07. června, 2016 Maciej Ruczaj
Klášter Jasna Góra v Čenstochové. Foto: Wikimedia Commons/Reytan
Prvním, kdo si uvědomil důležitost tohoto data, byl kardinál Stefan Wyszyński, tehdejší hlava katolické církve v Polsku. V roce 1966 mělo uplynout tisíc let od křtu knížete Měška I., tedy události, která je nejenom začátkem christianizace Polska, ale také je všeobecně považována za okamžik vzniku polské státnosti. Wyszyński si význam tohoto data uvědomil v okamžiku, kdy církev čelila tvrdému tlaku ze strany režimu a kdy on sám pobýval v internaci. Uvězněný a bezmocný Wyszyński začal vytvářet plán Velké novény, jak nazval devítileté období „národní duchovní přípravy“ na Milénium. „Ta scéna je vlastně neuvěřitelná,“ říká sociolog Michał Łuczewski. „Člověk, který je už tři roky vězněn, který – zdá se – byl zcela poražený, prostě vezme papír, napíše Představuji si to takto… a v bodech sepíše plán, který následně zrealizuje.“
Projekt začíná velkolepě a symbolicky: od mnohasettisícového davu věřících, kteří se shromáždili na svátek Nanebevzetí Panny Marie v srpnu roku 1956 v Čenstochové. Vedle vyhlášení Velké novény tam na ně čekalo symbolické prázdné křeslo primase Polska – Wyszyński byl stále ještě internován. Šlo o první masovou „nestranickou“ akci v poslední fázi stalinismu. „Nikdy v životě jsem neviděl tolik lidi najednou,“ napíše ve své zprávě viditelně otřesený místní velitel StB.
Režim, v jehož čele krátce poté stanul Władysław Gomułka, rychle pochopil nebezpečí spjaté s ponecháním oslav Milénia církvi. Už v roce 1957 se ve stranických dokumentech objevují varování před „ofenzívou zuřivého klerikalismu“. V únoru 1966, tedy krátce před zahájením hlavní slavnosti, prohlašuje nejbližší Gomułkův spolupracovník Zenon Kliszko: „Začal boj o to, kdo má řídit náš národ, kdo má vládnout nad srdci a dušemi lidi. Musíme se na tento boj řádně připravit. Celá naše politická a publicistická aktivita by tuto skutečnost měla zohledňovat“.
A tak vznikl plán „protioslav“, které namísto sepětí dějin národa s křesťanstvím měly celebrovat tisíc let státnosti, návrat současného Polska k „piastovským“ ideálům a slovanské bratrství (tomu velmi napomohla skutečnost, že Měšek přijal křest prostřednictvím Prahy, nikoli Německa). Ve snaze překonat Wyszyńského projekt komunisté neváhali investovat opravdu obrovské prostředky. Některé z nich velmi smysluplně – jako v případě hesla „tisíc nových škol na Tisíciletí“, jindy dost bezhlavě. Historik Antoni Dudek vypráví o milionech zlotých, které státní televize utratila za nákup amerických filmových hitů. Měly být promítány v době konání jednotlivých církevních slavností. Soudruzi dokonce uvažovali o pozvání Beatles do Polska…
Režim samozřejmě přistoupil i k drastičtějším krokům. Hlavním a nejznámějším bylo opakované „zatčení“ ikony Panny Marie – Královny Polska z Čenstochové. Kardinál Wyszyński rozhodl, že tento pro Poláky nejposvátnější obraz navštíví v rámci Milénia každou farnost v zemi. Režim se snažil tento projekt všemožně překazit. Odkláněl například na poslední chvíli kolonu vezoucí obraz tak, aby lidé stojící podél trasy čekali marně. Nakonec, když byly dosavadní metody shledány příliš měkkými, rozhodl Gomułka o násilném zákroku. Obraz byl „zadržen“ a odvezen „tam kam patří“, tedy do kláštera v Čenstochové, a od té doby byl dobře hlídaný. Avšak i v tomto okamžiku se Wyszyński ukázal jako bystřejší hráč než jeho protivníci: vše pokračovalo podle plánu, jen po polských farnostech putoval tentokrát prázdný rám, který všem připomínal, že národ a vláda stojí na opačných stranách barikády…
Co bylo v sázce během tohoto „souboje titánů“ mezi primasem a prvním tajemníkem Polské sjednocené dělnické strany (PZPR)? Byl to, slovy Marcina Zaremby, „závod o srdce a duši lidu“. Období let 1939–1956 bylo, jak píše Andrzej Leder, obdobím největší revoluční proměny polské společnosti. Nic na tom nemění fakt, že šlo o proměnu vnucenou zvenčí a realizovanou pomoci genocidních praktik dvou totalitních režimů. Zmizení Židů (tedy polské střední třídy) v čase druhé světové války, obrovské přesuny obyvatelstva a následná gigantická migrace z venkova do měst v dobách stalinismu – to všechno způsobilo, že na konci polské „promlčené revoluce“ byla společnost naprosto odlišná od té z roku 1939. Právě na toto „nové Polsko“ směřoval svou činnost Wyszyński.
Co je podstatné, přípravy na Milénium neměly jakýkoliv explicitně politicky náboj. Jednoduchý seznam „slibů národa“, které podle Wyszyńského slov mají „prostoupit naší krví, našimi myšlenkami, naší vůlí a city, každým naším činem“, se týká jednotlivých zásad křesťanského života. Přesto však pro totalitní režim, který si nárokoval vládu nad myslí a city obyvatelstva, šlo o hozenou rukavici. Svoji roli v tom hrálo i Wyszyńským zdůrazňované sepětí polské identity s katolicismem, ztělesněné kultem Panny Marie jako „Královny Polska“. Podle Michała Łuczewského a řady dalších sociologů zkoumajících polskou společnost byl teprve v tomto období, především vlivem Velké novény, dovršen i proces nacionalizace nejnižších vrstev společnosti, převážně venkovského původu. Byla to ovšem národní identifikace mnohem bližší vizi Wyszyńského než Gomułky…
Podstatu střetu nechtěně shrnul sám první tajemník, jenž ve vzteku po dalším nezdařeném pokusu zastínit církevní milenijní slavnost v Poznani, zaútočil na „předsedu episkopátu“ hlásajícího protistátní teze, „že „tento národ zvládl fungovat bez krále, premiérů či ministrů, ale nikdy nebyl zbaven svých pastýřů“. Gomulka tím dokonale vystihl představu, kterou o sobě samém Wyszyński měl: vnímal se v duchu starobylé polské tradice jako interrex. Tato funkce příslušela v dobách První Rzeczpospolité právě primasovi a byla „aktivována“ v době, kdy země neměla krále (starý král zemřel a nový nebyl ještě zvolen). „Tento nezodpovědný pastýř pastýřů bojující proti našemu lidovému zřízení staví svoji chorobnou představu o duchovním panství nad naší zemí výše než suverenitu Polska,“ hřímal Gomułka v Poznani. Zmínil také „protisovětskou“ a „protistátní“ mentalitu Wyszyńského.
Ta poslední adjektiva byla zřejmě narážkou na hlavní propagandistický trumf vlády proti církvi. Šlo o slavný dopis, který polská biskupská konference zaslala v roce 1965 svým německým protějškům. Objevilo se v něm legendární prohlášení vztažené k období druhé světové války: „Odpouštíme a žádáme o odpuštění“. Po zveřejnění dopisu se rozpoutalo peklo: vláda doufala, že stále bolestivé vzpomínky na válku pomohou diskreditovat církev jako takovou. Nicméně, jak se ukázalo, ani silný protiněmecký resentiment nebyl v daném okamžiku schopný zastínit celkové naladění společnosti. Když celé Polsko pokryly propagandistickými plakáty s jediným heslem „Neodpustíme“, na mnoha místech lidé dopisovali „…Katyň“.
Notabene Wyszyński ve svém kázání, které pronesl v Poznani jen několik hodin po Gomułkově útoku, se ani slovem nevztáhl k prvnímu tajemníkovi, straně ani politickému zřízení. Toto povýšené ignorování uzurpátorské moci dovádělo režim k šílenství. Jak říká Antoni Dudek, církev vytvořila alternativní, paralelní realitu. „V roce 1966 nebyla ještě žádná politická opozice. Nevytvořily ji koneckonců ani nepokoje v letech 1968 a 1970. Jedinou silou existující VNĚ systému byla církev.“
Na závěr stojí za to se zamyslet, proč rok 1966 nepatří do kanonického vyprávění o polské cestě ke svobodě. Podle publicisty Piotra Semky svůj podíl na opomíjení tohoto roku měl důraz na „lidový“ charakter oslav a „lidový“ duch polského katolicismu, který razil Wyszyński. Jeho akcent na tradiční formy zbožnosti a úzké sepětí národa a náboženství stál v protikladu nejenom k oficiální doktríně vládnoucí strany. Neměl pochopitelně ani příliš styčných bodů s prostředím disidentů – revizionistů rodícím se v lůně PZPR, ale nebyl vůbec po chuti ani vlivným kruhům katolické inteligence (časopis Tygodnik Powszechny a další), které na jedné straně razily spíše vizi dialogu s marxismem a na straně druhé reagovaly na proměny církve v duchu aggiornamenta. Wyszyńského projekt tak stál vně dvou hlavních intelektuálních prostředí, jež v pozdější době „vyprávěla“ příběh polské cesty ke svobodě.
Samozřejmě svoji roli hraje též deklarativně apolitický a čistě náboženský charakter Wyszyńského projektu. K otevřenému střetu mezi režimem a katolickou církví nedošlo. Následky roku 1966 byly spíše dlouhodobé: potvrdily pozici církve jako prostoru svobody, definitivně zamezily jakýmkoliv pokusům o otevřené potlačení náboženství režimem a především vychovaly celou generaci lidi, kteří se následně angažovali i v politické opozici. Slovy Antoniho Dudka „pro mnoho hlavně mladých lidi byla účast na oslavách milénia životní zkušeností, která jim poskytla svého druhu vakcínu proti indoktrinaci ze strany ateistického a autoritářského režimu“.
Publikace tohoto textu je součástí projektu ÚMV: „Podpora veřejné debaty o aktuálních tématech týkajících se Polské republiky“ a byla podpořena Česko-polským fórem.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024