23. prosince, 2020 Jan Gregor
V roli falešného kněze zazářil Bartosz Bielenia. Foto: Facebook/bozecialofilm
Kinematografie našich severních sousedů se v posledních letech hodně zaměřuje na citlivé téma postavení katolické církve ve společnosti. Největší kontroverze vzbudil film Klér Wojciecha Smarzowského o večírku tří kněží, který se poněkud zvrtne. Režisér v něm nesmlouvavě a s černým humorem tepe veškeré institucionální nešvary církve od korupce až po pedofilii. Osobnější přístup k otázce krize víry zvolila Małgorzata Szumowska ve snímku Ve jménu… Přinesla v něm empatický portrét charismatického venkovského kněze vyrovnávajícího se s homosexuální orientací, jehož začne přitahovat mladík z nápravného zařízení pracující na jeho faře.
A v pasťáku začíná také odysea hrdiny filmu Corpus Christi, jehož děj se zakládá na skutečném příběhu, který scenárista Mateusz Pacewicz před lety objevil coby novinář. Daniel v podání skvělého filmového debutanta Bartosze Bielenii je po propuštění poslán na dohodnutou práci na pile kdesi na venkovském zapadákově. Těsně před příchodem na místo se ale otočí na podpatku a jde se zahřát do místního kostela. Díky drobné lži a ukradenému kněžskému kolárku v cestovní brašně se před místním farářem začne vydávat za čerstvě vysvěceného otce Tomáše. Náhlá farářova hospitalizace způsobí, že je Daniel nucen na pár dní zaujmout jeho místo.
Zápletku, kterou by možná jiný autor využil coby zdroj komických situací, inscenuje režisér Jan Komasa zcela vážně jako podobenství o napraveném hříšníkovi. Daniel alias Tomáš není na první pohled zrovna nositelem křesťanských ctností – rád se napije, fetuje a umí se poprat. Jeho neortodoxní kázání a zpovědi vzbuzují u obyvatel smíšené reakce. Ale možná i díky své vlastní násilné minulosti má v sobě jasnější morální kompas a větší smysl pro spravedlnost než zpohodlnělý a pokrytecký farář. A proto se také pustí přes odpor starosty a většiny obyvatel do hojení tragické rány, z níž se vesnická komunita nemůže vzpamatovat. Při tragické nehodě umřela v jednom autě šestice místních teenagerů a zahynul rovněž řidič druhého vozu, na jehož vdovu se upřel hněv celé vesnice. Nad Danielovou farářskou kariérou se navíc začínají stahovat mračna, když ho při návštěvě na pile pozná kolega z pasťáku.
Corpus Christi je ten vzácný druh filmu, v němž se jednotlivé složky bezchybně doplňují a posilují. Málokdy se tak jako tady při sledování filmu přistihnete při pocitu, že žádný záběr nechybí ani nepřebývá. Báječně vysoustružený scénář klene přesvědčivě dramatický oblouk vzestupu a pádu ambivalentního hrdiny, kterému přes jeho slabosti nemůžete nefandit.
Na archetypální úrovni nabízí Komasův snímek klasické westernové schéma: v uzavřené komunitě se objeví tajemný cizinec, změní zavedené pořádky a životy lidí a opět mizí do neznáma. Na úrovni psychologické se film nenásilně dotýká těch nejniternějších existenciálních a spirituálních otázek. Vůbec tak nepřekvapuje, že mezi jeho fanoušky patří Tomáš Halík, podle něhož snímek „vypovídá nejen o tajemství kněžství a kněžského poslání, nýbrž o ,povolání‘ v životě člověka vůbec“. A vyznění napomáhá rozhodně i výkon hlavního protagonisty, který je prostě uhrančivý. Poslední záběr snímku na Danielovy démonicky vytřeštěné oči v krví podlitém obličeji z hlavy jen tak nedostanete.
Silný zážitek nabízí i režisérova novinka Hater, oceněná na newyorském festivalu Tribeca, který se letos kvůli pandemii koronaviru konal jen online. Drsná žánrová zábava, jež se nebojí jít do extrémů, zachycuje jako žádný jiný film současný společenský a politický zeitgeist střední Evropy. Na příkladu jednoho sociopatického politického marketéra ukazuje, jak trollí farmy provokují tekutý hněv proti liberálním elitám a k jakým to může vést důsledkům. Film je k vidění na Netflixu. V Komasovi, jenž ještě nepřekročil čtyřicítku, se rýsuje jeden z nejzajímavějších evropských tvůrců mladší generace. Doufejme, že se nenechá zlákat Hollywoodem, jako kronikář polského venkova i měst je excelentní.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025