27. května, 2015 Michaela Čaňková
Nicholas Winton během návštěvy Prahy v roce 2007. Zdroj: Wikimedia Commons/Hynek Moravec
Barbara Winton čerpá hlavně z rozhovorů s otcem, se členy rodiny, z dochovaných rodinných písemných památek, fotografií a deníků, které si její otec od mládí psal. Nejcennějším materiálem vázajícím se k historii záchrany dětí je ovšem scrapbook, sešit, do kterého jeden z mnoha spolupracovníků Sira Nicholase v nacisty okupované Praze nalepoval všechny důležité doklady, včetně fotografií dětí a záznamů o korespondenci s úřady a potenciálními pěstouny v Británii. Na obalu anglické verze knihy je uvedeno jedno číslo – 6 000. Představuje počet lidí, kteří jsou dnes naživu díky tomu, co Sir Nicholas v roce 1939 podnikl.
O Wintonovu heroizaci a popularizaci jeho příběhu se zasloužil hlavně režisér Matej Mináč. Jeho tři mainstreamové filmy na téma Winton obsahují tu správnou dávku sentimentu, která rezonuje s filmovým/televizním divákem.
Barbara se v knize snaží o komplexnější pohled: zajímá ji pozadí toho činu, důvody, proč její otec věnoval tolik času a energie záchraně neznámých dětí, jak je možné, že zvládl tak složitou agendu dopisování si s hlavami států a organizací, odkud pocházela motivace k tomu, aby se záchranných prací ujal.
Před čtenářem se odvíjí střízlivě a bez sentimentu napsaný záznam historie rodiny s německo-židovskými kořeny, její asimilace v Anglii, úspěšná integrace do anglické školy, společnosti a nakonec i církve. Autorka si například přeje zjistit, kde se v jejím otci vzala potřeba pomáhat druhým, pracovat do vysokého věku pro různé charitativní spolky, kde jsou kořeny jeho přechodu od, v rodině tradiční, podpory konzervativní strany k levicové Labour Party.
Otec Barbary nevnímá sám sebe jako hrdinu. Je to skromný člověk, který to, co vykonal, udělal pro svůj vlastní pocit, že to bylo v danou chvíli potřeba. Ostatně pomoc druhým je motivem mnoha dalších humanitárních akcí, které Sir Nicholas podnikl a na které dnes Barbara svou prací navazuje.
Kromě zavedeného mýtu, že scrapbook našla manželka Grete náhodně při uklízení půdy, Barbara demytizuje další, závažnější skutečnost: uvádí jména mnoha otcových spolupracovníků, bez nichž by k záchraně dětí nemohlo dojít. V prosinci 1938, kdy Winton do Prahy na tři týdny přijel, se setkal s Doreen Warriner. Ta zajišťovala víza pro uprchlíky- antifašisty ze Sudet. O atmosféře oněch hektických dnů a nebezpečí, kterému byla ona i další spolupracovníci-dobrovolníci vystaveni, napsala ve vzpomínkách Winter in Prague (česky Zima v Praze). Jména jako Trevor Chadwick, Geoff Phelps, Bill Barazatti a dalších lidí, kteří riskovali svoje životy v počátcích německé okupace a pracovali na záchraně dětí z Prahy, zatímco Sir Nicholas pracoval na druhém konci řetězu, v Londýně, jsou všechno jména anglická. Bylo by více než zajímavé porovnat tento zásadní, převážně britský podíl na záchraně ohrožených židovských dětí s podílem českým.
Barbara Winton ve své skvěle napsané knize dochází k jednomu zásadnímu závěru. Její otec byl ve správný čas na správném místě a byl schopen učinit morálně správné rozhodnutí. Portrét Sira Nicholase Wintona, který se v květnu dožívá neuvěřitelných 106 let, je inspirativní ve své snaze nebudovat pomník hrdiny, ale podat střízlivý obraz kvalitního člověka vyznávajícího pevné a neměnné hodnoty.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025