22. února, 2018 Tomáš Fošum
Poslušně hlásím, pane premiére, že důvěru sněmovny nepotřebujete. Foto: Vláda.cz
Výhra Miloše Zemana v lednových prezidentských volbách znovu rozpoutala debatu o budoucnosti demokracie, a to nejen u nás. Znepokojivé signály přicházejí v posledních letech z různých zemí, přičemž hodně viditelné jsou ve středoevropském prostoru. Platí to nejen pro postkomunistickou visegrádskou čtyřku, ale třeba i pro Rakousko, kde se nedávno stal vicekancléřem Heinz-Christian Strache, u nějž bychom dohledali řadu výroků, z nichž citlivějším zastáncům svobodné společnosti naskakuje husí kůže. V civilizační zaostalosti někdejších ruských kolonií to tedy nebude. Každopádně ale v našem regionu problémy současné liberální demokracie nabývají jasných kontur. Tím největším je skutečnost, že čím dál tím méně lidí ji bere za svou, navíc se vytrácí jakýs takýs konsenzus, co by měla obnášet.
Shoda na definici demokracie totiž končí na souhlasu se svobodnými volbami. Jenže pokud se spokojíme jen s tím, že vítěz bere vše, skončíme nakonec v nějakém nevábném autoritářském režimu. Ozvěny tohoto myšlení slyšíme ve chvílích, kdy Andej Babiš nechápe, že nemůže vládnout sám bez důvěry parlamentu. Vždyť přece s 30 procenty vyhrál volby a jen chce makat pro spoluobčany. Umíráček demokracie zvoní i v okamžicích, kdy si Právo a spravedlnost Jarosława Kaczyńského při volebním zisku 38 procent v rozporu s polskou konstitucí osobuje privilegium rozhodovat, který rozsudek ústavního soudu platí, a který nikoliv.
To, že k moderní liberální demokracii patří nejen férové volby a osvědčená dělba moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní, ale též svoboda médií a oddělení politické moci od ekonomické, přestává být pro většinu lidí u nás důležité. Výsledky posledních sněmovních a prezidentských voleb mluví jasnou řečí. Na liberální demokracii dnes útočí zleva i zprava lidé, kteří by ji nejspíš před pár lety ještě bránili. Pro jedince konzervativnějšího ražení je často příliš liberální, přičemž tento přívlastek spojují s úplně jiným významem, než v tomto případě ve skutečnosti má. Ne, tady opravdu nejde například o bioetické otázky. Tady jde o pravidla a o co možná nejlepší nastavení brzd a protiváh, aby si žádná složka moci neukrajovala větší krajíc, než jí přísluší. Pokud tedy někteří konzervativci vidí ve Vladimiru Putinovi kvůli jeho ostrému přístupu k homosexuálům obránce křesťanských hodnot, je to jejich věc, ale raději by se neměli vydávat za demokraty – už jen kvůli všem těm záhadně zavražděným Putinovým odpůrcům. Jestli někdo obdivuje Viktora Orbána za tvrdý postoj vůči migrantům, měl by se podívat na to, jak se Maďarsko pod jeho vládou změnilo v oligarchii, jak upravuje volební zákony své straně na míru atd.
Četní levičáci zase za adjektivem liberální vidí krvežíznivý kapitalismus čili vykořisťování všeho druhu. Demokracie je pro ně anachronismem, jejž nahradí světlé zítřky pod vedením majitelů jediné pravdy o společném dobru. Kapitalismus dnes ovšem do značné míry znamená jen komunisty vymyšlenou nadávku pro tržní ekonomiku, bez níž, jak učí historie, svobodná společnost dlouho nepřežije. Jistě, trh potřebuje být regulován mimo jiné s ohledem na životní prostředí, ale zákony nejen v ekonomice musejí vznikat na základě společenského kompromisu, který lze dlouhodobě udržet jen v liberálnědemokratickém systému brzd a protiváh. V momentě, kdy z hřiště zmizí rozhodčí a přestane se hrát podle pravidel, se stane z fotbalu vybíjená.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025