08. června, 2016 Adéla Denková
Polsko očekává v polovině června první komerční dodávku zkapalněného zemního plynu (LNG). K terminálu ve Svinoústí, který už v minulých měsících přijal dvě zkušební lodě, má 17. června připlout tanker s plynem z Kataru. O několik dní později by měla dorazit také dodávka z Norska.
Až první ocelový kolos přistane v přístavišti chráněném tříkilometrovým vlnolamem, budou to Poláci vnímat jako historický okamžik. Země tak učiní jeden z prvních kroků v posilování vyjednávací pozice vůči ruskému Gazpromu, s nímž má na dodávky plynu do konce roku 2022 uzavřen dlouhodobý kontrakt.
Z Ruska Polsko každoročně dováží 10 miliard kubických metrů (bcm) plynu ročně. Představuje to většinu jeho spotřeby, která tvoří přibližně 16 bcm ročně a vlastní produkce ji pokrývá pouze z jedné čtvrtiny.
Podíl ruského plynu by se měl ale do budoucna snížit. Alespoň si to přeje polská vláda, jež by kromě terminálu ve Svinoústí chtěla vybudovat ještě jedno, tentokrát plovoucí zařízení pro příjem LNG.
Jen se zkapalněným zemním plynem si země zřejmě nevystačí. Podle dosavadních zkušeností terminály napříč světem nepracují na sto procent své kapacity – zejména kvůli cenové konkurenci klasického plynu „z trubek“.
A konkrétně přes Svinoústí má zatím polská státní společnost PGNiG sjednaný pouze kontrakt s Katarem na 1,5 bcm plynu ročně do roku 2034. Zmíněný plyn z Norska byl jednorázově nakoupen na takzvaném spotovém trhu.
Pracuje se ovšem na dalších projektech. Společně s Dánskem plánuje Polsko vybudování plynovodu Baltic Pipe, který by propojil jejich plynárenské sítě. Díky tomu by získalo přístup k norským nalezištím plynu v Severním moři, kde těží i PGNiG.
Z takového vývoje mohou mít prospěch i další země regionu, a to díky plánovanému vybudování nového propojení s Litvou a Slovenskem a posílení propojení s Ukrajinou. A také s Českem. V roce 2019 má být dokončen plynovod Stork II jako součást takzvaného Severojižního plynového propojení.
Stork II se nachází i na evropském seznamu prioritních projektů, které by měly mít mimo jiné zjednodušené administrativní podmínky. Investor na české straně – soukromý Net4Gas – si ovšem zatím stěžuje, že jeho realizaci ohrožují zdlouhavé problémy s územním povolováním. Dolaďuje se ještě i mechanismus, jenž má prostřednictvím regulovaných cen za přepravu plynu zajistit firmě návratnost investice.
Díky diverzifikaci dodávek a zmíněným propojením by se mohla naplnit polská představa vytvoření regionálního hubu – tedy jakéhosi obchodního uzlu – který by posílil strategické i ekonomické postavení země.
Na plynové šachovnici ale tyto plány mohou zkomplikovat tahy Gazpromu, respektive snaha ruského gigantu a několika západoevropských společností rozšířit existující plynovod Nord Stream vedoucí z Ruska do Německa. Zdvojení jeho kapacity na 110 bcm ročně by dále posílilo pozici levného ruského plynu na evropském trhu a Polsko by v této konkurenci těžko proráželo.
Otázkou také zůstává, nakolik se může v příštích letech zvýšit domácí polská spotřeba plynu, která by dodávala infrastrukturním investicím větší ekonomický smysl.
Uplatnění nachází surovina zejména v chemickém průmyslu. Pokud jde o energetiku, podle Eurostatu se plyn podílí na celkové spotřebě energie necelými 14 procenty. V domácnostech je jeho spotřeba ve srovnání například s Českem velmi malá a ve výrobě elektřiny chce jít Polsko spíše cestou využívání uhlí.
Že se svět v prosinci minulého roku usnesl na snižování emisí skleníkových plynů v rámci Pařížské klimatické dohody, podle polské vlády neznamená, že by se země musela uhlí vzdát.
Zatímco v souvislosti s Paříží ekologové vyzývají k opuštění fosilních paliv do roku 2050, podle ministra energetiky Krzysztofa Tchórzewského bude velký úspěch, když se v Polsku podíl uhlí na výrobě elektřiny sníží ze současných více než 80 procent na 50 procent. Připisuje to mimo jiné historickému dědictví sovětské éry, během které se v Polsku na rozdíl od sousedních zemí nerozvinula jaderná energetika.
Ve srovnání s jinými evropskými státy má Polsko pro eventuální urychlenou dekarbonizaci skutečně výrazně horší výchozí podmínky. I životnost uhelných elektráren však někdy končí. Polská pobočka Greenpeace odhaduje, že do roku 2020 bude potřeba odstavit minimálně 40 % výrobní kapacity. Vláda spoléhá na to, že významnou část úbytku nahradí nové – uhelné – bloky. Během nejbližších let mají být spuštěny minimálně tři: v elektrárnách Jaworzno, Opole a Kozienice.
Svou klimatickou politiku tak chce Polsko stavět na uhlí, respektive na modernizaci a zvýšení účinnosti při výrobě elektřiny z této suroviny.
Je to vlastně efektivnější než získávat energii z obnovitelných zdrojů, řekl ministr Tchórzewski na nedávném Evropském ekonomickém kongresu v Katowicích. Zatímco dosud fungující bloky pracují s účinností pod 35 %, ty nové by už měly poskočit na 47 % a do budoucna by mohly energii vyrábět i elektrárny s vysokou účinností přes 60 % – alespoň s tím počítají vědci.
Z obnovitelných zdrojů se podle ministra vyrábí s účinností mezi 20 a 25 %, což ve srovnání s výše řečeným vypadá jako hodně nízké číslo. Platí to ve skutečnosti pro výrobu energie ze slunce. U větru se efektivita pohybuje nad 30 % a i tady se výzkum snaží posunout účinnost výš. Zároveň ekologové upozorňují na zátěž, kterou těžba uhlí přináší životnímu prostředí, a na to, že obnovitelná energie rapidně snižuje závislost na cizích dodavatelích a na palivu vůbec.
Polsko jde každopádně vlastní cestou. Dalším z pilířů jeho cesty k dekarbonizaci je důraz na přirozenou schopnost lesních porostů pohlcovat oxid uhličitý. Bylo proto mezi státy, které při vyjednávání Pařížské dohody úspěšně prosazovaly, aby se tato vlastnost lesů brala v úvahu. Ideální by z polského pohledu bylo, kdyby se aktivity v zalesňování mohly započítávat do národního úsilí ve snižování emisí v rámci evropské legislativy.
Principiálně však s touto myšlenkou příliš nejde dohromady aktuální zmírnění limitů na těžbu dřeva ve vzácném Bělověžském pralese na východě země.
Výstavba nových uhelných bloků dává na první pohled smysl, protože Polsko ze zemí EU disponuje největšími domácími zásobami uhlí a se svou těžbou černého i hnědého uhlí patří mezi největší producenty.
Méně se ovšem ví, že v případě černého uhlí je země již několik let čistým dovozcem. Těžba se v Polsku prodražuje – náklady jsou dvakrát větší než ve Spojených státech, které mají díky břidlicovému boomu uhlí přebytek – a situace v sektoru si žádá státní pomoc. Největší polská a zároveň evropská těžební společnost Kompania Węglowa v loňském roce vykázala ztrátu 233 milionů eur, docházejí jí peníze, a vláda žádá Evropskou komisi o povolení poskytnout jí finanční injekci.
Opačnou logikou by vedle restrukturalizace mohlo těžebnímu průmyslu pomoci právě další využívání uhlí pro výrobu elektřiny. Alespoň si to myslí ministerstvo energetiky.
Jenže to má další háčky. Trh s elektřinou v Evropě nefunguje a v současné chvíli se nevyplácí investice do jiných než dotovaných nebo jinak podpořených zdrojů. Polsko se tak bude chtít přiklonit k takzvaným kapacitním platbám, díky nimž je možné producentům elektřiny platit předem dohodnuté částky za udržování dostupné výrobní kapacity. Takovou podporu musí ale nejprve povolit Evropská komise a navíc se může takový model prodražit.
Na otázku financí naráží i plány na vybudování jaderné elektrárny, kterou Polsko dosud ve svém portfoliu nemá. Stačí se podívat na dlouhodobé tápání české vlády, která se snaží najít model financování pro nové bloky Dukovan a Temelína. Na rozdíl od svých sousedů navíc Poláci nemají potřebné jaderné know-how a lze počítat s tím, že „jaderka“ by tam mohla stát nejdříve za deset až patnáct let.
I v polské energetické debatě musí vždy dříve či později přijít řeč také na obnovitelné zdroje energie (OZE). A aktuálně se o nich mluví dost. Do konce června má být přijata novela zákona, která upravuje jejich podporu. Podobně jako v Česku se totiž vláda snaží zbrzdit rychlý rozvoj zelené energie podporované dotacemi, které zatěžují spotřebitele.
Dosavadní systém zelených certifikátů má být nahrazen modelem bližším trhu, a to aukčním systémem, jenž by tlačil náklady na podporu OZE dolů. Různé podmínky mají přitom platit pro různé zdroje rozdělené do šesti „košů“. Pravidla by měla zvýhodňovat především zdroje, které vyrábějí elektřinu stabilním a předvídatelným tempem. To znamená zejména biomasu, která je ovšem emisně náročnější než slunce nebo vítr.
V Česku nicméně vzbudila větší pozornost ještě další navrhovaná změna, která už prošla Sejmem a během tohoto nebo příštího týdne by měla být projednávána v Senátu.
Polská vláda chce upravit pravidla pro výstavbu větrných elektráren, které by neměly stát v blízkosti lidských obydlí. Minimální vzdálenost by byla stanovena na desetinásobek výšky větrníku včetně lopat turbíny, což znamená přibližně 1,5 až 2,8 kilometru. Požadavek by se vztahoval i na elektrárny, které sice ještě nestojí, ale získaly už pro výstavbu povolení. Běžící větrné farmy by pak musely získat nový souhlas k výrobě elektřiny.
Nově by zákon stanovil také poplatky za povinný technický dozor, které by byly podle kritiků příliš vysoké a ohrožovaly by návratnost investovaných peněz. Vedle toho by větrným elektrárnám téměř pětinásobně narostla daň z nemovitosti, což odpůrci považují za diskriminační.
Mezi výtkami na adresu zákona zaznívá, že pokud ho senátoři a prezident Andrzej Duda podpoří v nezměněné podobě, dojde prakticky k zastavení rozvoje větrné energetiky, jež představuje nejlevnější obnovitelný zdroj energie.
Nová pravidla podle kritiků zkomplikují život především soukromým investorům a zvýhodní spíše státní energetické koncerny, které v posledních letech řadu větrných elektráren nebo projektů skoupily. I státem vlastněné skupiny si nicméně stěžují, že dodatečné náklady v řádu stovek milionů zlotých pro ně budou velmi vysoké.
Hlavu má z návrhu zamotanou i česká polostátní firma ČEZ, která viděla ve výstavbě nových větrných zdrojů v Polsku slibný potenciál. Prostřednictvím dceřiné společnosti Eco-Wind Construction měla v plánu realizovat 8 projektů zahrnujících 125 větrných turbín o celkovém výkonu asi 250 MW.
Firma očekává, že zavedení nových pravidel by mělo na zamýšlené investice negativní dopad, a snaží se s polskými představiteli dojednat kompromis. Přála by si zejména, aby se regulace netýkala projektů, u kterých už byla zahájena příprava, nebo postoupily do fáze výstavby.
Pokud jde o obnovitelné zdroje, Polsko je podobně jako ostatní členské státy vázáno unijní legislativou ke zvyšování jejich podílu na celkové konečné spotřebě energie. Do roku 2020 by měl tento podíl činit 15 procent. V roce 2015 se už podařilo překročit stanovený desetiprocentní cíl a v současné době obnovitelné zdroje odpovídají 12 procentům spotřeby.
Podle tvrzení ekologických organizací by se v Polsku dalo do roku 2030 vyrábět prostřednictvím zelených zdrojů 50 procent elektřiny. Při pohledu na současnou situaci se takový předpoklad nezdá příliš realistický.
Polsko ale není se svými kroky vůči OZE samo. Stačí se podívat na retroaktivní zásahy do podpory obnovitelných zdrojů v České republice, mezi něž patří třeba zavedení speciální solární daně, a snahu o zrušení výhod, které zelená elektřina na evropském trhu má. Zákon, podle kterého musí stát větrné elektrárny od lidských sídel ve vzdálenosti odpovídající desetinásobku jejich výšky, už v minulosti zavedlo Bavorsko. A obecně se napříč Evropou přemýšlí, jak podporu obnovitelné energie přiblížit trhu.
Stejně jako další unijní země chce Polsko držet vývoj své energetiky ve vlastních rukou. Tím komplikovanější mohou být nadcházející evropská jednání o předpisech pro snižování emisí skleníkových plynů, dalším navyšování podílu obnovitelných zdrojů a zvyšování energetické účinnosti. Ukáže se totiž, jestli má v Evropě navrch ambicióznější nebo opatrnější pojetí klimatické politiky. Podobně zajímavé bude sledovat vývoj plynové infrastruktury v Evropě, který rozhodne o tom, čí plyn se bude v EU spalovat.
Publikace tohoto textu je součástí projektu ÚMV: „Podpora veřejné debaty o aktuálních tématech týkajících se Polské republiky“ a byla podpořena Česko-polským fórem.