29. září, 2016 Hubert Hátle
Česká Dobrá čajovna v polském Krakově. Foto: Tomáš Fošum
Decentně osvětlenou čajovnou zařízenou v nostalgicky koloniálním stylu se line vůně vařícího se indického koření, čerstvé máty a japonských zelených čajů, které k radosti štamgastů dorazily v posledních týdnech. Na několika ratanových křesílkách tiše rozjímají u fortelných konviček indického Darjeelingu a Assamu hosté nad denními zážitky, prací či nad plány na exotickou dovolenou. Hosté pijící chlazený čaj Mačča konverzují portugalsky, jiní anglicky. Talentovaná malířka si plánuje novou výstavu o andělech. Pánové z redakce jednoho časopisu diskutují u svého oblíbeného stolku nad šálky zelených čínských čajů. Bambusový salonek zabrala početná skupina ezoteriků mluvících v rámci svého kurzu střídavě česky, maďarsky a polsky. Na druhé straně podniku se v intimněji laděné místnosti scházejí lidé spíše k romantickým schůzkám, meditačnímu ponoření, nebo, chtějí-li raději pobýt s vícenálevovým čajem o samotě, nad knihou, počítačem či deníčkem.
Venku na dvorku běžně sedávají trenér reprezentačního ragbyového týmu, velšský učitel angličtiny či slečna z Dánska sepisující zde svou knihu. Nejmenovaný europoslanec dorazil na konvičku oblíbeného čaje z Cejlonu, zatímco nejmenovaný bývalý premiér vyžaduje Gunpowder. Radostnou salvou uctivých poklon a úsměvů přivítala skupina žáků svého japonského mistra, který přijíždí do Čech vyučovat starobylé techniky se samurajskými meči. Bez vydatných porcí vysokohorského čaje Senča se to neobejde. Co stolek, návštěva, člověk, to jiný názor, vkus, náboženské vyznání, hudební styl, stravovací filozofie. A nikomu to, zdá se, nevadí… Tak nějak vypadá běžný den v originální české čajovně, nejstarší u nás. Dobrá čajovna nacházející se na pražském Václavském náměstí odstartovala v 90. letech nadšeneckou vlnu českého čajovnictví a posléze i inspirovala vznik podobných podniků v dalších zemích.
Přestože se čaj a čajovny s politikou většinou nespojují, fenomén demokracie a čajová kultura spolu ladí velmi dobře. K čaji si totiž umělci, úředníci, dělníci, bankéři, učitelé a jiní chodí od politického mišmaše odpočinout a načerpat sílu a inspiraci, které pak rádi sdílejí s ostatními. Potkávají se zde ortodoxní katolíci, přesvědčení husité, muslimové a hinduisté, židovští obchodníci, bývalí skinheads, afričtí rastamani… Někdy se živě diskutuje, ale neválčí se. Často se zde propojí osudy, které by venku na ulici nesnesly stejný chodník. Když dojde v čajovně ke konfliktu, tak je to téměř vždy s někým zvenčí, s někým kdo s námi nepije čaj a neuznává pravidla etického soužití. Obvykle zde roli hraje alkohol nebo tvrdé drogy.
Čaj a jeho příprava na rozdíl od tvrdších drog a stimulantů způsobuje živost, ale ne zlost. Navozuje klid, nikoli zoufalství. A přináší nekonečnou inspiraci, nikoli hysterii. S jeho účinky souvisí i společenský rozměr, neboť sbližuje a propojuje lidi a vytváří znatelný kruh, v němž se lidem dobře tvoří. Duchovní vliv čaje vede jednotlivce i skupiny k soustředění, uvědomění, zvnitřnění, meditaci, bezbřehosti a poznávání. Proto se cesta čaje praktikuje napříč dějinami v různých zemích, náboženských a spirituálních komunitách.
Samotné varianty čajových obřadů jsou ve své podstatě čistou prezentací demokracie. Od pradávna se čaj v každodenním životě popíjel v kruhu manželském, rodinném, vesnickém, mnišském. Bez svárů a zbraní, jež se musely nechávat před čajovnou. V Číně zahajoval šálek čaje jakékoli jednání. Na Tchaj-wanu se tvrdí, že velmi drahý čaj by se měl připravovat v miniaturním nádobí, pro každého trochu, aby jej mohli ochutnati všichni. V ruských rodinách se obzvláště v zimě udržoval v chodu velký samovar s malými pokrmy pro širokou rodinu a služebnictvo nebo nenadálou návštěvu. V anglických klubech se u čaje nesmělo rušit ostatní ani probírat nepříjemná témata. Často tak krom čaje zbyl na přetřes jen golf a počasí. Ó, jak mírotvorné!
Krásné čajové dýchánky pořádal náš první demokratický prezident T. G. Masaryk, scházel se na nich s československou intelektuální smetánkou. Několik týdnů před úmrtím Václava Havla jsem měl radostnou příležitost potkat se s ním na čajové degustaci v soukromé náchodské vile. Řekl něco v tomto smyslu: „Víte, já čaj příliš nepiji, jednou nám to všechno vysvětloval jeden vrcholný japonský čajový mistr, ale nikdo z nás to nepochopil. Jak tady tak ale sedím s vámi a poslouchám vás, tak to chápu úplně skvěle, a myslím, že je to výborné.“
Nejlépe asi vystihuje celý smysl čajového obřadu japonská čtveřice pravidel Wa, Kej, Sej, Džaku – Harmonie, Úcta, Čistota, Klid. V praxi to znamená, že se k sobě hostitel a host musejí chovat vstřícně a přátelsky, doplňovat se. Důležitý je soulad. Čas a důvod čajového obřadu ladí s oblečením, druhem čaje a jídla, místem, výzdobou, vonným dřevem. Účastníci si navzájem projevují téměř nekonečnou úctu od přivítání po rozloučení. Nečiní se rozdíly mezi věkem, pracovní, finanční a společenskou pozicí. Člověk projevuje vděk a úctu ke všemu, co vnímá a bere. Do čajové chýše se vchází bez bot, aby ji návštěvník neznečistil ničím zvenčí. Vchod má vysoký práh, aby host musel zvednout nohy, a zároveň je nízký, aby se i malý člověk musel sehnout. Čistota se projevuje nejen v precizní hygieně a úklidu, ale i ve zdobení a nejlepším možném výběru náčiní a surovin.
Vnitřní klid je vyvrcholením celé snahy, kvůli níž se hlavně čajové obřady pořádají, ideálem je přenos zážitku tohoto klidu do běžného života a jeho šíření. O naplnění těchto čtyř zásad by se měli snažit všichni čajovníci i konzumenti bez ohledu na to, co za to kdo má. Principy správného čajování lze přenést na jakoukoli jinou činnost, včetně politického úřadování a vystupování. Z toho vyplývá, že kdyby naši politici regulérně praktikovali čajovou cestu podle Wa, Kej, Sei, Džaku, žilo by se v Česku jako v ráji. A nemuselo by to stát ani mnoho čaje.
U velké konvice udžijského Gjokuro sepsal čajový tovaryš spjatý s Dobrou čajovnou od roku 1994.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025