15. března, 2021 Matúš Guziar
Tenkrát v Budapešti. Foto: Wikimedia Commons/Globetrotter19
O rozšíření dostupných uměleckých textů z maďarské literární provenience se na konci loňského roku postaralo nakladatelství Novela bohemica, když v překladu Roberta Svobody vydalo výbor spisovatele Ivána Mándyho s názvem Cyklon a jiné povídky. Kniha představuje maďarského povídkáře v devatenácti textech, které adekvátně reprezentují autorovu tvorbu v celé šíři jeho literárního vývoje.
Mándy, který debutoval v Maďarsku už v roce 1943 a jehož dílo kontinuálně pokračovalo až do jeho smrti v polovině devadesátých let, se v českých překladech představil v minulosti dvakrát – poprvé knihou Ďáblova kuchyně (1969) a podruhé pak výborem s názvem Gáže pro hvězdu (1979). Nicméně skutečnost, že patří ke kanonicky nejvýraznějším autorům maďarské povídky dvacátého století, dokládá to, že se k vydávání jeho textů nakladatelé vracejí i v současnosti. Důkazem je taktéž zde prezentovaný soubor próz, který vyšel v Maďarsku před dvěma lety a dnes se dostává v překladu i k českému čtenáři.
Když se podíváme na narativní základ Mándyho textů, můžeme obecně konstatovat, že primární inspirací mu byl svět plynoucí kolem něj. Z povídek je totiž zřejmé, že se jako spisovatel vyznačoval výraznou schopností pozorovat lidi v jejich přirozeném prostředí. Mándy detailně sledoval mikrokosmos v důvěrně známém okolí svého bydliště, což je důvodem, proč si ho literatura pamatuje hlavně jako spisovatele ulic a náměstí pešťské části maďarského hlavního města. Místní kolorit zahrnující prostorovou pestrost od tržišť a podchodů po lázně a hospůdky se tak stává půdorysem, do kterého autor umisťuje příběhy svých hrdinů. K nejčastěji zmiňovaným lokalitám patří části okrajové čtvrti centra Budapešti s názvem Josefov (maďarsky Józsefváros), konkrétně například Telekiho či Matyášovo náměstí.
Jestliže se soustředíme na postavy knihy, mándyovská mapa města nám zobrazuje každodenní radosti i strasti životních osudů lidí, přičemž se setkáváme s celou plejádou charakterů především z nižších a středních sociálních vrstev. Ať už jde o učitele či studenty (povídky Přijel lektor, Veterán, V biografu), starší jedince (Řádový člen, Veterán, Návštěva u matky), výčepní a štamgasty (Hosté u flašky), pouliční kriminální živly (Ťukes) anebo radostně trpký život romských hudebníků (Slzící stromy). Autor se však nevyhýbá ani výhradně rodinným konfliktům, u nichž ho zajímají obzvláště konfrontace životních představ mezi rodiči a dospívající generací (Dívka z plovárny, Velikonoční pondělí, Do šestnácti let, Cyklon). Výrazným prvkem mnohých Mándyho próz je také fascinace ženským světem, což se projevuje v časté přítomnosti aktivních protagonistek a zobrazení jejich perspektivy v navazování a prožívání partnerských vztahů. Mezi typické příklady je možné zařadit povídky propojené postavou mladé asertivní dívky Věry (Velikonoční pondělí, Do šestnácti let, Cyklon).
Mándyho rozsáhlá povídková tvorba odráží také dvě autorovy velké vášně, které i v současnosti představují v maďarské společnosti populární fenomény – fotbal a kino. V novém výboru se můžeme s fotbalovým motivem setkat v povídce Ťukes. Vypráví o dvou bratrech, kteří své kriminální aktivity prokládají kratochvílí vyplněnou hrou s míčem. Prostor kina vystupuje ve sbírce hned několikrát. Snad nejvýrazněji se objevuje v povídce s přiléhavým názvem V biografu, v níž autor formuje syžet příběhu do směsi reality, představ a vzpomínek na vlastní školní léta. Za kompozičně jednodušší prózu s motivem kina lze označit povídku Do šestnácti let. Sebevědomá Věra se v ní pokusí zištně využít submisivního nápadníka, aby se dostala na promítání filmu, avšak po chlapcově selhání v roli kavalíra ho dožene k osobnímu ponížení.
Osobní vzpomínky na mládí a dospívání přivádějí autora jak ke zpracování vlastní historie, tak rovněž k osudům spojeným s obdobím druhé světové války. Mándy však minulost nepodává ve formě skutečných svědectví, ale vybírá si opět cestu fikce s více či méně zřejmými odkazy na velké dějiny. Zatímco próza Bez dechu popisuje existenčně vypjatý příběh otce a syna, kteří při úniku před bombardováním řeší krizi svého rodinného pouta, povídka Řádový člen vypráví o oportunisticky smýšlejícím právníkovi, bývalém členovi maďarského fašistického hnutí Šípových křížů, jehož bezcitná povaha se projevuje vůči osamělé stařence i v poválečných časech. Jako zobrazení osobních vzpomínek spisovatele, třebaže fiktivně modifikovaných, je možné uvést prózu Přijel lektor. Spisovatel v ní vychází z vlastní zkušenosti osvětového pracovníka Ústavu pro lidové umění, když v roce 1954 organizoval literární přednášky na maďarském venkově. Směsici vlastních prožitků a fikce reprezentuje také povídka Odpolední spáč popisující peripetie autorova intimního vztahu.
Jednu z výrazných podob autorova vypravěčského záběru tvoří též prózy, kde se výrazně stírá hranice mezi živým a neživým. Na jedné straně se k těmto textům řadí příběhy, ve kterých sledujeme, jakým způsobem smrt postav zasahuje do života pozůstalých. Jako příklad lze uvést ústřední povídku Cyklon. Hrdinka v ní přichází na venkov se záměrem získat pracovní zkušenosti. Historie místní rodiny, s níž se seznamuje, odhaluje bezcitnost rodičů poté, co jejich dcera spáchala sebevraždu. Další ukázku toho, jak se smiřuje pozůstalý s odchodem blízké osoby, přináší próza Návštěva u matky. Banálně působícím úkonem odnosu šatů se zde postava Jánose Zsámbokyho připravuje na poslední rozloučení se svou zesnulou matkou. Na druhé straně autor nahlíží téma neživého odlišně v momentech, když si všímá bohatého života věcí kolem nás. Ústředními „postavami“ příběhů se tak stávají všední předměty každodennosti prezentované v méně nápadných prózách Výtah a Kamínek.
Pokud odhlédneme od témat či motivů, dá se říci, že Mándyho texty charakterizují některé svérázné narativní postupy. Ačkoli se může zprvu zdát, že prózy vykazují povahu realistického vyprávění, ve skutečnosti tomu tak úplně není. Realisticky působící anekdoty totiž autor stylem sobě vlastním umělecky ozvláštňuje použitím různých narativních her, jako jsou sny, asociace či surreální přeludy. Ve věci práce s časem se Mándy většinou nedrží jedné linie, ale komplikuje text několika časovými rovinami, zlomy a pro čtenáře matoucí neurčitostí. Zdánlivou všednost postav tak vyvažují groteskní či absurdní dějové proměny, jednou s temným, jindy s humorným vyzněním. Komického ladění textů přitom autor nedosahuje jen na úrovni syžetu, ale též patřičným výběrem substandardního jazyka postav z nižších společenských vrstev či mládeže.
V jednotlivých povídkách přitom čtenář s jistotou postřehne autorův vývoj na úrovni kompozice. Zatímco počáteční texty se vyznačují větší konstrukční sevřeností ve smyslu tradičně pojatého vyprávění bez významných narativních narušení, pozdější povídky vykazují atributy otevřenosti či fragmentárnosti. Rozdíly se vyskytují také v estetickém vyznění próz. Zatímco některé evokují zřetelný emoční náboj a dramatickou atmosféru, jiné jsou vystavěné na překvapující pointě a výraznějších momentech nedourčenosti. Mándyho povídka se nakonec mění i v kompozici samotné věty. Texty na začátku výboru charakterizuje klasická větná stavba, avšak postupem času autor větu řezal na části evokující verše či strofy. Nemalý vliv na proměnu autorské poetiky měla totiž zajisté i jeho bohatá praxe v psaní rozhlasových her a dramatizace literárních děl.
Otázkou na závěr snad zůstává, proč Mándyho povídky číst i dnes, téměř třicet let po autorově smrti. První z odpovědí je nasnadě. Iván Mándy náleží k nejlepším představitelům maďarské povídky minulého století. Druhá možná odpověď poukazuje na skutečnost, že autor reprezentuje povídkáře mizejícího, ne-li už ztraceného světa ulic a náměstí, který jsme znali v evropských metropolích před rozvojem masového turismu, jenž vytlačuje pryč životy místních, často sociálně slabších lidí. S atmosférou mándyovského světa se dnes můžeme setkat snad už jen v některých regionech na venkově. Kromě toho nám maďarský spisovatel jakožto čtenářům nabízí výjimečnou literární kvalitu plnou momentů lidských spojení ať už v morálně převrácené nebo empatické podobě. Mándyho přirozenou potřebu zobrazení mezilidského kontaktu nakonec nejlépe shrnují slova cikánské dívky Slídilky z povídky Slzící stromy: „Někoho člověk mít musí, nikdo nedovede žít sám.“
Iván Mándy: Cyklon a jiné povídky, Novela bohemica, 2020. Z maďarštiny přeložil Robert Svoboda.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025