05. března, 2021 Antonín Berdych
Někdejší prezident a budoucí premiér? Foto (oříznuto): Wikimedia Commons/Pirátská strana
Článek o dění v Česku na počátku roku 2021 nelze začít jinak než popisem stále probíhající pandemie nemoci covid-19. Česká republika je v počtu případů nejhůře zasaženou zemí světa, pomineme-li některé mikrostáty. Při porovnání s ostatními zeměmi Evropy to nelze omlouvat ani vnějšími příčinami, dokonce ani typickou národní vlastností despektu k vládním nařízením. Hlavním viníkem tragické situace zůstává vláda Andreje Babiše. Zmiňme její chaotická rozhodnutí podléhající okamžitým politickým potřebám, nelogičnost mnoha jejích kroků a z nich plynoucí ztrátu důvěry.
Jediné efektivní řešení epidemie koronaviru představuje pochopitelně očkování. Zde je kritika rovněž namístě, nicméně i tak se Česko v porovnání se zbytkem EU drží v relativně průměrných číslech. Skutečným testem schopností vlády bude moment, kdy na začátku jara do země dorazí velké počty vakcín. Nezvládne-li se masivní očkovací proces, staneme se skutečným nemocným mužem Evropy.
Boj s epidemií a jejími důsledky má pochopitelně i čistě politickou rovinu. Preference vládních stran (včetně KSČM), které po několik let naznačovaly naději na udržení pohodlné většiny v Poslanecké sněmovně, se začaly hroutit. Komunistům i sociálním demokratům reálně hrozí pád pod pětiprocentní hranici. Babišovo hnutí ANO sice slábne pomaleji, ale vzdaluje se mu naděje na vládní většinu. Lze s vysokou jistotou říci, že jde o přímý důsledek epidemie. Lidé z různých důvodů ztrácejí důvěru v dosavadní vládu a hledají alternativu.
Na počátku února 2021 přišel premiér Andrej Babiš o stabilní většinu ve sněmovně. Slabým článkem se stali komunisté. Jejich předseda Vojtěch Filip už v říjnu 2020 oznámil, že nebude svou funkci obhajovat. Šlo o důsledek rekordně slabých výsledků KSČM v krajských volbách. Její sjezd se měl konat už v dubnu 2020, pak byl odložen na listopad, kdy se kvůli pokračující koronavirové krizi rovněž nekonal. Nicméně i tak probíhá uvnitř strany silné pnutí, a to jak kvůli slabým preferencím, tak kvůli absenci jasného kandidáta na předsednickou funkci. Hlavní pretendenti se ovšem shodují, že je strana vůči premiéru Babišovi příliš vstřícná. Jejich příznivci v ústředním výboru pak logicky tlačí stávající vedení k tvrdšímu postupu vůči vládě.
Hlavní chybu učinil sám Andrej Babiš. Jednání s komunisty dlouhodobě podceňoval a své sliby vůči nim velmi často neplnil. Musel totiž vyvažovat negativní efekt této spolupráce, která je citlivá i pro část jeho voličů. A právě neplnění slibů spolu s rostoucí nervozitou komunistů způsobilo, že poslanci KSČM odmítli podpořit rutinní prodloužení nouzového stavu. Svými následnými kroky pak ukazují, že jejich podpora pro jakýkoliv vládní návrh bude muset být draze vykoupena.
Pro Babišův kabinet to znamená, že ztrácí schopnost prosadit mnoho z věcí, které na několik posledních měsíců funkčního období sněmovny připravil. A stejně tak bude mít zásadní problém prosadit i legislativu potřebnou pro boj s probíhající pandemií. Tím definitivně přerůstá dosavadní vládní výkon popsatelný jako dílčí chaos v doslova neřízený pád.
Po říjnových krajských volbách se urychlil proces spolupráce opozičních stran. Výsledkem byl vznik dvoukoalice Pirátů a hnutí STAN a rovněž trojkoalice Spolu (ODS, KDU-ČSL a TOP 09). O jejich možnostech i rizicích jsme psali v minulém čísle Demokratického středu. První měsíce jejich fungování ukazují, že se oba subjekty postupně profilují, zvládají kooperovat a formují konkrétní návrhy. Staly se tak reálnou alternativou k současné vládní koalici a průzkumy naznačují, že mají po volbách reálnou šanci společně sestavit novou vládu.
Andrej Babiš na novou situaci reagoval rychle, a to svým nezaměnitelným způsobem. Při jednání o dalším prodloužení nouzového stavu odmítli komunisté vládní návrh podpořit. Přístup kabinetu se pak nejvíce podobal klasické Game of Chicken z teorie her – souboj o to, kdo je slabší a uhne z kolizního kurzu. Babiš o změně přístupu k epidemii fakticky nejednal a čekal, že se ostatní strany budou bát převzít za vzniklý chaos odpovědnost. Výsledkem bylo neprodloužení nouzového stavu, za nějž Babišova mašinerie obratem obvinila právě opoziční strany. V dalším kroku byl vyhlášen nový nouzový stav, tentokrát formálně na žádost hejtmanů. I zde se odehrál zmíněný souboj „chicken game“, v němž protentokrát hejtmané (dočasně) uhnuli.
Jde o epizodní situace, jež nemají na dlouhodobý stav země ani politické sféry zásadní vliv. Mohou nám ovšem říci mnohé o strategii, kterou premiér osm měsíců před volbami volí. Zjednodušeně řečeno, jím vedená vláda již naprosto rezignovala na přesvědčování občanů k dodržování všech opatření, vzdala snahy o nové přístupy a nepodniká kroky k vynucení vlastních rozhodnutí. Jejím jediným nástrojem je hledání viníků, kterými může být kdokoliv mimo vlastní řady. I nezaujatý pozorovatel, za nějž se autor sám nepovažuje, by měl tento postoj vnímat jako vrcholně cynický.
Pandemie nemoci covid-19 vstřebává většinu politické energie v zemi, je i hlavním tématem zpráv a diskusí. V jejím stínu čekal na Ústavním soudu případ stížnosti na volební zákon. Rozsudek vynesený počátkem února 2021 ale přinesl zásadní zlom. Tribunál zrušil několik ustanovení volebního zákona, které nejvíce oslabovaly princip poměrného zastoupení politických stran a koalic v Poslanecké sněmovně.
Je nutno připomenout, že bez novely tohoto zákona nyní nelze hlasy ve sněmovních volbách, již vyhlášených na říjen 2021, vůbec sečíst. Tuto novelu musejí schválit obě komory parlamentu, Senát přitom nelze přehlasovat. Z toho plyne, že pokud se v řádu několika měsíců většina poslanců a senátorů na schůdném řešení nedomluví, ocitne se Česko v těžké ústavní krizi.
Většina stran naznačuje, že funkční řešení existuje. Je potřebné najít takový systém převodu hlasů na mandáty, který bude vůči malým stranám méně diskriminační, než to bylo doposud. Hledání shody bude obtížné samo o sobě. Situaci ale opět zkomplikoval premiér Babiš, když jménem svého hnutí ANO navrhl radikální reformu celého volebního systému. Konkrétně je jeho cílem prosadit zrušení volebních krajů a namísto toho učinit z celé země jediný volební obvod. Fakt, že ústavní soudci rozdělení země do čtrnácti volebních krajů nezrušili, v tom nehraje roli.
Samotné ANO nemá dost hlasů, aby tuto verzi zákona prosadilo. Návrh ale znamená, že dojde k zásadnímu střetu s opozicí, která je tvrdě proti a má v Senátu bezpečnou většinu. A stejně tak hrozí, že i některé další strany založené na silném lídrovi a marginalizovaném poslaneckém klubu (například SPD) tento návrh zaujme. Hlavní hrozbou je především to, že premiér rovněž zde zvolí již vyzkoušený přístup „hry na kuře“. Jednání se neuskuteční, když diskuse proběhne jen formálně, a v případě neúspěchu bude vina svalena na opozici. Tentokrát však nejde „jenom“ o smrtící pandemii, jde o samotnou existenci demokratických voleb.
Souběh všech uvedených hrozeb nevykresluje současné Česko v dobrých barvách. Hrozící kolaps zdravotnictví, rekordní počty mrtvých a nemocných a ekonomika udušená sérií dílčích a prokazatelně nefungujících opatření. Země už druhým rokem vytváří dluhy tak obrovské, že mají až abstraktní rozměr. Má celá situace nějaké funkční řešení?
Soumrak vlády Andreje Babiše je skutečně reálný. Jeho satelitní strany se buď tiše vytrácejí, jako to doposud dělala kdysi silná a významná ČSSD, nebo se samy zničí při pokusu o emancipaci – to může čekat komunisty. Tento trend už sledujeme déle.
Novinkou je přístup samotného premiéra. Když vyhrál sněmovní volby v roce 2017, prezentoval se jako oběť intrik svého předchůdce Bohuslava Sobotky, jako schopný manažer s vizí pro celou zemi. Dílčí selhání dokázal maskovat a měl okolo sebe auru ničím neohroženého vítěze. Andrej Babiš roku 2021 je jiný. Do své vlády má problém sehnat kompetentní členy. Ministr životního prostředí Richard Brabec se od katastrofy na řece Bečvě, již podle některých náznaků mohla zavinit Babišova chemička, řízeně ukrývá. Vládní celebrity Alena Schillerová a Karel Havlíček nevzbuzují respekt ani u odborné veřejnosti, ani u voličů. A ostatní členové jeho hnutí se médiím spíše vyhýbají. Pozornost, která se pak soustředí hlavně na premiéra, mu přitom neprospívá. Zvolená strategie, tedy přesouvání viny na opozici, jen těžko přinese potřebné nové hlasy.
Jednou z nejcennějších českých vlastností je schopnost okamžité improvizace. Lze tedy doufat, že problémy zde uvedené mají své řešení. To platí jak pro těžce zkoušené zdravotnictví, tak pro nutnost zajistit masivní očkování. Východisko z krize volebního systému je rovněž možné. Existuje dost variant, které si mohou najít potřebnou podporu napříč stranami.
Zbývá jen nalézt odpověď na otázku, proč se musí Česká republika opět řítit vysokou rychlostí proti zdi. I kdyby to také tentokrát zvládla vyřešit, zastavit se a změnit směr, rozhodně platí, že jí to neprospívá.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025