07. března, 2023 Jan Gregor
Režisérka Adéla Komrzý. Foto: Facebbok/adelak1
Úspěch Zkoušky umění tkví do velké míry ve šťastném skloubení poetik dvou mladých režisérů. Tomáš Bojar do filmu vnesl striktní observační metodu. V jejím rámci statická kamera na dálku snímá aktéry, kteří si jí přestanou všímat a chovají se před ní úplně autenticky. Tahle metoda přináší řadu komických výjevů.
Ale ať už se smějeme formanovským hláškám důchodkyň na vrátnici, uštěpačným poznámkám technického personálu na adresu vystavených děl uchazečů nebo nezdravému sebevědomí potenciálních studentů, nikdy to není smích zlý nebo cynický. V tom je nejvíc znát přínos Adély Komrzý, autorky výborného, citlivého filmu o paliativní péči Jednotka intenzivního života. Žádný z aktérů díky empatickému přístupu nepůsobí jako terč výsměchu nebo karikatura.
Skvělou ruku měli tvůrci při volbě tří ateliérů, které si pro natáčení přijímacího řízení zvolili. Parádně tak vystihli generační rozdíly v postojích pedagogů nejen k tvorbě, ale i k úloze umělecké akademie jako instituce. „Starou školu“ tu zastupuje vedoucí ateliéru Grafika 2 Vladimír Kokolia. Šlachovitý introvertní profesor, praktikující na chodbách školy tai-chi, je prototypem pedagoga, jenž se při pohovoru snaží uchazečky a uchazeče postrčit k nějaké niterné nefrázovité reflexi toho, o co se pokoušejí.
Trochu jiný přístup mají pedagogové ateliéru Malba 4 Marek Meduna a Petr Dub. Účastníky přijímaček se snaží sice přátelsky, ale nekompromisně dostat z konformní zóny. Padají tam otázky na překračování uměleckých tabu nebo třeba na to, jestli škola spíš umělce vychovává, nebo znásilňuje jejich svobodný potenciál.
Největší zážitek a pro řadu diváků narozených v minulém století nejspíš i kulturní šok nabízí vhled do fungování ateliéru Nová média 2. Ten vedou ve výstředních infantilních oblečcích si libující performerka Káča Olivová a Darina Alster, rozebírající před studenty svůj sexuální život s tím, že „tady jsme všichni queer“. V tomto ateliéru jde v první řadě o takové věci, jako je budování komunity nebo léčení traumat patriarchátu. Scénu, kdy si účastníci přijímaček v rámci jakéhosi ezoterického teambuildingu zakryjí oči, chytnou se za sebou za jeden provaz a odcházejí do parku, jen tak z hlavy nevymažete. Spíš než ateliér na „Akádě“ to někomu může připomínat terapeutickou skupinu nebo kult.
Jenže je dost možné, že to je prostě generační záležitost, a dnešním dvacátníkům nebude na fungování ateliéru Nová média připadat vůbec nic zvláštního nebo bizarního. Sociologové v anglosaském světě už dekádu pozorují, jak se proměňuje vysoké školství, do kterého dorůstá internetová Generace Z. Vzdělávací instituce se mění v „safe space“, v němž jde hlavně o to cítit se dobře a v němž jsou studenti ujišťováni o své výjimečnosti. Jak říká Darina Alster při rozloučení – všichni jste byli skvělí a máte ultraspeciální pohled na svět.
Ve skutečnosti film naznačuje, že pohled na svět adeptů na uměleckou dráhu není ani tak moc speciální jako spíš docela konformní. Své projekty označují studenti často za touhu vyjádřit sama sebe, aniž by dokázali definovat proč. Všichni pedagogové vcelku smířlivě přecházejí i to, když uchazeči nemají žádné ponětí o významných autorech nebo kontextu oboru, na který se hlásí. S deficitem všeobecného přehledu u generace vyrostlé na smartphonech se nejspíš nesetkávají poprvé.
Zkouška života je film cenný tím, že nastoluje spoustu zajímavých otázek a nechává je zcela otevřené interpretaci diváků. Zachycuje dění na prestižní škole uprostřed paradigmatické změny náhledu na to, co má taková instituce nabízet. A přináší velmi upřímný vhled do myšlení dnešních ani ne dvacátníků. V lecčem působí budoucí umělci křehce a nejistě, ale v budování vlastní image jsou sebevědomější než jakákoli generace před nimi. Jak říká jedna ze studentek na otázku, proč tvoří to, co tvoří: „Protože můžu. A protože chci.“
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025