový lídr nebo lídryně. Je to pochopitelné. Kaczyński stárne a trápí ho zdravotní neduhy. Postupný odchod do politického důchodu jej čeká právě v příštích letech.
Kdo bude jeho nástupcem? Nabízí se hned několik jmen – premiér Mateusz Morawiecki, expremiérka a europoslankyně Beata Szydło, ministr obrany Mariusz Błaszczak, prezident Andrzej Duda… Všichni potřebují být ve vrcholné politice přítomni i po těchto volbách, díky čemuž bude mít také PiS silnější slovo při skládání společné volební kandidátky se svým koaličním partnerem Suverénním Polskem. Jeho lídr a ministr spravedlnosti Zbigniew Ziobro ví, že v sejmových lavicích nesmí chybět, pokud si chce z Kaczyńského dědictví také něco urvat.
Nikdo se ale nestane Kaczyńským 2.0. Jedině on má totiž schopnost vyvažovat různé proudy v rámci polské pravice a tvořit z ní jednu politickou sílu. Výše uvedení možní nástupci naopak některý z těchto proudů reprezentují. Nabízí se proto hned další otázka. Může vůbec Sjednocená pravice, kterou PiS se svými koaličními partnery tvoří, fungovat bez Jarosława Kaczyńského, aniž by se rozpadla?
Polská politika je boj mezi PiS a Občanskou platformou, tedy mezi Jarosławem Kaczyńským a Donaldem Tuskem, který je lídrem té druhé strany. Tato konstanta platí už téměř dvacet let. Mnohokrát se někdo pokusil binární polarizaci prolomit vybudováním třetí politické síly, ale všechny projekty selhaly. Janusz Palikot, Paweł Kukiz, Ryszard Petru ani Robert Biedroń, třebaže vytvořili na nějakou dobu silná očekávání, nakonec z politiky zmizeli nebo se stali satelity zavedených partají.
Dnes se rýsují hned dva noví aktéři – jednak spojenectví Szymona Hołowni a jeho formace Polsko 2050 s tradičními lidovci (PSL), jednak v polské politice dlouhodobě působící Konfederace posílená díky výraznému lídrovi Sławomiru Mentzenovi a únavě z hospodářských těžkostí. Polská politika na generační výměnu čeká. Vedle zmíněného Kaczyńského není ani šestašedesátiletý Tusk z nejmladších. V těchto volbách se ukáže, zda třetí cesta bude spíše establishmentová, což by naznačil úspěch Polska 2050 s PSL, nebo protestní, zaboduje-li Konfederace.
Polské soudnictví je jeden velký nepořádek. Začít jej vysvětlovat představuje past pro každý text o současném Polsku. Naštěstí to zde není potřeba. Důležité je ptát se, zda to někdo uklidí. Přirozenou odpovědí by bylo, že vše jistě dobře dopadne, pokud zvítězí opozice. Jenže to není tak snadné! Opozice bude vládnout společně s prezidentem Andrzejem Dudou (zvoleným za PiS), který má velký podíl na tom, jak současné soudnictví vypadá. Bude chtít spolupracovat na změnách zákonů, jež podepsal? Asi těžko. A co Ústavní soud? Co když reformy zablokuje právě on?
Nelze si nicméně myslet, že ruce pryč od současného stavu soudnictví by mohla dát i Sjednocená pravice, pokud potřetí v řadě volby vyhraje. I sám Kaczyński není s výsledky reforem v resortu spravedlnosti spokojený. Problémy se táhnou, stojí Polsko dost peněz kvůli sporům s Evropskou komisí a ve výsledku spíše posilují tábor Suverénního Polska, neboť Zbigniew Ziobro si z ministerstva spravedlnosti udělal za osm let vlastní pašalík a ze soudnictví tvoří své léno. To není dobrá zpráva ani pro Kaczyńského, ani pro ty, kteří proti Ziobrovi stanou v boji o následnictví na pravicovém trůnu.
Ano, znovu je zde odpověď nasnadě. Donald Tusk, který byl v letech 2014 až 2019 předsedou Evropské rady, vyhraje volby a vše bude vyřízeno. Skutečně? Znovu si přečtěte otázku číslo 3. Opozice sotva získá třípětinovou většinu, aby mohla přehlasovat veta prezidenta proti případným novým zákonům, jež by soudnictví reformovaly tak, jak si přejí Evropská komise, Soudní dvůr EU a koneckonců i Evropský soud pro lidská práva. Od Ústavního soudu také pomoc nepřijde. Bude se tedy čekat na rok 2025 a konec Dudova mandátu.
Jenže co s tím udělá Komise? Přestane požadovat po Polsku pokutu za současný neutěšený stav? Pokud ano, jen tím potvrdí všem kritikům, že v celém cvičení nešlo o podstatu věci, ale o boj proti národněkonzervativní polské vládě. To by nebyla nejlepší taktika před volbami do Evropského parlamentu, jež nás všechny čekají za rok. Pokud bude pokuta nabíhat dál, bude zase trestat novou vládu za prezidenta a Ústavní soud. A v takovém případě by navíc Polsko ani nemělo obdržet výplaty z Fondu obnovy, protože dohodnuté milníky pro uhrazení tranší s miliardami eur jednoduše neplní.
Nebo se nakonec v případě vítězství Sjednocené pravice zkusí vláda s Komisí nějak domluvit, obměkčí „svého“ prezidenta i „svůj“ Ústavní soud, jak se o to ostatně pokouší již posledních pár měsíců? Z celé hádanky vychází, že současná opozice by sice spor s evropskými institucemi vyřešila lépe, ale pomaleji. Dnešní vláda by to mohla zvládnout rychleji, nicméně kvalita výsledku zůstává otázkou.
Právo a spravedlnost přineslo po roce 2015 do zahraniční politiky dva prvky diskontinuity. První se týkal pohledu na evropskou integraci. U druhého šlo o Německo. V první oblasti je kopernikovský obrat od Země ke Slunci, tedy od Varšavy k Bruselu či od suverenismu k integraci možný. S Německem má však Polsko problém, a to velký.
Bude Právo a spravedlnost schopné najít v Německu alespoň nějaké smysluplné partnery, když sociální demokracie (SPD) je pro ně kvůli svým dřívějším vazbám na Rusko totálně zkompromitovaná a v mnoha oblastech zahraniční politiky podobně naladění Zelení jsou zase příliš slabým hráčem? Budou čekat na nástup nové postmerkelovské CDU s Friedrichem Merzem v čele?
A změní něco vlastně opozice? Pokud si někdo myslí, že při jejím vítězství nastane v polsko-německých vztazích boom podobný tomu, jenž přišel po roce 2007, šeredně se mýlí. Poslechněte si, jak pohrdlivě o německém přístupu k válce na Ukrajině hovoří lidé jako Paweł Kowal nebo Władysław Teofil Bartoszewski, jedni ze zahraničněpolitických mluvčích opozičních stran.
Zklamání z Německa je v Polsku mnohem větší, než dokážeme z Prahy nahlédnout. A to bude mít dopady všude – na středoevropská partnerství, vztahy s USA, evropskou politiku i bezpečnostní doktrínu. Může se to projevovat civilizovaně, nebo naopak poněkud neomaleně, podle toho, kdo volby vyhraje, ale není cesty zpět. A připomeňme si, že loňské usnesení o tom, že by Němci měli Polsku platit reparace za druhou světovou válku, prošlo Sejmem téměř jednomyslně.
Politický úspěch Práva a spravedlnosti tkvěl v tom, že vrátilo trochu důstojnosti lidem, na které předchozí vlády – vlastně všechny od roku 1989 – jaksi zapomněly. Možná si myslely, že se nové Polsko bez nich obejde. Někteří odjeli za prací na Západ, ale příliš mnoho jich zůstalo. Díky sociálním transferům, jejichž symbolem se stalo 500+, tedy dávka půl tisíce zlotých měsíčně na každé dítě, pocítila řada rodin, že stát stále existuje a dává jim něco navíc.
Opozice tento krok pochopitelně kritizovala a stěžuje si, že vlády Sjednocené pravice příliš rozdávaly a vedou státní kasu do dluhové pasti. Jaký tedy dávají voličům vzkaz? „My vám ty dávky zase sebereme a bude, jak už bylo za prvních dvou vlád Donalda Tuska.“ Šéf Občanské platformy pak může v předvolební kampani vymýšlet kdovíco o pomoci mladým s hypotékami nebo zvyšování platů státním zaměstnancům. Co ve skutečnosti udělá, bude-li zvolen premiérem, jisté není. A možná právě kvůli této nejistotě zvolen nebude.
Sjednocená pravice se pak musí vypořádat s jinou otázkou. Přinášejí její sociální transfery dnes ještě i jiné efekty, než (pomalu vyprchávající) pocit zadostiučinění a tím i podporu vládě? Po zavedení 500+ vyprávěli novináři skutečně znalí Polska příběhy o tom, jak více dětí najednou dostává dvě teplá jídla denně, účastní se kroužků nebo jezdí na tábory. Platí to i dnes, když slovutných 500 zlotých požírá vysoká inflace? Jarosław Kaczyński ostatně v polovině letošního května slíbil, že se od ledna částka navýší na 800 zlotých. A nebylo by ve výsledku lepší, pokud by stát investoval do veřejných institucí, a začal tak konečně kompenzovat rozdíly mezi státním zdravotnictvím či školstvím a soukromými službami, jež si ale může dovolit jen někdo? Možná právě tam budou směřovat očekávání nové generace, která je už na pětistovku na dítě navyklá a žádá něco víc. Třeba reálnější rovnost šancí zajištěnou státem pro své děti ve školách a své rodiče v nemocnicích.
Uvažovat, že při vítězství Práva a spravedlnosti přijde totální národněkonzervativní apokalypsa, zatímco opozice v případě výhry dodá liberální Polsko s liberálními Poláky prakticky ihned, by bylo sklouznutím k falešnému dilematu. Volby sice přinesou nějaké přeskupení politických sil, Polsko se ale ze dne na den nezmění.
Výše uvedený výčet by mohl být ještě mnohem delší a zahrnout kupříkladu postavení církve a jejího učení ve státě s rapidně se sekularizující společností. Dalo by se psát o veřejnoprávních médiích a receptu na jejich ozdravení. (Ne, nečekejte v Polsku vznik médií veřejné služby podle našeho vzoru – ani za panování Tuska tam nebyla.) K rozboru těchto dilemat bude dost příležitostí. Volby toho vyřeší opravdu velmi málo.
Podpořte prosím naši sbírku na Hithitu: https://www.hithit.com/cs/project/12032/tref-se-do-demokratickeho-stredu
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025